Sp 8
Jednou jsem se probudila a byl nádherný den. Byla jsem sama v pokoji a venku slyšela dětský smích. Nohu jsem měla už v pořádku a dokonce i rozcvičenou. Takže mi někdo s ní cvičil. Byla jsem ráda, že jsem se konečně mohla postavit na nohy sama, bez berlí. Tak jsem šla k oknu. Venku jsem viděla plno dětí. ,,Že by byl tábor?“ zeptala jsem se sama sebe. Tak jsem šla do koupelny a jakmile se vysvlíkla, tak jsem viděla své ruce. Úplně otlačené a nohy to samé. Tak jsem se umyla a oblékla do oblečení na ven. Jakmile jsem vešla zpět do pokoje, tak už tam někdo byl. Byla to vysoká holka. Měla dlouhé vlasy, až po pas. A čistě modré oči.
Pozdravila jsem ji a ona mi řekla ,,Je to dlouhá doba, co jsi spala. Ale vůbec jsi se nezměnila.“ Já jsem na tu holku koukala a potom jsem se zeptala ,,A jak se jmenuješ?“ ona se podívala smutně a řekla ,,Copak mě nepoznáváš?“ a šla ke mně. Já se na ni dívala a v tom do pokoje vběhl pes Max. ,,Počkat, ty…ty…ty jsi Mirka? Jo jsi to ty…“ poznala jsem ji. Byla to moje mladší sestra. Byla úplně jiná, něž jsem si ji pamatovala. Jak dlouho jsem tentokrát spala? A co všechno jsem zase propásla. Kladla jsem si otázku za otázkou. A Mirka byla ráda, že jsem si vzpomněla. Byla o malí kousek větší než já. A to já měla metr sedmdesát. ,,Kolik času uplynulo, co jsem spala?“ zeptala jsem se jí ona se usmála a řekla ,,To ti neřeknu, ale není to málo. Ale je to méně než prvně.“ A byla ráda, že jsem vzhůru. A tak jsme šli do jídelny, kde seděli další lidé. Maminku jsem hnedka poznala. Potom tam byl Aleš, seděl vedle matky a vedle nich byl malý kluk, Max. Dále tam sedělo několik kluků. Ale ani jeden z nich nebyl Erik. Byli to jeho kámoši. Když Mirka zvolala ,,Ahoj všichni. Koukněte kdo přišel.“ A všichni na mě obrátili pohled. Mamka mě hnedka šla obejmout. A Aleš také. I malý bráška ke mně přiběhl. A kluci se tomu všemu jenom smáli. Byli rádi, že jsem vzhůru. Když jsme si šli sednout, tak jsem se zeptala na Erika. ,,No víš…“ začal Aleš ,,Erik má teďko hodně práce s koňmi, takže ten je už po snídani. Je jako vedoucí dnešního tábora. Hodně si rozumí s dětmi. A každý večer u tebe seděl a dokonce brečel.“ Já jsem se tomu všemu divila. Kolik proboha uplynulo toho času, že se tu stalo tolik změn. Malý Max vypadá, že místo dvou roků mu bude pět a má malá sestřička, že bude mít tak osmnáct. Ale to si jenom myslím. Tak kolik toho času uplynulo? Neustále jsem si kladla otázku za otázkou a dívala se do talíře na kterém byla snídaně. Najednou, z ničeho nic, mě někdo ze zadu objal. Já se vylekala a rychle jsem se dostala z objetí toho člověka. Když jsem se otočila, tak jsem viděla muže. Bez trička a měl pořádně vypracované břicho. Vlasy měl husté na krátko ostříhané. A výškově byl vyšší než před tou dobou, co si ho pamatuji. Když jsem ho poznala, tak jsem ho objala a byla ráda, že zůstal semnou a třeba si nenašel jinou ženu a nevzal si ji. Byl to Erik. Hnedka mě políbil a potom mi řekl ,,Je to ale doba, co jsi opět spala. Ani tvoje sestra nebyla tak dlouho v komatu.“ ,,Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se vyděšeně. ,,No. Pokud to chceš vědět…“ napínal mě s úsměvem ,,…tak to je přesně…no zítra by to bylo šest měsíců.“ ,,Cože?“ vyjekla jsem a divila se, že to bylo jenom šest měsíců a mě to připadalo tak šest let. Všichni se usmívali a sestra mi řekla ,,Však já ti řekla, že to je méně než posledně.“ Byla jsem ráda, že to nebyli roky, ale jenom měsíce. Když se mě sestra zeptala ,,Tak co? Uděláme si vyjížďku?“ já jsem se podívala zklamaně a řekla ,,Já raději ne. Ještě se zase něco stane. Mám na koně smůlu.“ Sestra se ale usmívala a řekla ,,Ale tehdy jsi za to nemohla ty. To byla moje chyba, že jsem na tom koni dělala nepořádek. Schválně jsem ho pobízela tak, aby dělal blbosti a doplatila jsem na to. Už vím, že to nemám dělat. Prosím, Xenie, vyjdeme si.“ Prosila mě sestra, ale já to odmítla. Posnídala jsem a šla jsem zpět do pokoje. Tam jsem si sedla na postel a dívala se do okna, které bylo naproti mně. Zamyslela jsem se, co se asi tak mohlo dít za těch šest měsíců, že jsou tady takové změny. Sestra mě dokázala přerůst. Erik je učitelem a co já? Já ani žádnou školu nevyšla, kromě základky a koho by vzali ve dvaceti do školy.
V tom někdo zaklepal na dveře ,,Dále.“ Řekla jsem a otočila pohled. Do dveří vešel Erik a nesl malé štěně. ,,Co to je?“ zeptala jsem se. ,,To je tvůj nový kamarád. Jmenuje se Rex.“ A dal mi ho do náruče. Byl to malý černý Retrívr. Měl tak asi čtyři měsíce, ale byl moc živý. A potom mi podal bílí obojek s jeho jménem, ať mu ho připnu na krk. Tak jsem popadla štěně, vzala jsem obojek a nasadila mu ho. Rex byl neposedné štěně sotva jsem ho postavila na zem, tak hnedka běžel něco provést. A tak jsem mu s Erikem udělala malou boudu, kde si lehnul a dal pokoj. Po chvíli, když jsme chytali štěně, tak někdo přišel do pokoje ,,Eriku, potřebujeme tě na jízdárně. Máme tam menší problém.“ Řekla žena a usmívala se na něj. Erik tedy mě chytil za ruku a řekl ,,Hnedka tam dojdu. Běž napřed.“ A tak žena odešla a jak mě Erik držel, tak mi řekl ,,Půjdeš semnou?“ já jsem se vylekala ,,Ne. Ke koním už nepůjdu.“ Erik mě tedy objal a řekl ,,Během chvilky jsem zpátky. Ničeho se neboj.“ A odešel. Když jsem se podívala ven z okna, tak jsem viděla tu ženu, jak drží Erika za ruku a táhne ho do jízdárny s úsměvem. Docela jsem žárlila, a tak jsem se odhodlala jít ven.
Cestou jsem potkala mamku, jak si čte noviny. ,,Kampak jdeš, Xenie?“ zeptala se mamka a odtrhla pohled od novin. ,,Jdu se projít ven.“ Odpověděla jsem a vyběhla jsem z domu. Hnedka jsem šla do stájí, kde jsem zaslechla ,,Ale Eriku, nebuď tak stydlivý.“ ,,Ale já jsem zasnoubený a miluji jenom Xenii. U mě neuspěješ, Petro. Máš smůlu.“ A tak jsem vylezla z rohu a viděla jsem tu ženu a Erika jak ji Erik přitiskl ke zdi a měl ruce tak, aby se ona nepřiblížila. Jenom jsem na koukávala přes roh, když jsem viděla, že Petra sundává Erikovi ruce z jejího těla a políbila ho. Erik ji hnedka dal facku a řekl ,,Toto už nedělej, jinak odtud vypadneš jednou provždy.“ A odešel. Šel přímo mým směrem. Já se rychle schovala do otevřeného boxu s myšlenkou, že tam není žádný kůň. A jak jsem zalezla, tak jsem si oddechla a v tom zařehtal kůň. Byl to Willi. Já jsem začala křičet, jak moc jsem se lekla a v tom se u mě objevil Erik a hnedka mě vynesl ze stájí. Já jsem se ho držela jako klíště a nechtěla se ho pustit. ,,Copak jsi tam dělala. Xenie?“ zeptal se něžným hlasem. Já jsem se vzpamatovala a když jsem viděla, že jsem z boxu venku, tak jsem řekla ,,Nechci o tebe přijít.“ A dál jsem se ho držela. Erik zapískl a přišel Willi. Stál ale opodál, a ani se nepohnul. Já jsem se na Williho podívala a ten měl v obličeji jako by smích, jako by se mi smál. Tak jsem se pustila Erika a dívala se mu uslzenýma očima do jeho nebojácných očí. ,,Neboj se. Já bych tě nikdy neopustil. Však ses mohla sama přesvědčit.“ A políbil mě. Willi k nám přišel a šťouchl do Erika. Erik se ho maličko lekl a potom ho hladil po hlavě, jak to měl Willi rád. Ale já stála za Erikem a nechtěla se k Willovi přiblížit. Ani Erik mi nic neříkal. A to mě udivilo. Pokaždé se snažil mě naučit nebát se koní a opět jim důvěřovat. Když si Willi lehnul. Erik se k němu sklonil a řekl ,,Tak se ho neboj.“ A sedl si na něj. Ale já sklonila hlavu a raději jsem běžela do pokoje, kde už to štěně stačilo nadělat nepořádek. Hlasitě jsem si povzdechla, popadla štěně, položila ho do krabice a začala jsem uklízet pokoj. Ale ono bylo tak chytrý, že se pokaždé z bedny dostalo a utíkalo mi. Byla to zábava ho hledat a honit po pokoji. A tak jsem se i zasmála. A když jsem se naštvala, tak jsem ho dala na postel, ze které se bál skočit. A tak štěkal a kňučel až dal pokoj. Konečně se uklidnil a já si k němu lehla. Hnedka na mě skočil a opět dělal blbosti. Tak jsem ho přitiskla k sobě a po chvíli usnulo. A já taky.
Probudil mě Martin ,,Slečno Xenie, je oběd. Měla byste vstávat.“ Já jsem otevřela oči a když jsem uviděla tu spoušť po pokoji, tak jsem zavolala na Rexe. Ovšem štěně, co ještě neposlouchá, stěží přijde na zavolání. Ale i tak se ukázal. Vylezl z hromady oblečení a na sobě měl navlíknutý moje spodní prádlo. Nějak se do něj dokázal zamotat. Hnedka jsem ho popadla a zdělala z něj to oblečení. A když jsem se upravila, tak jsem vzala dlouhý provázek a dala štěně ven. Tam jsem ho přivázala ke sloupku a šla na oběd. Po obědě jsem se vrátila a štěně v klidu sedělo a mávalo si ocáskem ze strany na stranu. Tak jsem ho vzala do náruče a šla se projít. Zamířila jsem k pastvinám. Děti z tábora měli zrovna oběd a koně měli na pastvě. Když jsem se na ně dívala, tak jsem dočista zapomněla na štěně. To si to procházelo mezi koňmi jako by se nic nestalo. Bez váhání jsem přelezla ohradu a šla pro Rexe. Když jsem ho popadla, tak se na mě rozeběhl jeden kůň. Největší rychlostí jsem běžela zpět a když bylo nejhůře, tak jsem proskočila ohradou a držela jsem štěně pevně v náruči. Po běhu jsem si odpočala a poté šla zpět k domu. Tam už čekali děti na trenéry, že budou hrát hry a dozvídat se nové věci o koních. Já mezi nimi prošla a viděla jsem tam Petru, jak je veselá. Potom k ní přistoupila sestra a Erik. Ti tři byli vedoucí tábora. Docela jsem se tomu zasmála a schválně se k nim přidala i se štěnětem. Erik se držel dál od Petry, která se k němu lepila jako klíště. A sestra se tím bavila. Došli jsme na louku, tam jsme si posedali. Já si sedla dál a pozorovala jsem Erika, jak říká různé věci o koních. Hodně mě to zaujalo. A tak jsem se zaposlouchala. Potom pískl a přiběhl tam Willi. Na něm vysvětloval části těla koní. Potom si vyvolal jednu holku, která mohla mít tak kolem sedmi let a posadil ji na Willa a říkal jí, co má dělat, aby ji Will poslouchal i bez opratí a sedla. Nasedl za ni aby se nebála, a potom jí řekl ať ho pobídne do chůze. A tak dělali různé věci na Willim a jezdili dokolečka. Když Mirka řekla ,,A takto si to zkusíme všichni na koních. Ale pro jistotu budete mít otěže. Ale nebudete je používat. Budou jenom pro jistotu, kdyby vás kůň neposlechl.“ A všichni se rozešli ke svým koním. Ale já tam stála jako tvrdé Y a jenom jsem je pozorovala. V tom si mě všimnul Erik a přišel ke mně i s Willim ,,Tak co, zkusíš to taky?“ a Willi si lehnul. Já se usmála a Erik mi vzal ruce a šel semnou ke koni. Willi byl klidný a věděl, co má dělat. Když jsem si ho pohladila. Tak někdo zapískl a Will si stoupl. Já se ho lekla a raději jsem se schovala za Erika.
Ten mě uklidnil a Will si opět lehnul. Tentokrát se na něj Erik posadil, aby udržel Willa v klidu ležet. Když mě chytil a posadil mě vedle něj. Willi jenom ležel a nic nedělal. Byl úplně v klidu. Potom se Erik zeptal ,,Tak, zkusíme ho zvednout?“ já se pousmála a řekla ,,Raději ne. Nevím co může udělat a navíc…“ než jsem stačila cokoliv dodat, tak Erik dal Willimu povel vstát. Já Willa objala kolem krku a nechtěla se ho pustit. Když mě Erik chytl za pas a zvedl mě, tak řekl ,,Takto se na koni nesedí. I když máš strach.“ A smál se. Já se ale naštvala a seskočila jsem dolů. Erik se přestal smát a omluvil se mi. Já omluvu přijala, ale byla jsem naštvaná, že mě neposlechl. Když jsme se tedy usmířili, tak Erik zamířil k ostatním. A na to jsem slyšela dusot koně. A koho jsem neviděla. Petra jela tryskem na koni a přímo mířila na mě. Já jsem se strachy ani nepohla a když jsem viděla všechno černě, tak jsem uslyšela jenom řehot koní. Jakmile jsem otevřela oči, tak jsem viděla bílého koně, jak stojí předemnou a Petru, jak leží na zemi a její kůň s ní. Ten bílí kůň měl černou skvrnku na pravé přední noze. ,,Arči?“ zavolala jsem, kůň změnil výraz v obličeji a v klidu ke mně přišel. V tom tam přijel Erik a ptal se, co se stalo, že je Petra na zemi i její kůň. Já jsem mu řekla ,,Nevím proč, ale Petra jela tryskem přímo na mě a když jsem vše viděla černě, tak se tu objevil Arči a už jsem je tak viděla ležet.“ A Arči si ke mně lehnul. A dělal, že mě chrání, aby se mi nic nestalo. V tom jsem si vzpomněla na štěně. ,,Kde je štěně?“ začala jsem ho hledat. A ono si spokojeně vyťapkalo z vysoké trávy. Hnedka jsem ho objala a byla jsem ráda, že mu nic není. Erik se tedy postaral o Petru. Když ji probudil, tak se Petra divila, kde to je a když uviděla Erika, jak nad ní stojí, tak ho objala. Ale Erik ji od sebe odtrhl a ještě ji dal pořádnou facku. ,,Co si myslíš, že když zabiješ Xenii, tak že mě dostaneš? Tak to máš smůlu. A už jsem s tebou navždy skoncoval. Už tě tu nechci ani vidět.“ Vstal a šel ke mně. Ale Arči ho ke mně nepustil. Já se divila proč, ale když jsem ho uklidnila, tak ke mně Erik přistoupil a pomohl mi vstát. Arči také vstal a nehnul se odemě ani na krok. Když si Erik nasedl na Williho, tak mě Arči pošťouchl, ať si na něj nasednu. A tak si opět lehl a já se pomalu posadila. Jakmile Arči stál, tak jsem se držela jeho krku a nechtěla se pustit. A jako na potvoru se Arči otřepal. Já se toho lekla a chytla se ho pevněji. A tak Arči stál a ani se nepohnul. Když si vedle něj Willi stoupl a Erik si přesedl, chytil mě za pas a řekl ,,Takto se na koni nesedí. I když se ti to nelíbí.“ A držel mě zpříma. Potom Arčiho pobídl a ten se rozešel. Willi šel po jeho boku. Willi zase nenechal dopustit na Erika. Když jsem si maličko zvykla, tak jsme šli mezi ostatní děti, kde se učili jezdit bez oprati a sedla. Ne všem to šlo, ale někteří jezdili jako ďasové, jak jim to šlo. A tak si Erik přesedl na Willa a nechal mě, abych jezdila sama. Když si mě všimla sestra, tak ke mně jela a řekla ,,Ty konečně sedíš na koni? No to jsem ráda.“ A měla veliký úsměv na tváři. Tak jsem se tedy přidala i když jsem byla hodně nejistá. Ale Erik se neustále okolo mě motal. Když se mezi nás vrátila Petra, tak jela přímo na mě. Ale Arči si pevně stoupl a nasadil výhružný postoj. Petra poznala, že mám moc ochránců kolem sebe a nechala mě na pokoji. Štěně si hovělo pod mojí mikinou která měla veliké kapsy, takže se tam v pohodě vlezlo. Potom všichni jeli ven z ohrady, aby si to zkusili na větším prostoru. Ale mě to stačilo a seskočila jsem z Arčiho. Šla jsem dom se štěnětem v náruči. Prošla jsem obývákem, kde byla mamka a hrála si s malým bráškou. Jenom jsem prošla a zamířila si to do pokoje. Tam jsem měla ale překvapení. Na posteli byl nádherný obraz. Byla jsem to já a Andreji dcera jak sedíme na koni. ,,Vždyť to tehdy kreslila Andrea.“ Řekla jsem si a vzala ten obraz. Byl i zarámovaný a zasklený. A bylo tam vepsáno věnování pro mě. Byla jsem velice ráda, a tak jsem šla se po ní podívat. Prvně jsem šla do jejího pokoje, kde jsem ji našla i s jejím děťátkem. ,,Ahoj.“ Řekla jsem a vstoupila. Andrea byla ráda, že mě vidí a hnedka mi nabídla něco k jídlu. Já si trochu vzala a popovídali jsme si. Neustále jsem měla štěně pod mikinou, kde si pěkně spalo a když se probudilo, tak jsme ho šli vyvenčit. Andrea vzala své dítě a mohly jsme vyjít ven. Tam jsme si povídali o různých věcech, když přišla řeč na moji a Erikovu svatbu. Já jsem jí řekla, že s mým zdravotním stavem jsme to ještě nestihli řešit. A tak jsme změnili téma na děti. To bylo něco. Když jsem se dozvěděla, co všechno dělá jedno dítě, tak jsem si řekla, že to už to štěně nadělá méně nepořádku. A v noci se aspoň vyspím.