Vlčí příběh 1
Naše smečka…
Jako malá jsem slýchávala různé příběhy o příšerách, jako jsou upíři, vlkodlaci, draci, poslové ďábla, různá monstra a mnohé další. Ale nikdy jsem netušila, že i já jsem jedno takové monstrum. Do doby, než jsem dostala svůj vlastní rozum. Jo jsem hodně problémové dítě, ale můj bratr je zase hodně zásaditý. On vyspěl mnohem rychleji než já…
Když jsem konečně dokázala vylézt z domova, tak jsem běhala po lese jako vlk. Jo, nejsem normální člověk, jak byste asi čekali. Dokážu se měnit na vlka. Běžela jsem jako o život. Užívala jsem si pocitu větru v kožichu. Vždy jsem ho měla ráda už jako štěně. Když jsem najednou zaslechla křik člověka, dívky. Hned jsem se vydala za hlasem. Máma nás učila, že i když jsme jako vlci, tak máme chránit lidi před jinými hrozbami. Tento les se nazýval Les vlků. Už z názvu jistě tušíte, proč. Byli zde vlci, jako jsem já.
Doběhla jsem na stráň a podívala se dolů. Našla jsem bratra, jak vrčí na malou dívku. No malou. Ne, že by to byla dospělá žena, spíše vypadala jako šestnáctiletá studentka, co se ztratila. Lekla jsem se a vzpomněla si na slova maminky „Chraňte lidi, ať si nemyslí nic zlého o nás a nesnaží se náš druh vyzabíjet.“ Okamžitě jsem skočila před bratra „Nech toho! Arone!“ bílý vlk přede mnou střihnul ušima „Zmizni, Bello! To se tebe netýká!“ Jenže jsem taky dost paličatá. To jsem chytla po tátovi. „Nikdy!“ a výhružně jsem štěkla. Aron se zašklebil „No, jak myslíš.“ Přestal vrčet a sednul si. Já se pomalu otočila na dívku, abych ji viděla do očí, a poté jsem se dala na úprk s bratrem. Snažil se mě vytrestat za to, že jsem se před něj postavila.
Já i bratr jsme dvojčata. Narodili jsme se jako jediná dvojčata za celé věky našeho druhu. Jsme oba bílí vlci, ale poznáte nás snadno. Já mám modré oči a Aron má hnědo-žluté. A taky Aron má jizvy na čumáku. V lidské podobě moc vidět nejsou.
Jakmile mě chytil, tak mě kousnul do ucha a poté do ocasu. Byla jsem proti němu slabá myš. Taky jsem asi po půl roce vyšla z krytu ven sama. Aron mě povalil na zem a řekl „Ještě jednou se mi postavíš do cesty, tak si mě nepřej. Bello.“ Já se smutně dívala do jeho vyděšených očí. Měl v nich strach. Bylo to divné. On je odvážný a nebojácný, ale sotva mě vidí venku, tak má tyto ustarané oči. „Promiň, Arone. Ale když jsem tě viděla, tak jsem si vzpomněla na maminku a její slova.“ Aron mi olíznul čumák „Ty hloupá, ještě nepoznáš ani zlo od dobra. Ta holka byla upír. Jeden z tvorů, co nám zabili rodiče. Měla jsi štěstí, že ti nic neudělala.“ Strachy jsem vytřeštila oči a nevěděla, co říct. Aron mě pustil a já si sedla. On se přitulil „Jen klid. Hlavní je, že ti nic nestalo, Bello. Půjdeme domů. Zítra je škola.“ Já si pouze povzdechla a šla vedle svého bratra.
Doma jsem se změnila a hned jsem začala dělat večeři. Bratr se šel vykoupat. Po něm jsem šla já. On se na mě usmál a pohladil mě. „Promiň, Arone. Nevěděla jsem, kdo to byl.“ Omluvila jsem se mu a vlezla do koupelny.
Konečně jsem vylezla. Bratr se díval na televizi, já umyla nádobí a šla spát.
Teď trochu něco o mě. Jmenuji se Izabella. Jsem vlk a člověk v jednom. Někdo nám říká vlkodlak, někdo prostě vlk. Na lidský věk mi je šestnáct. Na vlčí to je kolem tří let. Dospívám pomalu a nikdo neví, čím to je. Ale prý moje maminka taky dospívala pomalu. A poté z ní byla vůdkyně smečky. Já doufám, že jí nebudu. Určitě bych byla špatná vůdkyně, když ani nepoznám upíra od člověka. Ještě jsem ani neprošla základním výcvikem. Bratr mě nechce pustit. Jinak jsem velmi klidné a stydlivé povahy. Jako člověk i jako vlk. Do naší smečky nijak extra nezapadám. I nejmladší člen je lepší jako já. Proto nechodím moc ven. Jako člověk mám dlouhé, černé vlasy po pás. Postavu ryze dívčí. Nijak vyvinutá nejsem. Na šestnáct ani nevypadám. Oči mám modré v obou podobách. Oči se žádnému vlkovi nemění. Mám ráda spíše kalhoty, ale když jdu v šatech ven, tak se mnou bratr jen chlubí, jaká jsem jeho princezna. Jako vlk nestojím za nic. Jsem čistě bílá, a krom zimy, všude nápadná. Nedokážu se nikde schovat. Jen doma. Jsem prostě nemehlo.
Můj bratr. Jmenuje se Aron. On je úplně jiný jako já. Má taky černé, delší vlasy. Nosí je často v culíku. Ale ostříhat se nenechá. Chce být jako táta. Je sice bílý vlk jako já, ale je můj přesný opak. On je rozený vůdce a je v naší smečce Alfa samec. Tedy vůdce. Stal se jím po smrti mámy a táty. Jenomže ještě tak úplně smečku nevede. Nemá dostatečný věk. I přes bílou barvu se dokáže všude skrýt a nenápadně zaútočit z každé strany na protivníka. Je taky super rychlý. Jeho podhled je často chladný a plný nenávisti. I jako člověk je úspěšný. Jeho lidský věk je osmnáct let a vlčí je pět let. Jo, i když jsme dvojčata, tak máme rozlišné věky. Jinak popravdě nám oboum je sedmnáct jako lidem a čtyři roky jako vlkům. Ale mě se rok ubral a Aronovi rok přidal, aby to odpovídalo našim schopnostem. Nosí pohodlné oblečení. Většinou jsou to rifle s nějakým trikem. Nijak v módě nevyniká. Ve škole je oblíbený. Ne jen, že je chytrý, ale i pohledný. Letošní rok jsem přešla na střední školu, kde je bratr a celá naše mladá smečka. Chce mě mít pod dohledem. Bratr má taky mnohem silnější tělo než já. Nejen, že je kluk, ale je prostě mohutnější než já…
Všichni ze smečky čekali, že budu černý vlk. Když jsem se narodila, tak jsem byla tmavší jak bratr, ale časem jsem zbělala. Táta byl totiž jeden z posledních černých vlků. A máma jeden z posledních bílých vlků. Když jsme se narodili, tak to byla velká sláva. Všechny rodiny mají vždy po jednom dítěti. A po čase mají druhé. Jen my se narodili zároveň. Už od malička jsem se jevila velmi slabě. Neustále jsem byla nemocná a slabá. Bratr mě vždy chránil. A pro moji ochranu nám tedy změnili data narození. Mě rok ubrali a bratrovi přidali. Taky jsme jinak začali chodit do školy. Aby to vypadalo přesvědčivěji. O změně našich dat vědí jen členové rady. Jako vlci jim říkáme kožešinové. Jsou to ti nejstarší vlci ze smečky. Jakmile se stala nehoda s rodiči, tak jsem opět zeslábla a nemohla chodit do školy. Neustále jsem měla noční můry a bála jsem se každého, kdo byl cizí. Takže jsem nastoupila na střední o něco později. Už jsem párkrát byla v nové třídě a začala jsem si zvykat na lidi. Zítra jdu po týdnu do školy. Tentokrát jsem se rozhodla, že zkusím vydržet ve škole celý týden. Bratra to odhodlání potěšilo a tak mi pomáhal s učením, abych nebyla pozadu…
Ráno jsem byla jako mrtvola. Bratr mě vzbudil štěkotem. Hodila jsem po něm polštář, ale vrátil mi ho ještě dřív, než jsem stihla uhnout. Dokonce mi udělal snídani.
Před domem na nás čekali bratrovi kamarádi ze smečky. Já s nimi moc nevycházela, ale byl tam kluk jménem Artemis. On jediný se ke mně choval slušně a dokázal mě rozesmát. Ve smečce mu říkají Smile. Je to takový smíšek s čokoládovýma očima a štíhlou postavou. Jako jediný mě zvesela pozdravil. Bratr s ním byl nejlepší kamarád. Artemis se narodil ve stejný den jako my. Cestou do školy bratr s několika kluky řešil toho včerejšího upíra, kterému jsem omylem pomohla. Ale Artemis se jako jediný bavil semnou o škole. Byl ve stejné třídě, co já. Omylem propadnul. Prý to udělal schválně, aby byl semnou v jedné třídě. Já mám takový pocit, že mu to bratr nařídil.
Před školou bylo dosti rušno. Leknutím jsem se zastavila a Artemis semnou. Bratr si toho všimnul a došel ke mně. Objal mě kolem ramen „Copak. Tvá odvaha se vytratila?“ měl šibalský úsměv. Já se trochu vzpamatovala „Dej pokoj. Já to určitě zvládnu.“ Bratr mě pohladil po vlasech „Já vím, že ano.“ Odpověděl mi jemným hlasem a šli jsme spolu do školy. S tím, jak mě neustále držel kolem ramen, na nás dosti upozorňoval. Hlavně holky se otáčely. Bratr mě doprovodil až do třídy. Já si sednula vedle Artemise a bratr mi popřál hodně štěstí ve škole. A kdyby byly nějaké potíže, tak se mám obrátit na Artemise. Všechno jsem bratrovi odkývala a připravila se na hodinu.
Celkem se mi ve škole dařilo. I učitelé mě chválili. A Artemis se celý den na mě usmíval. Pro mě byl sluníčko.
Artemis má světle hnědé vlasy. Jako mléčná čokoláda. Stejně tak je zbarvení vlka. Vypadá dosti legračně. Má kratší hnědé vlasy věčně neupravené a rozcuchané. Je hodně chytrý, ale jako vlk je nejhbitější z naší smečky mladých. Ani bratr na něj nemá. Proto ho bratr udělal svým zástupcem. Ale ve škole mu to opravdu nejde. Artemisův táta je prozatímní vůdce. S naším tátou byl nejlepší kamarád. Takže naše rodiny si vždy pomáhaly. Hlavně po smrti rodičů. Dalo by se říct, že Artemis je náš nevlastní bratr. Ale jako jediný má své datum narození.
Po škole jsme se všichni sešli na obědě. Bratr nám držel místo. Jenomže jak to bývá na školách, tak i tady byla parta, které se můj bratr a naše smečka nelíbila. A co bylo horší? Byla to parta upírů a lidí dohromady. Upíři si dokázali podmanit některé lidi. Ale ne všichni upíři byli stejní. Ovšem tito si stáli za svým druhem. Bratr si jich snažil nevšímat. Nevím, jestli o nás něco vědí, ale nic by neměli ani tušit. Naše smečka je v celku veselá. Proto nás lidé mezi sebe lehko vezmou. Ale ta upíří parta byla opravdu hrozná. Bratr se už několikrát pral za svoje kamarády jen, aby je ochránil. Vždy si vybojoval své místo. Ale to, co se dnes stalo, bylo hrozné. Nestačila jsme si ani sednout, když mě jeden kluk chytil za ruku a strhnul k sobě. Všichni z naší smečky zpozorněli a bratr okamžitě vystartoval. Jenomže ho vůdce té party chytil bleskově pod krk a řekl „Tak ty ses opovážil zaútočit na jednoho z nás?“ Bratr se neustále díval kameně do protivníkových očí a nic neříkal. Upír se naštval a v tom se tam ukázala ředitelka školy „Pane Jungmane. Okamžitě toho nechte!“ upír pustil mého bratra a s úsměvem odpověděl „Ale, paní ředitelko. My nic špatného neděláme. Jen jsme si chtěli popovídat.“ Ovšem ředitelka se jen tak nedala. „Pane Jungmane. Nezapomeňte, že máte už jeden problém. A nechejte slečnu Izabellu.“ Hned mě pustili a já šla k bratrovi. Upír poznal, že pro dnešek prohrál a raději odešel i se svojí partou. Bratr se mě hned ujal a ředitelce poděkoval. Bohužel ona věděla o nás všech. Jak o vlcích, tak i o upírech. Ona sama byla vznešený upír.
Když jsme se najedli, tak kluci chodili do různých kroužků. Bratr s Artemisem chodili do dvou. Fotbal a volejbal. Ani jeden sport mi nešel. Já byla levá úplně na vše. Do fotbalu chodila celá smečka. Kromě dívek. Ty většinou chodily do hudební výchovy zpívat. Jako vlci máme jemné hlasy díky vytí. Ovšem i to jde mimo mě. Když jsem se pokoušela zpívat, tak mi prasklo zrcadlo. Máma se sice usmívala, ale já věděla, že to bylo hrozné. Jediné, co vždy umím na jedničku je dostat se do potíží. Na to jsem opravdu expert.
Chodila jsem se pokaždé na kluky dívat, jak hrají. Naše smečka byla skvěle sehraná. Hlavně Aron s Artemisem. Ti dva byli nejlepší. Nikde je nešlo porazit. Párkrát mě bratr vzal, abych si s nimi zakopala. Většinou to bylo v době přestávek. Artemis si s námi taky kopal. Vždy mi nahrával a bratr mě učil, jak kopnout do míče aniž bych si poranila kotník nebo nohu. Jo párkrát se mi podařilo míč odkopnout, ale to byly opravdové výjimky. Artemis dokázal přesně mířit. Takže nebyl problém mi nahrávat. Ale já měla problém veliký. Vždy jsem se lekla míče a kopla ho někam úplně mimo. Artemisovi to však nevadilo. Aspoň si zaběhal. Bratr se mi jenom smál. Ne zlostně ani posměvačně. Prostě se něžně usmíval. Párkrát jsem se pokoušela klukům nahrávat sama bez pomoci. Zastavit míč před sebou pevně se postavit a kopnout. Naštěstí to všichni brali z legrace a věděli, že jsem nemehlo. Postupně se k nám přidala celá smečka. Pomalu jsme si kopali. Dokonce na mě brali ohled a pravidla, co si vymysleli, se na mě nevztahovala. A jako jediná jsem nešla do brány. Jednou mě tam bratr s Artemisem dostrkali, že mi budou pomáhat. Ať jdu prostě po míči. Nic jiného, než chytit ho, mě nemá zajímat. Tak jsem si to zkusila. První nájezd byl bratr. Malá rána, co se dala v klidu chytit. Poté Artemis. Ten maličko přitlačil, ale taky se to dalo. A tak šli všichni. Naneštěstí mi neuniknul ani jeden balon. Čemuž jsem se divila. Nakonec si ještě kopnul bratr. Omylem se více rozpřáhnul. Ani si to neuvědomil a kopnul silou. Já myslela pouze na jedno. Chytit míč. Artemis si toho všimnul, že je to silná rána a chtěl míč předběhnout. A bratr zakřičel „Nechytej ho!“… Pozdě. Skočila jsem po míči, chytla ho a spadla na zem. Artemis byl u mě v mžiku a hned za ním bratr „Blázne. Neměla jsi ho chytat. Nestalo se ti něco?“ já se postavila „Nic mi není. Nenechám se nachytat a nepropustím míč.“ Bratr se udivil, ale aspoň něco se mi jednou povedlo. Pak jsem se mu podívala do očí „Aspoň jsem splnila jeden úkol. Chytit míč.“ Bratrovi se ulevilo a v tom zapískal trenér, že je čas cvičit. Já si šla tedy sednout a dál je pozorovala.
Po tréninku se šlo domů. Byla jsem utahaná jako pes. Bylo toho opravdu hodně.
Doma bratr udělal večeři a zeptal se mě „Tak co. Jdeš i zítra do školy?“ já se usmála „Jasný, že ano.“ Snědla jsem večeři. Umyla nádobí, vykoupala se a lehnula do postele. Usnula jsem jako nemluvně…
Komentáře
Přehled komentářů
Až budu mít více času, tak si to určitě dočtu :) Tohle je fakt něco ;)
Kawaii
(Tatsu, 24. 10. 2013 10:30)