Vlkodlačí prokletí II.
Vlkodlaka jsem chytla za spodní čelist a praštila ho volnou rukou. Rychle jsem vytáhla nůž a zabodla ho do něj. Hodila jsem ho ze střechy a šla se pomstít těm dvěma chlapům. Ti se raději stáhli. Ale moc daleko neutekli. Ten vlkodlak to zajímavým způsobem přežil a oba je rozpáral v půl. Jen jsem odvrátila pohled „Ať je vám střecha lehká, zrádci.“ A věnovala jsem se uslintanému stvoření. Ten se usmál a šel na mě. Opět se chtěl zakousnout, ale já uskočila k okraji střechy. Vrhnul se na mě. Uhnula jsem bokem a on spadl. Stačil mě však drápy chytit za nohavici a stáhnout s sebou. Jo patnáct metrů není malá výška. Naštěstí jsem padala hlavou dolů a viděla parapety pod sebou. Jednoho jsem se chytla a otočila hlavou nahoru. „Sakra, proč jsou ty parapety tak kluzký.“ Postěžovala jsem si při volném pádu a uviděla spár. Hned jsem tam zasekla nůž a zastavila se asi v osmém patře. Podívala jsem se dolů a oddechla si. „To bylo o hubu. Už nikdy nechci do výšek. Nic co je nad zemí nebo pod zemí.“ Mekla jsem si pro sebe a uviděla, že někdo otevírá okno. Z něj vykoukl můj kamarád Vilém. Podal mi ruku „Něco ti asi upadlo.“ Řekl s posměchem a podíval se na rozpláclého vlkodlaka na zemi před panelákem. Já se ho chytila „Jo. Zase jsem nadělala svinčík. Jako bys mě neznal.“ Vytáhl mě nahoru a já šla rychle na střechu. Oba vlci čekali s dětmi. Odvedla jsem je ven a děti se rozprchnuly do města. Já si sedla ke dveřím a dívala se na skvrnu krve, která zbyla po uslintaném psisku. Menší vlk si sednul ke mně a Vilém s druhým vlkem stáli opodál. Malý vlk mi dal hlavu do klína a zakňučel. Já ho pohladila „Neboj, Maxi. Jsem v pohodě.“ A rychle jsem schovala pravou ruku do dlouhé, černé rukavice. Kluci ke mně došli a Vil mi pomohl na nohy „Raději půjdeme. Než se dorazí uklízecí četa.“ Já si povzdechla a šla se svými společníky pryč.