Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vlčí příběh 4

12. 9. 2013

Ochránce…

 

            Už je to skoro měsíc, co se nic ve škole neděje. Jen hodiny mytologie jsou čím dál více strašidelné. Upíří parta se rozpadla, protože jejich vůdce musel na jinou, polepšovací, školu. Ve smečce se dějí různé věci a upíří sourozenci začali s naší smečkou po škole trénovat. Už se u každého vlka ukázala jeho vlastnost. Jen já neustále nic. Stará vlčice mě a bratrovi řekla, že se moje schopnost ukáže v největší nouzi… A další věc je ta, že Arty se od doby, co jsem byla nemocná, ode mě nijak moc nevzdaluje. Neustále mě chrání a dohlíží na mě. A bratrovi to začíná být divné.

            Jednou jsme šli do školy. Všichni se smáli a Arty mě začal lechtat, aby se taky usmála. Bratr si mě začal hájit a zlehka pošťouchnul Artemise. Oba to brali z legrace. Došli jsme ke škole, kde se k nám přidali upíři a s radostí jsem došla do třídy a sedla si. Arty si sednul ke mně a upíři si s námi ještě povídali o zítřejším tréninku. Máme se učit, jak správně chytit kořist. A jak dokázat utéct nebezpečí. S mým uměním běhat se opět všichni budou válet smíchy na zemi.

Ve škole byla opětovná pohoda. A na volejbalu a se kluci skvěle bavili. Dokonce se dostali do reprezentace školy ve volejbalu.  Já se s radostí pozorovala.

            Při cestě domů jsme se všichni změnili, že si trochu zaběháme. Já běžela jako vždy pozadu a snažila se udržet na všech čtyřech tlapách. Z neznámého důvodu jsem neustále klopýtala a zakopávala. To mám už od štěněte. Jsem prostě nemehlo. Když jsem zakopla, tak mě zachytil Arty. Divila jsem se, že je hned u mě. A bratr chytil moji aktovku. Jako vlci si ji nosíme v tlamě. Vstala jsem a v tom jsem viděla zlý pohled bratra a Artemisův klidný pohled, aby mě uklidnil. Omluvila jsem se jim a šlo se dál. Smečka běžela napřed. Bratr mě donutil běžet před ním a Arty běžel za bratrem. Ohlédla jsem se po klucích a zakopla. Praštila jsem se hlavou do stromu. Změnila jsem se a sedla si. Bratr ke mně došel a já si na něj nasedla. Arty mi vzal aktovku.

            Doběhli jsme dom. Arty se s námi rozloučil u domu a běžel k tátovi. Já se zamotala a sedla si do jídelny. Bratr si sednul ke mně a já ho s pláčem objala „Proč jsem tak neschopná, bráško. Proč nemůžu být jako ty a Arty.“ Bratr mě pohladil „To se spraví, Bello. Jednou určitě budeš lepší než já.“ Smutně jsem mu pohlédla do očí. Jeho pohled byl uklidňující a hřál mě u srdce. Bratr udělal něco malého k snědku, když někdo zaklepal. Šla jsem otevřít a ve dveřích stál nějaký cizí kluk. Zavolala jsem tedy bratra. Ten ho pozval dál. Vysvětlil mi, že je to jeho spolužák, co dlouho chyběl ve škole a Aron mu nabídnul doučování. Mě se ten kluk ani trochu nelíbil, když bratr dodal „Je to upír.“ To jsem úplně odmítala se k němu přiblížit. Kluk se usmál „Tvá sestra se opravdu bojí? A já si myslel, že si děláš pouze legraci.“ Já se schovala za bratra, který podával jídlo na stůl a odpověděl mu „Vždyť jsem ti říkal, jak to bylo s rodiči. Tak ji nestraš, nebo to ode mě schytáš.“ Upíří kluk se na mě podíval „Jen klid, malá. Já ti nic neudělám. Jinak já se jmenuji Emil.“ A podal mi ruku. Já se stáhla dál od něj „Já jsem Bella.“ mekla jsem a zůstala opodál. Emil se s námi najedl, a pak se začal s bratrem učit. Já šla ven, že se trochu projdu.  Cestou jsem narazila na Maxe a jeho mladší sestru Nikol. Ona je ledový typ vlka a má i ledové chování. Nahání mi hrůzu. Já kolem nich prošla s úsměvem. Zrovna trénovali bojování. Zašla jsem do lesa a uslyšela známý hlas. Šla jsem tedy za zvuky a našla jsem Artyho s jeho malou sestrou Lilianou. Ona se narodila slepá, ale její vlastnost se ukázala už u štěněte. Dokáže všude nechat vyrůst květiny a různé rostliny. A skrze ně i vidí. Jako vlk je jemně béžová s bílými oči. Ovšem její sluch je úžasný. Dokáže hned poznat lidi podle hlasu a slyší na velké vzdálenosti. Taky si mě hned všimnula a zavolala na mě. Arty se udivil, co dělám sama v lese. Malá dívenka mě objala s úsměvem. Lily, má jeden vlčí rok a sedm lidských let. Arty se mě zeptal „Ty jsi váženě sama venku?“ já se usmála „Jo. Bratr má doma spolužáka na doučování a já je nechci otravovat. Tak jsem se šla projít a našla vás dva.“ Arty se zatvářil nejistě se strachem v očích. V tom se Lili změnila na vlka a řekla „Pojďme si trochu zaběhat.“ Aron se usmál „Ale pokud do něčeho narazíš, já za to nebudu.“ A taky se změnil. Oba se na mě podívali. Tak jsem se s nejistotou změnila a sedla si. Arty ke mně došel a olíznul mi ucho „Jen klid. Lili moc rychle neběhá, aby stíhala vnímat vše okolo sebe. A já tě aspoň naučím pořádně se držet na nohách.“ Pošeptal mi a Lili se hned ozvala „Já ti dám, že jsem pomalá. Ještě mi nebudete stíhat.“ Všichni jsme se zasmáli a potom jsme vyrazili. Opravdu se nijak rychle neběželo. A Lily se skvěle stíhala vyhýbat všem stromům. Arty běžel vedle mě a sledoval moje nohy. Když jsem zakopla, tak mě postrčil abych se udržela na nohách. Potom mě zastavil a řekl „Ty se snažíš běhat jako člověk a střídat nohy.  Ale jako vlk je střídáš pouze v klusu. Při běhu máš zadní nohy odrazový a přední dopadový a tělo používáš k naklánění do stran a ocasem si k tomu máš pomáhat. Zkusím tě to naučit postupně. A to tak, že se naučíš skákat snožmo. Odrazíš se ze zadních na přední a jako by si skákala přes klády.“ Prvně mi to vše vysvětlil, jako by mi četl pohádku. Lily si ke mně sedla a já se dívala na Artyho jako na nějakého šaška. Když mu to docvaklo, že to pouze ze slov nepochopím, tak přešel na ukázky. To mi už šlo do hlavy lépe.  Hned jsem se k němu přidala. A Lily nás jen poslouchala. Docela se mi i dařilo. Tak mě naučil jak se dostat do běhu. Odrazit ze zadních tlap a pak dopadnout střídavě na jednu tlapu přední a k ní přidat druhou. Cítila jsem se jako kůň na drezuře. Pak mě naučil i z běhu skákat přes klády. Jo párkrát jsem si čumák naryla do země. Ale Lily mi vždy udělala měkkou přistávací dráhu z mechu. Když jsem dokázala i rychle zahýbat, tak jsme se rozhodli, že si zaběháme tady po lese, kde to Lily, zná a může si s námi hrát. Jenomže moje nemotornost nezmizela a já uklouzla a srazila Artemise. Ten se otřepal a usmál se. Poté mi přiložil čumák na čumák a olíznul mě se slovy „Jsi v pořádku?“ já rychle vstala „Jo. Promiň, Arty.“ Čokoládový vlk udělal nechápavý pohled „Odkdy mi říkáš Arty?“ já se zastyděla „No. Je to už nějaká doba. Ale říkala jsem ti tak jen před bráškou.“ Artemis se usmál „Tak to potom jo. Arty mi říká pouze Lily. Ale od tebe to zní taky hezky.“ Řekl, vstal a doběhly jsme Lily. Ta se jen usmívala a dělala na Artemise pošklebky. Doběhly jsme na naše malé náměstíčko, kde stál Aron s jeho spolužákem a na něčem se domlouvali. Prvně z lesa vyběhla Lily. Aron zpozorněl, protože se smála. Přeskočila Arona i s klukem a rychle si za ně lehla. Poté z lesa vyběhl Artemis a v jeho těsném závěsu já. Rychle se prohnal kolem Arona a prudce zatočil. Lily se zvedla a běžela za ním. Já přeskočila bratra s úsměvem a prudce zatočila za Artym a Lily. Bratr se na mě díval s údivem. Ale když Artemis znovu zatočil, tak to Lily nevybrala a uklouzla. Jediné, co mě napadlo bylo, skočit před ni a změkčit ji náraz do stěny domu. Opakovala jsem si postupy odrazu a povedlo se mi to. Sice jsem vypadal komicky, že jsem si srovnávala nohy, ale dokázala jsem doskočit před Lily, a zastavit její skluz před tím, než narazí. Otřepala jsem se a zeptala se jí, zda jí nic nebolí. Vlče se usmálo „Nic mi není. Děkuji, Bello.“ A zvedla se. Já se taky postavila a otřepala se. Artemis k nám doběhl a ptal se, co se stalo. Tak mu Lily vše řekla. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Artemis svoji sestru objal, poděkoval mi a olíznul ucho. Já se otřepala a usmála.

            Bratr se rozloučil se spolužákem a došel k nám. Taky se změnil. Vycenil zuby na Artemise. Ten ze slušnosti poodstoupil. Aron se dosti zle zeptal „Co to má znamenat?!“ Artemis si sednul, sklopil uši „Jen jsem naučil Bellu běhat, aby už nepadala. Promiň, Arone.“ Bratr se na mě podíval „Jak to, že jsi tak pozdě venku.“ Já se pousmála „Nechtěla jsem být v domě s tím upírem. Vůbec se mi nelíbil. Tak jsem šla ven, že se jenom projdu a našla jsem Artyho s Lily, jak jsou na procházce a přidala jsem se k nim. Pak jsme se proběhly a já neustále zakopávala, tak mě Arty naučil, jak běhat a nezakopávat. A Lily mi taky pomáhala. Hlavně mi stavěla přistávací dráhy.“ Poslední větu jsem řekla s poklonou. Cítila jsem, že se můj bratr hodně zlobí. Dokonce jsem si i lehla, jak moc jsem se bála. Bratr poslal Lily domů, že ji hledá maminka. Artemise a mě si tam nechal.

            Ležela jsem v podřízené poloze. Artemis jen seděl se sklopenýma ušima. Aron si stoupnul přede mě přímo naproti Artymu „Proč jsi pořád u Belly. Nejsi její ochránce. Nepolíbil jsi ji ještě.“ To jsem se udivila a Artemis ukázal zuby a strhnul pohled bokem. Aron se podíval nechápavě „Nepolíbil jsi, že ne.“ Artemis sklonil hlavu skoro k zemi, sklopil uši dozadu a zhluboka vydechl. Bratr se otočil na mě. Já ležela provinile na zemi a nevěděla jsem, jak mám reagovat. Artemis se změnil. Couvnul o pár kroků vzad. Neustále se díval někam mimo, jen aby se vyhnul Aronovým očím. Aron začal vrčet „Jak jsi mohl. Kdy? A v obou podobách?“ vypadal hodně naštvaný. Já jsem zvedla hlavu. Vycítila jsem, že z toho nekouká nic dobrého. Artemis se konečně odhodlal podívat se mohutnému vlkovi do očí „Když byla nemocná. Tehdy jsem ji políbil jako člověka, aby usnula. A jako vlka jsem ji políbil… dnes.“ Jakmile toto Artemis dořekl, tak po něm Aron vystartoval „Jak si to mohl udělat! Víš co to znamená!“  Artemis jen stál a nechal se poddat svému osudu. Věděl, že to co udělal mu jen tak neprojde, a že ho Aron potrestá.  Jenomže, co nikdo nečekal bylo, že jsem mezi ně skočila a Aron se zakousnul do mě. Přímo do krku. Ještě jsem dokázala se vyhnout Artemisovi. Když se do mě zaryly bratrovi tesáky, tak jsem poznala opravdovou bolest. Bolestí jsem zapištěla a tím na sebe poukázala. Z domů vyšli lidé a uviděli, jak mě bratr drží v tlamě. Já se strachy ani nepohnula. Bratr si to rychle uvědomil a hned mě začal léčit. Ale to nestačilo. Rána byla příliš hluboká. Ležela jsme tam jako bych byla chromá. Bolelo mě celé tělo. Nedokázala jsem vydat ani hlásku…

            Najednou se mi před očima ukázalo nesnesitelné světlo. A z něj vyšla má máma s tátou. Oba se usmívali a poté se změnili na vlky. Lehnuli si vedle mě a máma mi řekla „Máš velkorysé srdce, Bello. Zasloužíš si zdědit naši sílu. Sílu vlčího srdce.“ „Vlčí srdce?“ podivila jsem se. Táta mi olíznul rány „Ano, holčičko. Tvůj bratr takto zachránil jednoho vlka a dostal sílu uzdravování. Ale ty dostáváš sílu vlčího srdce. Dokážeš vše, na co pomyslíš. Pokud budeš chtít, abys uměla někoho ozdravit, tak to dokážeš. Pokud budeš chtít, aby někdo zemřel, tak zemře. Pokud budeš chtít vidět do duše jiného, tak uvidíš. Prostě máš Vlčí srdce a s ním dokážeš hodně. Je jen na tobě, co si budeš přát.“ Já se posadila a v tom jsem v povzdálí uslyšela „Jen lež. Už jdou doktoři…“ ten hlas byl čím dál blíž a máma s tátou se mi zase vzdalovali. Nakonec jsem byla v polosedě a dívala jsme se nechápavě na bratra. Ten měl slzy v očích. Lidé byli všude okolo mě a já byla celá od své krve. Když jsem se posadila, tak jsem se podívala na Artemise. Ten se díval hodně vystrašeně, nevěřícně a do toho mu tekly slzy. Aron na mě šáhl packou „Bello. Měla bys ležet. Nejsi úplně v pořádku. Neustále krvácíš.“ Já se podívala bratrovi do očí „To bude v pořádku, bráško.“ A pomyslela jsem si „Ať jsem zdravá.“ A rána se zacelila. Bratr se podíval udiveně a sednul si na zadek. „Bráško. Už vím, co mám za vlastnost. Konečně. Máma s tátou mi to řekli.“ Aron na mě hleděl nevěřícně a stejně tak všichni okolo mě. Ale než jsem stačila cokoliv dodat, tak jsem omdlela.

            Probudila jsme se doma v pokoji. U mé postele seděl bratr a díval se na mě. S úsměvem jsem se na něj podívala. On mě hned radostí objal „Ty hloupá palice. Jak jsi mohla takhle mezi nás skočit. Víš, co jsi mi nahnala strachu?“ já ho objala „Promiň bráško. Ale nechtěla jsem, aby se Artymu něco stalo. Jste předci nejlepší kamarádi.“ Bratr se mi podíval s úsměvem a očima plných slz do očí „Ty jedna palice. Já bych mu nic neudělal. Jen jsem ho chtěl postrašit. Ale tys mi skočila přímo do tlamy. A už jsem nestihnul se zastavit. Už to víckrát nedělej. Rozumíš.“ Já ho silně objala „Dobrá, bráško. Už nikdy.“ V tom někdo zaklepal na dveře. Bratr se usmál „Pojď dál, Artemisi.“ Jakmile řekl Artyho jméno, tak jsem se podívala na dveře. Arty tedy vešel dovnitř s velkou kyticí. Přišel až k posteli. Pokleknul na jedno koleno, poklonil se a dal před sebe kytici „Izabello. Bude mi ctí, když si mě zvolíš za svého ochránce.“ Já vytřeštila oči. A bratr mi to objasnil „Víš, Bello. Jak tě Artemis políbil, tak ze sebe udělal tvého ochránce a možná i budoucího manžela. Pokud ho tedy přijmeš.“ Já se podívala nevěřícně. Artemis tam neustále klečel a čekal na mé vyjádření. Vzala jsem si kytici a odpověděla „Pokud se budeš chovat jako můj kamarád i nadále, tak to přijímám.“ Artemis i Aron se usmáli. Když Aron dodal „No. Aspoň vím, že moje malá sestřička bude v bezpečí.“ Já se usmála a objala ho. Když se Arty posadil na postel, tak jsem si vzpomněla na svoji schopnost. Chtěla jsem o tom říct bratrovi, ale on mě ještě dřív zastavil „Vlčí srdce. Je to schopnost, která se dědí v naší rodině. Vím o ní. A taky jsem věděl, že ji budeš mít ty. Protože já už schopnost mám. Je to velmi těžká schopnost. Dokážeš vše, na co si jen vzpomeneš. Ale stojí tě to taky plno sil. A pokud neuvažuješ správně, tak můžeš i zemřít. Proto ses dokázala i vyléčit sama, ale poté jsi omdlela. Neměla jsi už žádnou sílu a navíc jsi ztratila plno krve. Stará vlčice mi o tom řekla.“ Já se vlídně pousmála a ujistila ty dva paličaté vlky, že budu opatrná.

 

            Několik dní jsem opět byla doma a nabírala sílu. Ve škole se řeklo, že jsem spadla se stráně v lese a teď mám nařízený klid na lůžku. Což mě docela naštvalo. Konečně, když jsem si zvykla na školu, tak se mi zase stalo toto. Tomu se říká vlčí zákon schválnosti. Ale aspoň mám svého bratra a ochránce Artemise.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super úžasný

(Tatsu, 25. 10. 2013 9:59)

Děsně se těším na pokračování.!!!

Re: Super úžasný

(Alex, 25. 10. 2013 18:38)

máš to mít :)