vlkodlačí prokletí I.
Otevřela jsem dveře a vešla na střechu patnácti patrového paneláku. Za mnou vylezli dva vlci. Jeden velký mě nad pas a druhý menší. Oba byli stříbrní jako měsíční záře. Podívala jsem se před sebe a uviděla lovce vlkodlaků. Byli dva, a mířili zbraněmi na obří krabici z kovových mříží. Popošla jsem několik kroků a jeden z mých vlků zavrčel. Rozhlédla jsem se lépe a uviděla děti v klecích. Udiveně jsem se na ně podívala a uviděla znaky vlčích dětí. Byli různě staré… od pěti let do patnácti. Aspoň to byl můj odhad.
Popošla jsem k zavřené krabici a moji vlci sedli ke klecím s dětmi.
Pomalu jsem otevřela víko a nahlédla dovnitř. Byl tam uvězněný vlkodlak. V tom mě jeden z lovců postřelil do ruky. Hned jsem poznala, že je to past. Ti lovci schválně donesli toho vlkodlaka sem, aby se mě mohli zbavit.
Vlkodlak vyskočil z klece a moji vlci zle vrčeli. Ten větší se změnil na kluka „Elis… Zmizni tam odtud.“ Zavolal na mě a menší vlk jen vyštěkl. Spíše zakňučel. Moc mu to ještě nešlo. Kluk se podíval na děti a šeptl „Chtějí je změnit na vlkodlaky.“ Hned hledal něco, čím by rozbil zámky a děti pustil do bezpečí.
Já zatím ležela pod vlkodlakem zakousnutým v mé pravé ruce. Naštěstí ta ruka… jak to říct… není až tak moje a necítím v ní bolest. Je to moje prokletí. Je to vlkodlačí pracka. Ale to stranou.