Vlkodlačí prokletí VII.
Vracela jsem se pomalu domů, když se začalo stmívat a zazněly poplašné sirény. Lidé se ukryli v nejbližších domech a bylo jedno, komu patří.
Já šla prázdnými ulicemi. Když jsem uviděla auto proti mně. Otočila jsem se a za mnou byl vlkodlak. Byl opravdu hnusný, uslintaný a smrděl. Rozeběhl se ke mně a já jen stála. Z auta se ozvalo „Uteč, ty bláhová holko!“ já si jen protáhla ruce a vytáhla svůj nůž. Vlkodlaka jsem nabodla a pravou rukou ho strhnula k zemi. Pak jsem vytáhla nůž z jeho hrudi a odřízla hlavu. Naštvaně jsem se podívala na bezvládné tělo a padla na kolena. Lovci došli pomalu ke mně a tělu vlkodlaka. Mě zajali a odvedli na základnu. Tam jsem se umyla a otec vlítl do vyslýchací místnosti jako ďas „Co tě to napadlo!“ praštil do stolu a sedl na židli. Já se mu odhodlaně podívala do tváře „Co asi. Jsem dcera dvou nejlepších lovců. Myslíš si, že když jsem prokletá, že budu jako oni. Jako vlkodlaci. Ne Tati. Já jsem já a budu lovcem, ať se ti to líbí, nebo ne.“ On se na mě podíval „Jsi palice. Stejně paličatá jako máma.“ Usmál se a hodil mi moji uniformu lovce.