Jdi na obsah Jdi na menu
 


světlo v srdci

2. 6. 2014

 Světlo v srdci

 

Ding dong… Ding dong… Ding dong…

Jak já tyto zvony nenávidím. Pohřební umíráčky. Proč se umírá? A proč já jsem ten, kdo jim brány otevírá. Proč jsem byl bláhový a poslechl ty, jež mě v tomto pekle uvěznili. Je fakt, že minulost už nikdy nevrátím, ale budoucnost vždy ovlivním. Jenomže u této dívky se mi to nepovedlo. Mohla žít šťastně ještě dnes. Namísto toho teď poslouchám jejího posledního umíráčka a sedím na věži nad její rakví. Její milovaní pláčou a modlí se za to, aby se dostala do nebe. I když se odsoudila k věčnému bloudění v temnotách. Ona mi ukázala, že i v největší temnotě je světlo a láska skryta tak, že lehce poznat nelze. Ale existují duše, které je objeví. A já nyní půjdu v jejich šlépějích. Ovšem, jak to vše začalo… To je na dlouho…

 

…NENÍVIST…TEMNOTA…SMRT…

Dříve jsem nic jiného neznal. Moji rodiče se zabili v autě, když jeli do nemocnice pro moji malou sestru. Spíše by bylo přesnější pro to, co z ní zbylo. V pěti letech dostala moje malá sestřička rakovinu mozku. Byl to jen maličký nádor, ale zvětšoval se. Rodiče se rozhodli pro operaci. Jenomže už bylo pozdě. Annie před operací zemřela. Dostalo mě to natolik, že jsem se začal modlit. Ovšem ne k Bohu, ale ďáblu.

            Nevěřil jsem, že by se něco takového mohlo stát, ale opravdu se někdo ukázal. Temný posel. Za určitých okolností jsem podepsal smlouvu svojí krví. V ten okamžik jsem přestal existovat a moje sestra ožila.

Byl jsem rád, že vidím šťastné rodiče i ji. A tehdy začal můj nový život posla smrti. Někdo tomu říká smrtka. Jiný zase anděl smrti. A tak různě. Prostě jsem měl za úkol ukrást duše dřív, než boží pomocníci.

Delší dobu jsem si na tuto pozici zvykal. Předci… vidět nevinné duše a táhnout je do pekla není moc pěkný pohled.

Časem mi tato práce vzala i mé pocity. Už jsem nedokázal vnímat tu bolest umírajících jako zprvu. Už jsem dokázal odolat těm jejich smutným očím a prosbám o život. Už mi nevadilo je zabít.

            Jednou jsem dostal dopis v bílé obálce. To znamenalo ukrást neposkvrněnou duši a doprovázet ji na její cestě smrtí.

Bez váhání jsem šel. Ale místo a tvář dívky, kterou jsem spatřil, ve mně opět probudila ty pocity.

            Byla to moje mladší sestra. Byla nádherná. Opravdu vyrostla do krásy.

            Zastavil jsem se ve dveřích. Ona otevřela oči „Jsem připravena odejít, pane.“ Pronesla s klidným a usměvavým hlasem. Přistoupil jsem k její posteli… natáhl jsem ruku a řekl Nechť ti je zem lehká a nebe těžké. Na zemi zůstaneš po dobu, než tvé tělo úplně odpadne.“ Usmála se. Místo strachu ze smrti se usmívala. Jako by na tento den čekala.

            Podala mi svoji bílou ruku bez váhání a její duše opustila pomalu umírající tělo. Vznášela se nad zemí jako jemný vánek. Její tvář byla bílá, ale přesto jako by stále žila…

ŽILA…

Došlo mi to. Ona stále žila. Nemusela semnou odcházet. Mohla si vybrat život. Proč šla semnou. Proč si vybrala smrt.

Chtěl jsem se jí zeptat, ale nevěděl jsem, jak ji oslovit. Náhle se mi zahleděla do očí „Jmenuji se Annie.  A jak zní tvé jméno?“ trochu jsem zaváhal.

Jméno. Tu věc jsem nepoužíval věky. Jaké je mé pravé jméno?

Nedokázal jsem si ho vybavit. Odpověděl jsem jí jednoduše „Nevím. Tady jména nepotřebujeme.“ Ona se stále usmívala „Nevadí. Tak já ti dám jméno. Ale to už nikdy nesmíš zapomenout.“ Skotačila kolem mě jako nezbedné hříbě.  Její jemné, dlouhé vlasy se vznášely, jako jemná pírka ve větru. Oči měla veselé a šibalské. Stoupla si přede mě a jasným hlasem řekla „Budeš se jmenovat ALEX. Jako můj bratr, který už nežije. Zemřel na jednu zákeřnou nemoc. Byl moc hodný a chodil semnou na zmrzlinu. Jsi mu docela podobný.“

ALEX. TO JE ONO. TO JE MÉ JMÉNO. Ale jak to, že si mě pamatuje. Nikdo by si mě neměl pamatovat. Zamotávala mi hlavu čím dál více. A čím více času jsem s ní trávil, tím více se mi vracely mé pocity. ŠTĚSTÍ, TADOST LÁSKA.

Došli jsme k jednomu parku. Sedli si na jeden strom a ona se o mě opřela „Alexi? Bolí umírání?“ zeptala se a její hlas se maličko třásl. Já ji objal „Ne, Annie. Umírání nebolí. Jen samotná smrt není moc příjemná.“ Dívala se na procházející lidi pod námi. Malé děti skotačili okolo rodičů. Psi se proháněli za míčky. A Annie ukápla slza „Dala bych cokoliv, kdybych mohla být poslední chvíle se svým bratrem.“

Jakmile toto vyřkla, tak se ukázal pekelný pomocník „Ale tvé přání může být vyslyšeno. Stačí podepsat duševní smlouvu a tvůj bratr tu bude s tebou.“ Tehdy mi to došlo… ale pozdě. Annie smlouvu podepsala a tím si sama vyřkla oltář smrti.

Posel smrti se usmál „Tvůj bratr je přímo vedle tebe.“ Řekl jasně zákeřným hlasem a zmizel.

Annie se rozzářila „Já to tušila. To chování. Ty pohyby, ta tvář. Teď jsem opravdu šťastná. Nyní vím, že můj bratr existoval a ne že mi rodiče tvrdili, že jsem jedináček. Vím, že ses upsal jen proto, abych mohla šťastně žít. Já si vše pamatuju, Alexi. A vždy si to pamatovat budu.“ Dala mi pusu na rty a v tom se rozplynula v prach. Její tělo zemřelo a její duše, upsána peklu, byla odsouzena k bloudění po světě mrtvých. Odsouzena k věčné samotě.

Tehdy mi došo, o co všechno jsem ji připravil. Tím, že jsem se vzdal svých poictů. Tím, jaká hlupák jsem byl.

Teď tu sedíl a shlížím dolů. Na rodiče, kteří pláčí pro svoji jedinou dceru. Dceru, která ukázala svému hloupému bratrovi, o co ji připravil tím, že ztratil to nejcennější. A to je světlo v duši.

Sedím a poslouchám…

Ding dong… Ding dong… Ding dong…

 

Poslední odbití a vše utichlo.

Jak její srdce, tak i moje…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nemám slov

(Snow, 2. 6. 2014 23:42)

Pane Bože... Alexi... já... to je naprosto úžasný... Já k tomu nemám co říct... dokonalost sama...

No já.... nevím, co dodat... Je to nádherný a doufám, že tě psaní bude nadále bavit, protože mě bude strašně bavit číst tvoje povídky...
Není k tomu víc co dodat... nádhera... :-)

Re: Nemám slov

(Alex, 8. 6. 2014 21:37)

Díky... ale byla to jen rychlovka psaná na netbooku a po tmě, takže je tam šílených chyb :D

Re: Re: Nemám slov

(Tatsu, 19. 6. 2014 18:46)

To nevadí, to se dá snadno domyslet, ale Snow má pravdu... k tomuhle není co dodat.
Snad jen: To jsi mě chtěl rozplakat???
Protože jestli jo, tak se ti to povedlo.

Re: Re: Re: Nemám slov

(Alex, 24. 6. 2014 19:53)

Neee... nechtěl jsem nikoho rozplakat. jen jsem prostě poslouchal písničku a psal... Uznávám, Asi jsem to trochu přehnal :D

Re: Re: Re: Re: Nemám slov

(Tatsu, 8. 7. 2014 14:27)

Ale je to fakt pěkné, jen je to smutné...