Vlčí příběh 2
Škola a škola…
Ráno jsem vstala a bolelo mě celé tělo. Vyškrábla jsem se z postele a došla do kuchyně. Bratr ještě spal, tak jsem připravila snídani a svačiny. Když jsem chtěla bratra vzbudit, tak vylezl z pokoje „Ale, Bello. Ty jsi už vzhůru?“ Já se usmála „Jo. Zrovna jsem tě chtěla vzbudit.“ Bratr mě pohladil po hlavě a šel do koupelny. Já šla do pokoje převléct a učesat se. Když jsem došla do jídelny, tak bratr už snídal a četl si noviny, které nám chodí každé ráno. Spokojeně jsem se posadila naproti němu a taky něco snědla.
Po snídani jsme vyrazili do školy. Opět na nás čekala celá smečka. Je to už zvyk. Čekat na vůdce. Jenomže cestou se něco přihodilo. Jeden kluk se najednou zhroutil k zemi a začal zvracet. Bratr k němu přistoupil a pomohl mu. Během chvilky bylo tomu klukovi dobře. Asi se včera při fotbale moc uhnal a večer prý moc nejedl. Bratr má speciální schopnost léčení. Já nemám nic. Tedy aspoň se o ničem neví a nic se u mě neukázalo. Když jsme se opět vydali na cestu, tak mě Artemis neustále rozesmíval. Málem jsem nemohla ani chodit. Až jsem zakopla a bratr mě chytil „Měla bys dávat větší pozor, Bello.“ Já mu poděkovala a šla dál. Artemis se bratrovi omluvil a bratr se na něj usmál „Děkuji ti, Artemisi.“ Kluk s čokoládovýma očima se ze široka usmál a než jsme se nadáli, tak jsme byli u školy. Tentokrát jsem šla já v čele. Dívala jsem se na bratra, který se tvářil neuvěřitelně a najednou změnil výraz na Pozor. Otočila jsem se a narazila do cizího kluka. Hned jsem se omluvila a chtěla vstát. On mi pomohl „To nic. To já bych se měl omluvit. Jsi v pořádku?“ udivila jsem se, že na mě tak v klidu mluví. Bratr hned došel a dal tomu klukovi najevo, že by se měl vzdálit. Já si oddechla „Nic mi není, bratře.“ Ujistila jsem ho a bratr tedy polevil ve výhružném postavení. Artemis ho uklidnil poklepem rukou na rameni „Jsi nějaký přetáhnutý, Arone. Nic se nestalo, tak se klidni.“ Bratr mu dal zapravdu a už si toho kluka nevšímal.
Došli jsme k mé třídě. Bratr se poohlédnul po lidech a poté mi řekl „Ten kluk byl upír. Dávej si pozor, Bello.“ Já se usmála „Neboj, bráško. Budu si dávat pozor. A navíc je tady semnou Artemise. Nic se mi nemůže stát.“ stejně tak ho uklidnil u kluk sedící vedle mě. Aron si povzdechl a odešel. Já se hned otočila na Artemise „Co je bratrovi? Hned mi to řekni.“ Artemis se zaleknul „Já… Já nevím.“ Snažil se zapírat. „Nelži mi, Artemisi.“ Podívala jsem se smutně. Hnědovlasý, veselý kluk najednou zvážněl „Ten kluk, upír, má dnes přistoupit do naší třídy ještě s nějakou dívkou. Taky upírem. A tvůj bratr má o tebe strach.“ Já si jen povzdechla a v tom jsme je uviděli. Dva mladé studenty. Kluka, do kterého jsem ráno narazila a dívku, kterou jsem omylem zachránila v lese. Učitel nám je představil. Byli to sourozenci. A taky si byli hodně podobni. Seděli za mnou a Artemisem. Kluk se jmenoval Viktor a dívka měla jméno Sofia. Prý se nedávno přistěhovali a chtějí zapadnout do kolektivu. Vypadali dosti nejistě a byli tiší. Až nebezpečně tiší. Byla jsem hodně nejistá, když seděli zamnou. Ale Artemis mě dokázal uklidnit jeho veselým pohledem.
Dnešní den byl za trest. Měli jsme tělocvik, což byla moje největší slabina. A ještě k tomu jsme hráli volejbal. Byla jsem tak naštvaná, že jsem začala protestovat. Naštěstí jsem měla ve skupině Artemise. Jo hodně holek, co byly proti nám, byly naštvané, že chtěli hrát s ním. Ale já zase jsem dovažovala sílu ve hraní. I ti dva noví byli u nás ve skupině. Hrálo nás pět na pět. Ještě u nás byl jeden kluk, který hrál taky volejbal. Já byla pod sítí, nováčkové byli kousek ode mě po stranách a Artemis s druhým klukem byli v zadu. Artemis začínal rozehrávat. Hrál jen tak zlehka, aby se nikomu nic nestalo. Když se hrálo, tak se ne jednou nahrávalo na mě. Ale Artemis to za mě vybral úplně ukázkově. A ti nováčkové byli v této hře opravdu dobří. Aby se neřeklo, tak mi párkrát Artemis s tím klukem nahráli, ale moje míření je tabu a lítalo to všude možně. Naštěstí jsem byla ve skvělém týmu a hru jsem si po hodně dlouhé době užila.
Jakmile bylo to tělocviku, tak se šlo na oběd. Tentokrát nás nikdo nenapadl. V klidu jsme se najedli a Artemis řekl o té dnešní hře. Bratr mě pochválil, ale neustále byl vidět nepokoj v jeho očích. Byl myšlenkami úplně mimo. Artemis ho uklidnil „Arone. Nemusíš mít strach. Mluvil jsem s nimi. Jsou úplně v klidu. Nebudou dělat problémy. Jejich rodiče jsou původně odtud a vědí o zdejších vlčích smečkách. Budou v klidu.“ Aron si oddechnul a poté je viděl, že si sedají na místo upírů. Hned poznal, že bude zle. A tak tam poslal Artemise, aby jim řekl o pravidlech zdejší party upírů a lidí. Artemis šel s úsměvem na tváři, ale nestihnul to v čas. Upíří banda tam došla dříve, než on. Lekla jsem se, aby mu nic neudělali. Chtěla jsem jít za ním, ale bratr mě zadržel „Neboj. Poradí si.“ Já se ustaraně dívala na dění u upírů. Jejich jakoby vůdce se hned začal vytahovat „Ale, nováčkové. Asi ještě nejsou poučeni o zdejších pravidlech.“ A praštil do stolu. Kluk i holka se lekli, vzali si věci a chtěli odejít. Jenomže tak lehko to nešlo. Vedoucí té party upírů chytil kluka pod krk „Tak lehce to nepůjde. Musíte se naučit zdejším pravidlům.“ Kluk vytasil špičáky „Mě nějaký pravidla nezajímají.“ Vedoucí party se taky pousmál se špičáky ven „Myslím, že byste se mohli k nám přidat. My vás ochráníme a všemu naučíme.“ Kluk se dostal ze spárů upíra „Díky za pozvání, ale myslím, že odmítneme.“ Vzal svoji sestru za ruku a šli jinam. To si upír nenechal líbit a hned na něj chtěl zaútočit. To mu překazil Artemis „Promiň, brácho. Ale znáš pravidla školy.“ Měl úsměv na tváři a jeho oči zářily, jako by se upírovi posmívaly. Upír se ohlédnul po naší smečce a raději se vzdálil. Artemis mrknul na nás a otočil se, že půjde zpět, když ho v tom napadl jiný upír. Artemise složil k zemi a chtěl mu dát pořádnou ránu do obličeje. Jenomže Artemis se pouze usmál a upír se nepohnul. Uhodli jste. Artemisova schopnost, znehybnění všeho živého i mrtvého. Dokáže prakticky zastavit čas. Vyškrábal se z pod upíra a jen mrknul. Upír silou praštil do země a hned začal tančit bolestí. Já se s úlevou usmála a Artemis se tedy vrátil. Ti dva noví upíři přišli k našemu stolu a poděkovali Artemisovi za pomoc. Ale neměli si kde sednout. Bratr se nejistě podíval na svého zástupce a dovolil upírům se k nim přidat ke stolu. Oba byli vděčni za přijetí. Ovšem já se k nim ani za boha nepřiblížila a bratr si je taky neustále hlídal. Oba upíři zapadli do smečky. Měli si o čem povídat. Do doby, co dívka omylem prořekla, že jsou upíři. Smečka maličko znejistila. Ale Aron je uklidnil. Všichni od nás si hráli na lidi. Nikdo neřekl o naší pravé podobě. Viktor se zle podíval na Sofii a ta se podívala omluvně do stolu. To je uklidnil Artemis. „To je v pohodě. Víme tady o všech upírech. Takže můžete být v klidu.“ Oba upíři si oddechli a normálně se bavili dál.
Po obědě šli kluci dneska na volejbal. Šla jsem s bratrem a Artemisem, že se budu opět jen dívat. Volejbalu jsem si užila v tělocviku. Ale k nám se přidali i nováčkové. Vždy jsem se zdržovala v bratrově blízkosti anebo byla hned vedle Artemise.
Sedla jsem si na lavičku v tělocvičně a četa si zápisy učení, na co bude zítřejší test. Když si vedle mě sedla Sofie. Dosti jsem se lekla a strnula. Nedokázala jsem se na nic soustředit. „Všimnula jsem si, že se nám vyhýbáš, Bello. To ti tolik vadíme?“ začala hned zpříma. Já položila sešit a nedokázala jsem odpovědět. Byla jsem potichu. Naštěstí byla přestávka a kluci za mnou došli. Hned ze mě strach opadnul. Jenomže dívka se nedala odbít „Můžu se zeptat. My Belle vadíme?“ Aron se maličko zaseknul, ale dokázal odpovědět „Víš. Naši rodiče byli zabiti upíry před půl rokem. A řekněme, že Bella to nese hodně špatně. Ani mě není příjemný mít v blízkosti upíry, ale zdáte se být v pohodě.“ Dívka se omluvila a ujistila nás, že oni nic nevyvedou. A potom došel její bratr. Sofie mu to řekla a Viktor taky ujistil bratra, že oni takový nejsou. Ale můj strach byl neustále veliký.
Šli jsme domů. Já byla tak utahaná, že jsem usnula na bratrových zádech. Artemis nesl bratrovi tašku ze školy.
Doma mě bratr uložil do postele a šel se rozloučit s Artemisem. Ještě si povídali mezi dveřmi, když jsem se vzbudila. Hned jsem šla udělat večeři. Bratr si mě všimnul a hned mě hnal do postele. Ale mně se nechtělo. Takže jsem vyhrála díky své paličatosti. Artemise jsem umluvila, aby zůstal s námi na večeři. Rychle jsem něco udělala a podala na stůl. Artemis toho hodně snědl stejně jako bratr. Oba dnes využili svoje síly, aby někomu pomohli. Takže potřebovali hodně energie. Já se šla vykoupat a spát. Dneska umíval nádobí bratr. Naštěstí mu s tím pomohl Artemis. Takže to měli rychle. Já zase usnula jako mimino.
Další den jsem vstala celkem odpočatá. Bratr už byl vzhůru a chystal snídani. Já udělala svačiny a společně jsme se najedli. Když někdo začal zběsile zvonit. Bratr vyběhl jako blesk. U dveří stál Artemis a měl vyděšený pohled. Něco bratrovi řekl, změnili se na vlky a někam běželi. Já se za nimi rozběhla, ale už jsem je neviděla. Rychle jsem se oblékla a vyrazila za nimi. Samozřejmě jako vlk.
Našla jsem je v západním lese. Všude byla cítit krev. Dělalo se mi z toho zle. Šla jsem potichu proti větru, aby si mě nikdo nevšimnul. Lehla jsem si mezi kamení a listí, které napadalo. No jo… už je podzim. Bratr ještě s několika vlky pomáhali našim lidem ze smečky. Byli raněni a to dost ošklivě. Bratr se je hned snažil ozdravovat. Já to vše v tichosti pozorovala. Když jsem zaslechla prasknutí větviček kousek ode mě. Ohlédla jsem se a uviděla člověka nebo upíra se krčit za kamením. Vypadal, že chce po někom vystartovat. Podívala jsem se dolů a uviděla bratra. Upír se odrazil a já hned vykřikla a skočila po něm. Bratr se pouze stihl otočit. Skoro ani nezpozoroval, co se stalo, kdyby necítil naše pachy. Okamžitě dal všem znamení a šel nás hledat.
S upírem jsem spadla do malé roklinky. Stála jsem naproti němu a pokoušela se vrčet. Jenomže můj hlas je ještě štěněčí. Upír poznal, že já mu neublížím a s radostí po mě vyběhl. Jenomže jsem mu dokázala uhnout, chytnout ho za nohu a strhnout na zem. Potom jsem ho rychle chňapla pod krk, ale zapomněla jsem si hlídat jeho ruce, které mě dokázaly odmrštit, i když jsem byla do něj zakousnutá. Narazila jsem do stěny a v tom se přede mnou ukázal čokoládový vlk. Vstala jsem a stoupla si vedle něj. Tentokrát jsem pouze vycenila zuby. Ale Artemis mě mohutným štěkotem stáhnul vzad. Já tedy ustoupila a v tom se tam ukázal i bratr. Oba dokázali upíra zabít. Já si oddechla a změnila se. Neměla jsem sílu se udržet na nohách. A ještě k tomu mě bolela žebra od nárazu. Artemis mi naznačil, ať mi vylezu na záda. Tak jsem se mu vyškrábala po hustém kožichu na hřbet a pevně se chytila. Mohutným skokem vyskočil z roklinky a bratr byl v jeho těsném závěsu. U zraněných vlků byli ostatní léčitelé ze smečky a pomáhali, jak se dalo. Bratr se hned změnil, sundal mě z Artemisových zad a dal mi lehkou facku „Copak ses dočista zbláznila? To jsi chtěla zemřít? Co jsi tady vůbec dělala. Víš, jaký jsem měl o tebe strach, když jsem ucítil tvůj pach a zaráz toho upíra?!…“ jo byl hodně naštvaný. Já se schoulila do klubíčka „Promiň, bratře. Moc se omlouvám. Já nechtěla, aby se ti něco stalo. Sledovala jsem vás až sem. Byla jsem nahoře v kamení. Neměla jsem v plánu se vůbec ukazovat. Když se tam objevil i on a chtěl na tebe zaútočit. Prostě jsem najednou vystartovala a pak už jen padala s tím upírem…“ bratr mě pevně objal „Ty hloupá. Neměla si sem vůbec chodit.“ Při objetí mě zabolela žebra. Bratr mě tedy vyléčil a pak se šlo pomalu domů. Bratr mě hezky vezl na zádech. Artemis byl v našem závěsu. Byli jsme hodně velcí vlci. Ne jaké znáte z přírody. Byli jsme jako hodně mohutní koně. Hlavně hodně chlupatí koně.
Doma se bratr s Artemisem hodně najedli a pospíchali jsme do školy. Naštěstí jsme to ještě stihli v čas. Ale tentokrát mě bratr nevedl do třídy. Šla jsem jenom s Artemisem. Sedli jsme si a já dýchala jako bych uběhla marathón. Artemis mi podal pití. Napila jsem se a vše bylo v pořádku. Artemis nebyl nijak zadýchaný. Je to sportovec. Upíří sourozenci už seděli za námi a jen se divili. Zjevně z nás cítili upíra, anebo proč jsme byli udýchaní.
Den ve škole proběhl dobře. Nic zajímavého se nestalo. Jen možná to, že Artemis ve dvou předmětech usnul. A já ho vždy musela zachraňovat. Jako vlci se dokážeme domlouvat skrze myšlenky. Takže nikdo na nic nepřišel.
Po škole na obědě byl kupodivu klid. Ani naši upíří nepřátelé se neukázali. Takže se šlo dneska výjimečně rovnou domů. Ve středu kluci žádný trénink neměli. Ale za to bylo cvičení vlků. Kde jsem neměla být. Ale dnes mě bratr vzal. Všichni ze smečky mladých jsme se sešli v lese se staršími vlky a ti nás učili jak rozpoznat pachy upírů, lidí a vlků. Prý si přivedli i známé upíry a lidi, kteří vědí o naší zdejší existenci, ale nikomu o nás neřeknou. Když před nás předstoupili, tak jsme vytřeštili oči. Čtyři učitele ze školy jsem čekala. Což byli lidi, ale čtyři upíry jsem opravdu nečekala. A ještě k tomu tam byli Sofie s Viktorem. Nejistě jsem přešlápla a střihla ušima. Jeden z dospělých vlků si mě všimnul a zeptal se „Co tady dělá Bella?“ Bratr se po mě ohlédl a viděl moji nejistotu. „Nebojte. Ona to zvládne.“ Ujistil dospělého vlka a zavrčel na mě. Já se podívala do jeho odhodlaných očí a stoupla si pevně vedle něho. Náhle se dospělí vlci změnili na lidi a chtěli, ať se změníme taky. Nikdo z nás se ale nezměnil. Bratr to všem přikázal a ukázal tesáky na dospělé vlky v lidské podobě. Ti ho však ujistili, že to je v pořádku. Ovšem Sofii a Viktorův pohled mluvili o něčem jiném. Jako by to viděli poprvé. A nikdo z nás se nechtěl ukázat. Náhle jsem se zadívala do očí jednoho upíra a v hlavě se mi ukázal obraz toho, jak jsem napadla toho dnešního upíra a jak mě odhodil. Trochu jsem kňourla a sedla si. Zavřela oči a otřepala se. Ten upír se náhle zle podíval a ohlédl se po naší smečce. Já se opřela o bratra a měla jsem strach. Bratr se mě zeptal „Co se stalo, Bello?“ trochu mě přived k vědomí „Nic. Jen jsem si vzpomněla na toho dnešního upíra.“ A pevněji jsem si sedla. Bratr do mě lehce šťouchl a v tom u mě seděl Artemis. Když jsem náhle řekla „Jeden z nich je nebezpečný.“ Bratr lehce zavrčel a v tom se ten upír rozeběhl po našich vlčích učitelích. Lidé se hned stáhli a dva z naší smečky je chránili. Já se hned stáhla stranou a Bratr okamžitě složil upíra k zemi a Artemis ho znehybnil. Poté se ohlédli co ostatní tři upíři. Ti se nehnuli z místa a neuvěřitelně se dívali na toho jednoho upíra. Sofie se schovala za Viktora „Jak mohl? Vždyť měl být taky přátelský jako my.“ Viktor ji objal „Nevím. Aby to nebyl jeden ze špehů.“ Jakmile toto Viktor dořekl, tak bratr na nic nečekal a zabil ho jedním kousnutím. Já byla kousek od nich mezi stromy ještě s několika vlky z mladé smečky. Vlčí učitelé se zle podívali na Arona i Artemise. Ti však zle zavrčeli a dali najevo, že si rozkazovat nenechají. Učitelé tedy poodstoupili a bratr se konečně rozhodl změnit se. Sourozenci se na něj dívali se strachem a neuvěřením. Artemis se taky změnil. Společně došli k třem vystrašeným upírům „Pokud máte stejný záměr na nás zaútočit, tak vám radím, abyste se tady už víckrát neukázali.“ Řekl bratr velmi rázným hlasem, ale ani jeden upír se nepohnul. Najednou se tam ukázala ředitelka školy ještě s jednou ženou. Ta hned šla k sourozencům a ředitelka Arona uklidnila „Moc se omlouvám za zpoždění. Museli jsme ještě něco vyřídit ohledně přistěhování. Doufám, že se tu nic nestalo.“ Ale už jen z Aronova pohledu poznala, že se stalo něco hrozného. Ale Aron se nechtěl o ničem bavit. Pomalu jsem došla ke klukům. Nejistě se sklopnýma ušima a přikrčená k zemi. Aron mě pohladil po čele „Teď si je očichej a pak lidi. A tyto pachy si velmi dobře zapamatuj.“ Já se podívala do očí Sofie. Viděla jsem v nich strach. Proto jsem prvně přistoupila k ředitelce a očichala její ruce. Tak jsem si očichala všechny upíry. Pomalu jsem šla k lidem. Ti mi problém nedělali. Opravdu se jejich pachy hodně lišili. A tak jsem si je vryla do paměti. Nakonec jsem došla zpět k bratrovi. Dala jsem mu čumák pod ruku a opět se vzdálila. Sourozenci se moc ke světu neměli, ale přesto se Viktor vzchopil a zeptal se „To je celá vaše parta taková? I tvá sestra?“ Aron se pousmál „Copak? Bojíš se najednou?“ Vlci mají schopnost vycítit pocity druhých. Takže to bratr vystihnul. Viktor couvnul „Ne, ale překvapilo mě, že tak skvělí lidé jsou vlci.“ Bratr se ohlédnul a všem dal příkaz se změnit. Všichni se tedy změnili kromě mě. Já se opravdu změnit nechtěla. Pořád jsem měla husí kůži a divný pocit v zádech. Proto jsem si lehla do listí za stromy. Celá smečka se dala dohromady. Bratr se po mě ohlédnul a Artemis se najednou ukázal u mě „Copak, Bello. Teď se nemusíš bát. Max je prohlédnul. Jsou opravdu hodní.“ … Max. vlk z naší smečky. Je šedočerný vlk. Jeho schopnost je číst v lidech a upírech. Takže hned poznal zlé od dobrých. Ovšem potřebuje k tomu dosti času, než je jako by přečte. Já si tedy povzdechla a změnila se v ústraní. I tak jsem byla velice pozorná. Jakmile jsem se připojila ke smečce, tak mě uvítala ředitelka „Tak to jsi byla ty, Bello. Už dlouho jsem tě neviděla jako vlka.“ Já si stoupla do zákrytu bratra a Artemise a jen jsem kývnula. Mladí upíři se na mě podívali a pak si prohlídli ruce. Nakonec se pokračovalo v tréninku. Byli jsme tři mladí vlci, co se učili hledat podle pachů. Moc mi to nešlo. Ale Artemis mi lehce napomáhal, aby si toho bratr nevšimnul. Stejnak nás prokouknul. Jenom Artemis má ve zvyku při stopování se podrbat za uchem. A já jak hloupá dělala vše, co on. Potom si ho bratr lépe hlídal. Ale i tak jsem začala být úspěšná v hledání. A moje nemotornost se taky prokázala. Ne jednou jsem zakopnula, či sklouznula po kameni. Ne jednou jsem si dokázala zaplést nohy mezi větve a při skocích jsem se na listí ukázkově natáhla. Bratr si jenom sednul s úsměvem a Artemis se smíchy nemohl přestat válet po zemi. Tak jsem se mu zkusila trochu pomstít za to posmívání. Dělala jsem, že někoho stopuju a došla jsem až za čokoládového vlka. Nečekaně jsem po něm skočila a lehce ho kousla do ucha. Artemise to zaskočilo a omylem po mě vyjel naostro. Když mě kousnul do ucha, tak jsem začala krvácet. Jenom jsem si sedla a Artemis mi to s omluvou začal olizovat. Bratr k nám přiběhl, co se stalo. Já jen sklopila uši „Nic.“ A rychle jsem odběhla stranou. Narazila jsem do Viktora, který měl rudý oči jako by mu tam svítil červený semafor v noci. Pomalu jsem začala couvat. Hodně mě to vystrašilo. Viktor si to uvědomil a náhle měl opět svoji barvu očí. Tudíš hnědou. Já si oddechla a on ke mně maličko přistoupil „Ty jsi Bella?“ Nastražila jsem uši. On se zastavil „Ty krvácíš z ucha. Víš o tom?“ kývnula jsem a lehla si na zem. Viktor ke mně přistoupil „Víš, že vypadáš jako vlk roztomile? Oproti tvému bratrovi jsi mnohem menší. A roztomilejší.“ Udivili mě jeho slova. Stále byl přede mnou, abych na něj viděla. Když ke mně natáhnul ruku, pohladil mě po čele. Lekla jsem se a sedla si. To se leknul i on a spadnul na zadek. Pak jsme se začali smát. Když mi někdo skočil na záda. To jsem vystartovala jako blesk a pak sebou hodila na záda. Jakmile jsem se zvedla, tak pode mnou ležel Artemis v lidské podobě. Olíznula jsem ho a pokusila se štěknout. Jenomže můj štěněčí štěkot zněl jako zapištění. Artemis se usmál „Víc trénuj štěkat, Bello. To tvoje pískání je hrozný.“ Z naštvanosti jsem do něj pořádně šťouchnula hlavou, když vstával. A opět byl na zemi. Viktor se jenom zasmál, když nás viděl se pošťuchovat se. Artemis se tedy změnil a začal mě honit dokola Viktora. Když ho přeskočil a přímo na mě dopadl. Já se převalila a snažila se mu utéct. Ovšem marně. Artemis mě pokaždé dostal. Ale z naší hry nás vyrušil mohutný štěkot. Byl to jeden ze starších vlků. Artemis jen vypláznul jazyk a já se raději stáhla.
Cvičení skončilo, a tak jsme šli všichni do společenského domu, kde jsme se všichni lépe seznámili s učiteli a upíry. Já se natáhla na pohovku. Artemis si ke mně přisednul a dal si moji hlavu na jeho nohy „Takto to bude pohodlnější, nemyslíš?“ najednou jsem ucítila, jak mi tělem projelo teplo, a zčervenala jsem. Tento pocit jsem ještě neznala. Bylo to pro mě hrozný. Ale kývnula jsem na Artemisovu otázku ano. Když došla řada na mě, že se mám tak trochu představit, tak jsem spala. Artemis to řekl bratrovi a ten tedy řekl o mě, co se vědělo. Byla jsem jediná, kdo neměl nějakou schopnost. I když jednu mám. Průšvihy a schopnost vše pokazit.
Nakonec mě bratr donesl domů. Tentokrát jsem se už nevzbudila a spala jsem jako štěně, co si hrálo celý den.