Vlkodlačí prokletí III.
…
Kdo jsem? Nebo spíše… CO jsem? Jmenuji se Elis. Narodila jsem se do rodiny lovců vlků. Jenomže někdo vymyslel mutaci vlků, která způsobila to, že se vyvinuli ve vlkodlaky. Ale pouze po jejich kousnutí. Pokud vlka kousne vlkodlak, tak se změní.
Naši vesnici napadli vlkodlaci. Vlci se tehdy stáhli do ústraní. Naštěstí u nás byli ti nejlepší lovci i lovkyně. Já byla malá holka. Bitvu jsme sice přežili, ale náš vůdce se rozhodl zničit vlky, aby se nemohli měnit na vlkodlaky.
Většina vesnice souhlasila kromě jedné malé umanuté holky. Ona jediná taky věděla, kde se vlci skrývají. Jo přesně. Ten umíněnec jsem byla já. Scházela jsem se s vlčími dětmi a hráli jsme si na útesech a v řekách u vodopádů. V naší vesnici jsem byla jediné přeživší dítě po napadení vlkodlaky. Takže si mě ve vesnici vážili a nechtěli, aby se mi něco stalo. Každý ráno, když se hlídky měnili, tak jsem utíkala k vodopádům, kde jsme měli pokaždé sraz. Jenomže jedno ráno nikdo nedošel. Tak jsem šla až do jejich vesničky přeživší. A tam mě čekalo nemilé překvapení. Většina vesnice hořela a vlkodlaci lovili vlky. Hned jsem hledala svoje kamarády, ale našla jsem jen jejich mrtvoly. Hned jsem vzala píšťalku, kterou mi dali rodiče, a silně zapískala. Oni si mě už našli. Když viděli tu spoušť, tak matka šla pro lovce a otec pomohl jednomu vlkovi ze spáru vlkodlaka. Vlk se udivil a změnil se na člověka „Zabij mě. Nebo se změním a budu zabíjet vlastní rod.“ Otec se podíval na mě a já vlka objala „Najdeme lék, Rone.“ Muž se ohlédl „Maličká, co ty tady?“ měl klidný hlas. Sklonil se ke mně „Postarej se o Maxe a Lisu. Odveď je do bezpečí.“ Stekla mi slza, ale poslechla jsem ho. Sotva jsem se otočila, tak zazněl výstřel. Otec ho zabil. Bylo to tak lepší.
Utekla jsem do našeho doupěte, kam ještě vlkodlaci nedošli. Vklouzla jsem dovnitř a uviděla dva vyděšené vlky. Malé, stříbrné vlče a starou vlčici. Byla zraněná a celá se třásla. Popadla jsem štěně a utekla s ním ven. Z vlčice se stal vlkodlak. Vyběhla jako zběsilá ven a honila nás. Spadla jsem a štěně se mi zakutálelo do křoví. „Zůstaň tam, Maxi.“ Šeptla jsem a otočila se na vlkodlaka. Ten se mi bez milosti zakousnul do ruky, kterou jsem si chránila hlavu. Druhou rukou jsem vytáhla nůž a bodla ji do hrudi. Věděla jsem, že to nestačí, ale byla to moje známá. Vychovávala mě jako vlastní dceru. Jako bych patřila mezi vlky. A teď ji mám zabít. Její krev mi stekla na ruku. Byla horká a rudá. Vytáhla jsem nůž a v tom vlkodlaka někdo srazil k zemi. Vlk, černý jako tma jen oči mu žlutě zářily. Měl zraněnou přední tlapu, ale stále dokázal bojovat. Já se podívala omluvně a stáhla se. Popadla jsem štěně a běžela pryč. Z pravé ruky mi tekla moje vlastní krev a na levé ruce jsem měla krev vlkodlaka. Nebylo mi z toho moc dobře. Když mě někdo objal a zastavil. Byl to Tom. Vlk v mém věku. Byl jako člověk. Chytl mě a uskočil semnou stranou. Spadli jsme do nory. Štěně jsem pevně držela, aby se mu nic nestalo.