Vlkodlačí prokletí IV.
Když jsem vstala, tak jsem viděla všechny kamarády tam. V jedné malé noře i s vlčí šamanskou. Ale zraněnou. Jedna její ruka se pomalu měnila. Tom mi vzal nůž a rychle její ruku useknul. Já se posadila do kouta a čekala, co se bude dál dít. Šamanka mě zavolala k sobě. Nejistě jsem k ní přistoupila. Ona se podívala na moji ruku a řekla „Ta ruka to nepřežije. Budou ti ji muset uřezat.“ Já se pousmála „To nevadí. Hlavní je, že vy jste tady v pořádku. Naši lovci pomáhají vašim proti vlkodlakům. Určitě ten boj vyhrají.“ Šamanka se pousmála „Je stejně divné, že bolestí nebrečíš.“ Já si sedla k ní „Mám to zakázané. Kdybych začala brečet, tak bych v boji neviděla na nepřítele. A to by mě mohlo zabít.“ Šamanka mi pevně chytla ruku. Bolelo to jako čert, ale rodiče mě vychovávali jako lovce. Ne barbínu. Stará vlčice se usmála „To by šlo. Můžu ti zachránit ruku.“ Já se podívala udiveně a ona se změnila na vlka. Tom ji hned uříznutou packu utáhl několika kusy hader a pomohl ji sednout. Vlčice se mi zakousla do ruky, a v tom ji rychle useknul. Tehdy jsem vykřikla bolestí. Bylo to nečekané, ale bolelo to jako… Nebudu sprostá. Každý si to můžete domyslet sami. Veškerá sprostá slova sem padnou…
Další vlk mi dal do pusy klacek a položil na zem. Poté se šamanka změnila a přiložila ke mně tu vlkodlačí, její, pracku. Tom ji rychle přišil, šamanka mi tam dala nějaký bylinky a něco stále říkala dokola. Začala se mi motat hlava, když jsem uviděla malé stříbrné štěně, jak si sedá vedle mě. Obětování. Tom ho chytil a šamanka ho pořezala na tlapě. Krev mi nechali nakapat do rány a štěně padlo na zem jako mrtvola. Stejně jako já. Tehdy jsem začala brečet. Nemělo se mu nic stát. Malý Max měl žít. Objala jsem bezvládné tělíčko a nechtěla ho pustit. Tom si sedl dál a šamanka se začala měnit na vlkodlaka.
Pravá ruka mě bolela jako… tři tečky… a levá ruka svírala bezvládné tělo štěněte, které sotva opustilo doupě. A já jeho tátovi slíbila, že se o něj postarám. Jakmile se ze šamanky stal vlkodlak, tak se Tom změnil na vlka a chtěl na ni zaútočit. Já ho zastavila „Ta je moje.“ Pomalu s velkou bolestí jsem vstala a položila štěně do kouta. Popadla jsem svůj nůž a stoupla si přímo před vchod do nory. Tom všechny namáčkl do druhého rohu a přikryl obří dekou. Zaútočila jsem na vlkodlaka a vylákala ho ven. Tam jsem viděla lovce s vlky. Když jsem vyběhla, tak všichni začali střílet. Jak po mě, tak po vlkodlakovi. Naštěstí jsem zakopla a většina střel se mi vyhnula. Na mě dopadlo bezvládné tělo vlkodlaka. Palba utichla a já se snažila vyškrábat z pod smrdutého těla. Otec mi šel na pomoc. Já ho radostí objala a řekla, že uvnitř jsou vlčata. Někteří vlci se změnili na lidi a šli dolů. Ven vyšli všichni v pořádku.
Jen tělo Maxe nikdo nevynesl. Tak jsem se pro něj vrátila. Ležel stále v tom jednom rohu. Pomalu jsem ho vzala a vylezla s ním ven. Otec se udivil, kdo to je a já začala brečet. Chtěl na mě huknout, že lovci nebrečí, ale matka ho zastavila. Otec se na mě podíval a já řekla „Nedokázala jsem ho ochránit. Nejsem opravdový lovec.“ V tom uviděli moji pravou ruku. Sám otec na mě namířil zbraň. Já se lekla a hned se mu stranila. Zahnal mě do kouta. Neměla jsem kam utéct. „Co to máš s rukou?“ já se podívala na bezvládnou ruku a Tom skočil ke mně „To je pracka šamanky. Její pravá ruka byla prokousnutá vlkodlakem. Stejně by o ni přišla. Takto se obětovaly dvě osoby, aby měla aspoň tuto ruku.“ Já si přitiskla tělíčko štěněte na hruď a podívala se k zemi. Otec se podíval zhnuseně „Moje jediná dcera má být takto zhnusená?“ Namířil zbraň na mě a chtěl vystřelit. Jenomže ho jeho nejlepší kamarád zastavil „Neblbni. Máš být rád, že vůbec žije. Ne jak naše dítě. Ona je jako hrdinka. Zabránila úplné zkáze. Kdyby sem nechodila, tak o útoku nevíme a mohli jsme být všichni mrtví.“ Otec sklonil zbraň a odešel. Já padla k zemi jako mrtvola.