Vlčí příběh 3
Upíří kamarádi…
Čtvrtek. Předposlední den školy. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Tělo mě prakticky neposlouchalo. Dostala jsem se do sedu a v tom pro mě došel bratr. Už poznal, že se necítím dobře, tak si přisednul a zeptal se „Nechceš raději zůstat doma a odpočinout si?“ Já se pousmála „Dej mi pět minut a budu v pohodě.“ Na to mi dal bratr pusu na čelo „Jak myslíš, ty jedna palice. Ale dnes jdeš jen s Artemisem do školy. Naše třída jde na jakej si přírodovědný pochod. Tak ho budeš na slovo poslouchat. Jasný.“ Já se usmála „Neboj. Od Artyho se nevzdálím ani na krok.“ Bratr se udivil „Artyho? Odkdy mu tak říkáš?“ „Od teď. Do rána mě to napadlo.“ usmála jsem se a vylezla z postele. Pořád jsem byla jako praštěná. Bratr připravil svačiny a já snídala, když někdo zazvonil. „To bude Artemis. Jdi se obléct, Bello.“ Řekl bratr a já ho poslechla. On šel zatím otevřít. O chvíli jsem popadla svačinu a vyběhla ven. Bratr mi ještě jednou dal kázání a vyšli jsme. Artemis ze mě celou cestu nezpustil oči. Do doby, než narazil do stromu a já se mu začala smát.
U školy na nás čekali upíří sourozenci. Viktor se na nás už z dálky smál a mával na nás. Artemis mu taky zamával a potom popadnul moji ruku a mával jí jako zběsilý. Oba upíři se zasmáli.
Ve třídě jsme dnes měli první tři hodiny mytologie. Předmět, který mi naháněl hrůzu. Učil ji ještě k tomu učitel, upír, který měl zjizvený obličej a z nějakého neznámého důvodu mě neměl rád. Artemis si semnou sednul úplně dozadu. Sofie s Viktorem si přisedli k nám. Byli jsme v přednáškové třídě, takže jsme měli lavice do schodů nad sebou. V dnešní hodině se probíraly různé pověsti o vlcích a upírech. Vždy, když mluvil o vlcích, tak na mě upřel pohled a mluvil jako nějaký stroj. Jakmile mluvil o upírech, tak se povznesl. Jediné, co mě zaujalo, byla legenda o vlčích dvojčatech, které zachrání svoji smečku před vymřením. „Jeden život dává, druhý život bere. Avšak jejich láska všechny ochrání, a životy za ně dají.“ Jak toto učitel přednesl, tak jsem se otřepala a přitisknula k Artymu. Ten se pouze usmál a pohladil mě.
Po třech úmorných hodinách, kde jsem stejnak usnula, nastalo klidné vyučování. Hodina matematiky a poté hodina cizího jazyka. Dál byl oběd. A opět nastaly problémy s upíří partou.
S upířími sourozenci jsme seděli u našeho stolu a bavili se. Tedy hlavně mluvil Arty. Já jsem občas něco mekla. Když se u nás ukázala ta protivná banda. Blesku rychle jsem zmizela za Artemisovými zády a jen vykoukla. Vedoucí partičky se usmál se špičáky ven a řekl „Dneska tu nemáte ochranku, že. Jsou na povinném pochodu. A vy jste tu zůstali sami. Artemis ho ale v klidu ignoroval. Čemuž se všichni divili. Já se tedy posadila a pomalu jedla. Když upír popadnul Artyho za košili a zvednul ho do výšky „Mě nějaký podlý psisko nebude ignorovat.“ A rozpřáhnul se pěstí. Arty se jen usmál a vytrhnul se upírovi ze sevřetí. Na tohoto jediného upíra Artyho znehybnění moc neplatilo. Ale stačilo to, aby mu zmizel z rány. Upír máchnul do prázdna. Arty se upravil „Právě jsi mi pomačkal moji novou košili.“ Podotkl a otočil se. Upíra to hodně naštvalo a náhle mu zrudly oči. Arty se jen otočil „Nezapomínej na pravidla, hochu.“ A šel dál na své místo. Já už byla ve větší vzdálenosti. Ani si toho nikdo nevšimnul. Až, když mě Arty hledal. Pomalu jsem přistupovala. Arty se na mě usmál, když mě někdo ze zadu chytil do silného objetí. Nemohla jsem se pohnout a ani dýchat. Nějaký upír mě pevně držel. Nedokázala jsem se mu vymrštit ani se nějak pohnout. Byla jsem opravdu v pasti. Arty dostal strach a i všichni v jídelně. To se do toho vložil Viktor „Pusť ji, hňupe.“ Šel ke mně a k tomu upírovi. Ovšem všichni se tomu zasmáli. Viktorovi zrudly oči a upír najednou povolil sevřetí. Já mu vypadla na zem, a byla jsem ráda, že dýchám. Viktor mě vzal do náruče a ten upír, co mě držel, se svalil k zemi. Já se lekla a vymrštila se mu z náručí. Okamžitě jsem objala Artyho a v tom mi tekly slzy. Jenomže mě Arty odstrčil stranou a najednou se změnil. Ten vedoucí upír na něj zaútočil. To byl šok pro všechny studenty. Začali křičet a stahovat se do koutů jídelny. Arty se převalil na nohy a upíra držel v tlamě za rameno tak, aby mu nemohl nic udělat. Jenomže tento upír byl opravdu silný a stačila mu jedna ruka k tomu, aby Artemise odhodil i s ním samotným. Arty ho musel pustit, protože narazil do jednoho zděného sloupu a už se nezvednul. Jenom se pokoušel vstát. Upír se zasmál „Pak že jsou vlci nepřemožitelní.“ A rozpřáhnul se. To jsem sebrala všechnu odvahu a rozeběhla jsem se na upíra. Nezměnila jsem se a prostě do něj narazila. Trochu ho to vyvedlo z míry a netrefil se do čokoládového vlka ležícího na zemi. Arty se po mě otočil a viděl, že se strachem ustupuji stranou. Poté ztratil vědomí.
Já se vzdalovala od naštvaného upíra, dokud jsem nenarazila do stěny. Upír pomalu došel ke mně „Holčička se snažila zachránit svého ochránce. Jak pošetilé. Jsi nejslabší z vaší smečky a pleteš se do boje. Jsi opravdu bláhová holka.“ Já se svezla po zdi k zemi a schoulila do klubíčka. Cítila jsem, jak natahuje ruku ke mně. V tom jsem vykřikla „Mami, ochraň mě.“ A změnila se ve vlka. Hned jsem zachytila upírovu ruku a odmrštila ho na druhou stranu. Opětovný a marný pokus o vrčení a štěkání. Všechny to tam rozesmálo. Aspoň jsem odlehčila situaci. Upír se najednou ukázal za mnou „Tak ty ses ukázala.“ A já si strachy sedla na zadek. To se u mě ukázal Viktor se Sofií. Oba měli upíří rudé oči a nějakým způsobem dokázali přimět couvnout toho jednoho o pár kroků zpět. Já si maličko oddechla, když jsem ucítila známý pach. Ředitelky. Přišla do jídelny, ale pozdě. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Hned jsem sklopila uši a lehla si. Její upírská aura byla opravdu hrůzostrašná. Pak jsem si uvědomila, že tu samou auru cítím z Viktora a Sofie. Nakonec ředitelka na nic nečekala a pořádně vytrestala kluka za to, co udělal. Ale ani mi z toho nijak vábně nevyvázli. Arty musel být převezen na akutní příjem a já byla tak v šoku, že jsem se nepohnula z místa, dokud se nevrátil bratr. Tomu jsem hned skočila do náruče a nepustila ho až do ředitelny. Tam mě položil na pohovku a ředitelka jedním pohledem uspala.
Probudila jsem se doma. Slyšela jsem povědomé hlasy. Bratra a Artyho jsem hned poznala. Ale pak jsem se musela hodně zamyslet, než mi došlo, že to jsou Viktor a Sofie. Vstala jsem a šla do koupelny. Bratr došel za mnou. Seděla jsem v koutku schoulená a plakala jako malá. Vždy, když jsem se bála, tak jsem se tam ukrývala. Bratr mě objal a utišoval. Po nějaké chvíli tam došel i Arty. Tomu jsem skočila do objetí „Jak ti je. Nestalo se ti nic?“ ptala jsem se jak zběsilá. Arty mě pevně chytil, zatočil se semnou a s velkým úsměvem dodal „Je mi skvěle. Díky tobě, Bello.“ Já byla tak rádla, že jsem se ho nechtěla ani pustit.
Po přivítání jsme šli do jídelny, kde seděli upíří sourozenci. Maličko jsem se zasekla, ale hned jsem došla Artyho a chytla se ho za košili. Arty mě posadil vedle něho a bratra. Já jim hned poděkovala za záchranu. Sofie i Viktor se usmáli. To odpoledne jsme strávili společně. Dokonce i já se s nimi začala více kamarádit. Dozvěděla jsem se, že to jsou prapravnoučata ředitelky. Proto jsem cítila stejnou upíří auru. A že po dlouhé době přijeli sem, kde se původně narodili. Viktorovi i Sofii bylo stejně jako nám třem. Tedy sedmnáct. I když mě a bratrovi tak podle papírů nebylo. Ale to je naše tajemství. Viktor vyprávěl, jak to celé bylo a když narazil na moje vrčení a štěkání, tak se všichni zasáli. Bratr jedl jak zběsilý. Hned mě napadlo, že léčil Artyho z jeho zranění. Tak jsem všem udělala sladké poháry na oslavu vítězství.
Poté jsme šli ven. Že se maličko projdeme. Přidali se k nám i ostatní kamarádi ze smečky. I přes to všechno jsem se držela Artyho za košili a dělala mu ocásek. Na to si udělal legraci Max, že má Artemis nový ocásek. Já se podívala naštvaně, ale všichni se tomu lehce zasmáli. A Artemis hned odpověděl „Copak, závidíš mi? Takový nemáš, že?“ to se ještě více rozlehnul smích po okolním lese. Všichni se změnili na vlky. Kromě mě a upírů. Bratr do mě šťouchnul, ať se změním. A v tom jsem si vzpomněla na slova Viktora „Víš, že vypadáš jako vlk roztomile? Oproti tvému bratrovi jsi mnohem menší. A roztomilejší.“ To jsem se ohlédla a viděla nervozitu v jejich očích. Tak jsem se tedy taky změnila a hned se otřepala. Oba upíři se s úžasem usmáli. Já si sedla a podívala na bratra. Ten upírům naznačil, aby si jeden nasednul na něj a jeden na Artyho. Tam Viktor šel k Aronovi a Sofia k Artemisovi. Poté jsme vyběhli lesem. Oba upíři si užívali jízdy. Jen já byla na konci a snažila se udržet na nohách. Když jsem spadla, tak se všichni zastavili. Artemis mi chtěl jít naproti, ale bratr ho zastavil. Zvedla jsem se a došla k nim. Bratr mě olíznul a běžel celou dobu vedle mě. Ale Artemis začal bratra provokovat a nakonec ti dva skončili v závodění. Já se k nim přidala. Moje zakopávání a klopýtání tomu jen přidávalo na legraci.
Doběhli jsme k vodopádům. Kluci hned skočili dolů. Já se zastavila a popošla několik kroků zpět. Slyšela jsem, jak upíři strachy křičí a do toho vyjí vlci. A nakonec jen šplouchnutí. Já si to raději seběhla po stráni dolů. Uklouznula jsem na mokrém mechu a spadla z několika metrů na stromy. Dosti mi to vyrazilo dech. V hlavě jsem uslyšela bratrů hlas, kde vězím. Já se chtěla zvednout, když pode mnou prasknul strom a přistála jsem na bratrovi „Tady jsem.“ A usmála jsem se ve vlčím. Bílí vlk semnou vstal, jako bych nic nevážila „Ty jsi ale nemehlo.“ Usmál se a skočil semnou do vody. Kam jsem právě skočit nechtěla. Vodu jsem vůbec, jako vlk, neměla ráda. Vyšplhala jsem se ven a stoupla si k upírům, kteří byli mokří. Hned u nich byl i Arty. Povzdechla jsem si a otřepala se. A všechny opětovně smáčela. Vyplázla jsem jazyk a dohnala bratra do vody. Všichni jsme tam dováděli jako malá štěňata.
Na večer už bylo chladno. Tak jsem se změnila a zahrabala se bratrovi do kožichu. Arty měl na zádech Viktora a Sofie se skamarádila s Maxem. Ten jí nabídnul, že ji vezme na záda. Vyrazilo se domů. Já si hned napustila horkou vanu, abych se zahřála. Aron udělal pořádnou večeři a společně jsme se najedli u televize, kde jsme se dívali na nějaký animovaný film. Usnula jsem při něm na bratrově klínu. Ucítila jsem, jak mě nese do postele a dává mi pusu na rty. Přikryl mě a šel taky spát…
Ráno mě bolelo v krku a měla jsem zimnici. Jo byla jsem nemocná. Ale ani za boha jsem nechtěla sama zůstat doma. Tak bratr zavolal Artemisovi, že dnes nejdeme do školy, protože jsem nemocná a sama nechci zůstat doma. Artemis tedy odvedl smečku do školy a omluvil nás ve škole.
Ležela jsem jako omámená. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu ani žízeň. Chtěla jsem jenom spát. Ale s tou zimnicí to bylo nemožné. Třásla jsem se jako ratlík ve sněhu. Když mě bratr přikryl a vlezl si ke mně jen ve spodním prádle. Měl tak příjemně teplé tělo, že jsem se k němu schoulila a konečně usnula. Bylo mi opravdu krásně teplo.
Probudila jsem se a bratr u mě už nebyl. Ale za to do pokoje vešel Artemis. Nesl mi podnos s pitím a jídlem. „Dobré ráno, princezno.“ Pozdravil mě a opět mnou projelo to teplo a cítila jsem, jak mi zrudly líce. Přikryla jsem se peřinou až nad nos, jen oči mi koukali ven. Artemis položil tác na stolek a přisednul si ke mně „Mám za úkol tě dnes pohlídat. Aron musel na cvičení se smečkou. Takže jsem ti udělal snídani. A mám ti pomoct se najíst.“ To jsem tuplem skončila pod peřinou. On mě však odkryl a posadil. Upravil postel tak, aby na ni mohl dát tác s jídlem a začal mě krmit. Zprvu jsem protestovala, že se najím sama. Ale jeho oči mě tak zaujali v jeho prosebném pohledu, že jsem nakonec povolila a nechala se nakrmit. Artemis si to užíval. Na každé sousto vymyslel, že to za někoho jím. Dokonce vyjmenoval všechny ze smečky. I některé lidi ze školy. I ředitelku zmínil. To jsem jídlo vyprskla na peřinu smíchy a zaskočilo mi. Artemis mi hned pomohl se rozdýchat „No asi jsem to s ředitelkou přehnal. Měl jsem říct, že to je učitel mytologie. Ale to jsem zase uvažoval nad tím, že mi to vyrazíš z ruky.“ Hned jsem mu tu jeho úvahu odkývala. Nějak jsme spolu dobojovaly a já se šla vykoupat do teplé vody. Artemis mě jenom doprovázel. Připravil mi příjemnou koupel.
Po koupeli jsem si šla opět lehnout. Arty vyhrabal moji starou kytaru a začal mi na ni hrát písničky. Takto to dělával, když jsem byla nemocná jako malá. Já se pěkně zachumlala do peřin a usnula. Ovšem vzbudila mě opět zimnice. Artemis seděl vedle mé postele a četl si. Já se začala vrtět a třást. Uslyšela jsem, jak položil knihu a v tom se lehnul ke mně. Lehce mě objal kolem pasu a přitáhl k jeho tělu. Byl ještě teplejší jak bratr a měl příjemnou vůni, která mě uklidnila. Ale najednou se mi nechtělo spát. Neustále jsem chtěla vnímat to teplo a tu vůni. Otočila jsem se k němu obličejem a on se na mě díval s jemným úsměvem. Pohladil mě po vlasech a ruku zastavil vzadu na krku. Poté pomalu přiblížil svoji hlavu k té mé a políbil mě. Hodně mě to zaskočilo. Viděla jsem to pouze ve filmech a v pohádkách. Nikdy mě nenapadlo, že i mě někdo může políbit. Artemisův polibek byl něžný a sladký. Když se oddálil, tak jsem usnula a spala jako by mě někdo uspal.
Trvalo to skoro dva týdny, než jsem se uzdravila.
Po dvou týdnech jsem šla opět do školy. Bratr mi to rozmlouval, ať zůstanu ještě doma, ale já nechtěla. Už mě to tam nebavilo. Učení mi taky nechybělo. Artemis a upíří sourozenci mi nosili zápisy, takže jsem vše uměla, jak jsem měla.
Ráno jsem vstala a nechystala vše, jak bylo ve zvyku. Bratr taky vstal a nasnídal se. Vyrazili jsme s celou smečkou do školy. U školy se k nám přidal Viktor se Sofií. Byl to po dlouhé době opravdu poklidný den…