SP 3
Po delší době ke mně přišla mamka a řekla ,,Aleš se mi přiznal, co ti udělal. Velice jsem mu vynadala. A řekla o tátovi.“ V tom jsem na mámu vytřeštila oči. Ona se tvářila velice smutně a já ji objala. Když tam přišel Aleš a omluvil se mi. Že by to nedělal, kdyby věděl o tom, co se stalo tátovi. Já jsem omluvu přijala, ale až do večeře jsem zůstala v pokoji a myslela na ten den, kdy táta zemřel. Mirka neměla ani rok a já slavila sedmé narozeniny. Jeli jsme na jízdárnu, kde jsem se učila od tří let jezdit na koni. Táta byl rančer a měl moc rád zvířata. Když jsme si udělali vyjížďku, tak jsme jeli na jednom koni. Jmenoval se Sultán, protože to byl arabský plnokrevník. Byl trochu divočejší, ale to jsme měli s tátou rádi. Byla aspoň zábava se na něm udržet. Ale nevěděli jsme, že se bojí aut a my vyrazili na silnici. Kolem nás projelo auto a začalo ještě k tomu troubit. Sultán se velice vylekal a shodil tátu na zem. A bohužel tátu přejelo nákladní auto. Nestihlo zabrzdit. Já jsem se držela pevně koně a nechtěla ho pustit. Když jsem otevřela oči, tak jsem viděla tátu na cucky rozjetého a byl ještě k tomu v půl. Od té doby se bojím koní. Sestra byla ještě moc malá, takže si nic nemůže pamatovat. Aspoň v něčem má výhodu. Tak jsme se tedy z venkova přestěhovali do města. Já jsem nechtěla vůbec mluvit a byla jsem i v nemocnici kvůli zlým snům. Dávali mi léky na uklidnění a asi ve dvanácti se mi to zpravilo, protože jsem nastoupila do nové školy a tam jsem poznala suprový kamarády. Skoro jsem na tu nehodu zapomněla. Ale tady se mi opět vrací vzpomínky…
Byla večeře a sestra se pro mě stavěla v pokoji ,,Séstři…“ Začala a skočila do postele ,,…je večeře. Máš se jít najíst.“ Já jsem z donucení sestry tedy vstala, učesala jsem se a šla na večeři. Už všichni čekali jenom na mě. Erik s Alešem se mi ještě jednou omluvili a začalo se podávat jídlo. Měla jsem obrovský hlad. Celý den jsem nic nejedla. Jenom jsem měla snídani a to jenom trochu a horkou čokoládu. Když bylo po jídle, tak Aleš řekl ,,Zítra je vyjížďka do přírody, tak kdo chce, tak se může přidat. A ještě. Příští týden tu bude tábor. Tak bych vás prosil o nějaké lepší chování. Zamluvili si to tu lidé z Brna. Budou se tu učit jízdě na koních a starat se o ně. Takže si kluci přestěhujete koně do zadních stájí. A pokuj jde o tebe Xenie, tak tu můžeš během zítřka zůstat a třeba pomáhat Andrejce. Ona bude jenom ráda. A nebo taky můžeš jet s námi. Nikdo ti bránit nebude. Záleží jen na tobě.“ A rozešli jsme se.
Já se šla ještě projít ven. Na pastvě byli ještě někteří koně a já se na ně dívala, jak si volně pobíhají. Když se ke mně přiblížil ten Erikův černý kůň. Velice jsem se ho vylekala a když jsem couvla dozadu, tak jsem spadla. Ale nedopadla jsem na zem. Jak to? Když jsem si všimla, že visím ve vzduchu. Postavila jsem se a podívala kdo to je. Erik. Chytil mě, když jsem zakopla o kámen. Když mě pobídl ,,Neboj se. On ti nic neudělá. Má rád, když ho někdo hladí po hlavě.“ A šel k němu. Já se pousmála a stála jsem raději opodál. Když jsem slyšela přijet auto a kůň s sebou ucukl a zařehtal. Já se vylekala a šla hodně daleko protože bylo vidět, že je neklidný. Erik ho uklidnil a řekl ,,To nic. Takto vítá strejdu, který sem občas jezdí, aby už předem připravil pokoje a stáje na tábor. A Willi ho má rád, a tak ho vítá.“ Já jsem se uklidnila a dala si ruku na srdce a oddechla jsem si. Když mi dal Erik sviji ruku na tu moji a potom mě za ni vzal. Pomalu mě přitáhl ke koni a dal moji ruku na jeho hlavu. Willi se začal mazlit. Ale já jsem rychle strhla ruku k tělu a zakroutila jsem hlavou. ,,Ne, to už nedělej.“ Ale Erik si nedal říct a šel ke mně. Vzal mi obě ruce. Díval se mi do očí a zase mě přitáhnul ke koni. Ten mi už automaticky vložil hlavu do rukou a tulil se. A abych nestrhla zase ruce, tak mě za ně Erik držel. Když se zvalo ,,Ahoj Eriku. Jak se vede?“ Kůň prudce zvedl hlavu a podíval se tím směre. Já se toho lekla a zase jsem zakopla o ten kámen. A narazila si tu ruku, která byla ještě v sádře. Když jsem spadla celou váhou na zem a sádrou jsem bouchla o vedlejší kámen, tak se roztříštila na dvě poloviny. Ale už mě ruka tolik nebolela. Aspoň jsem si to ze začátku myslela, jenomže když jsem se o ni opřela, tak to byla šílená bolest. Seděla jsem tedy na zemi a držela si tu ruku. Ten muž mě hnedka vzal do náruče, naložil do auta a jel k doktorovi. Erik jel s námi. Doktor mi udělal opět rentgen a řekl ,,Ruka bude brzy v pořádku. Ale zajímalo by mě, jak se ti ta sádra mohla rozbít o pouhý kámen?“ dumal nad tím doktor a dělal mi novou sádru, ale pevnější. Když jsme se vrátili, tak se mamka strachovala, co se stalo. Když se Erik přiznal, že mě přinutil si pohladit koně. A když na něj strejda zavolal, tak Willi zvedl prudce hlavu a já se lekla a spadla. Aleš Erikovi pořádně vynadal. Když jsem do toho zasáhla já ,,Ale nic se nestalo. Konečně po dlouhé době jsem si opět pohladila koně. I když s velikým strachem. Jsem ráda, že to udělal.“ Všichni se divili, co to říkám. Když jsem se rozloučila a řekla, že jdu spát. A taky jsem šla a sestra šla semnou, protože se potmě bála být sama. Proto jsme měli společný pokoj. jak jsem se vykoupala, tak se mě vyptávala jaký to bylo. Pohladit si koně. Já jsem jí řekla, že po té dlouhé době to bylo super. Ale že z nich mám stále strach. Najednou se sestra zeptala ,,Xenie. Můžu si k tobě lehnout? Já mám strach, že mě někdo napadne.“ Já se usmála a řekla jsem ,,Zase jsi se dívala na detektivky?“ sestra se přikrčila, a tak jsem ji k sobě pustila. Když konečně usnula, tak jsem zhasla a taky jsem spala.
Ráno nás nikdo neprobudil. Divila jsem se proč. A tak jsem vstala a roztáhla závěsy. Venku byli kluci a už chystali koně na vyjížďku. Erikův strejda je kontroloval, protože to byl veterinář. Erik se zrovna podíval do okna, kde jsem byla a zamával mi. Taky jsem mu zamávala a vzbudila sestru. V tom do pokoje vešel Martin ,,Dobré ráno, slečny. Je čas vstávat. Pomůžete nám s přípravou koní.“ A šel přímo k oknu. To bylo odtaženém, já stála a sestra se zrovna protahovala ,,Ale… Dneska nebudete křičet? A co se stalo, že jste vzhůru? V tuto dobu předci ještě spíte.“ Ptal se Martin a já mu řekla ,,Martine, smím vás o něco pořádat? Tykejte mi. Nebudu se cítit jako stará babička. Prosím.“ A Martin tedy kývl a podal mi ruku ,,Já jsem Martin.“ ,,Já jsem Xenie.“ podala jsem mu svoji a potřásli jsme si. Potom jsem šla do koupelny a v tom jsem se vrátila s vyděšeným obličejem ,,Ehm. Co jsi říkal o přípravě koní?“ Martin se usmál řekl, že mě se to netýká, já budu psát jejich jména a dávat je na boxy, kde budou ty koně na ten tábor. Já si oddechla a vrátila jsem se do koupelny.
Zachvíli jsme se sestrou přišli do jídelny, kde na nás čekal Aleš s mamkou. Když jsme usedli, tak přinesli jídlo. Opět jsem toho moc nesnědla a šla jsem do pokoje se obléct. Sestra, Aleš a mamka jeli na tu vyjížďku.
Já si vzala starý rifle a tričko s koněm. Dostala jsem papír, propisku a vždycky mi veterinář nadiktoval jméno a zdravotní stav koně. Když byl kůň v pořádku, tak jsem dala člověku, co držel koně, jmenovku a řekla číslo boxu. A koně odvedli. Tak to šlo až do oběda. Po obědě přijelo ještě několik koní, a tak jsme to dodělali a potom jsme měli všichni volno. Erik s klukama šli zase jezdit na koních. Cvičili skoky přes potok.V jízdárně měli udělaný malý důlek, kde byla voda. Pokaždé se rozjeli a přeskočili ji. Někdy do ní i schválně skočili, aby se koně zchladily. Tak jsem se šla na ně podívat. Erik zase přijel s Willim ke mně a řekl ,,Pohladíš ho sama a nebo ne.“ já ustoupila kousek dozadu a zakroutila jsem hlavou ,,Ne.“ a tak Erik popošel s koněm blíže ke mně a řekl ,,Tak si ho pohlaď, on ti nic neudělá. Viděla jsi to včera. Taky ti neukousl prsty.“ A Willi sám natahoval hlavu ke mně. Ale já opět ustoupila a řekla ,,Ne. To nebudu riskovat.“ A šla jsem ven. Erik se tedy vrátil ke klukům a něco jim řekl. A během chvilky se za mnou objevil i s Willim. Ale neseděl na něm. Jenom ho za sebou vedl. Když ho uviděl Aleš, tak ho napomenul. A já si oddechla, protože ho Erik poslechl. Já jsem tedy šla dál od něj. Ale Erik si nasedl a jel stále zamnou a čekal, co udělám. Po chvíli jsem začala mít strach, že se něco stane a rozutekla jsem se. A na to Erik mávnul rukou a kluci vyjeli z jízdárny a jeli tryskem ke mně. Já jsem přeskočila ohradu a běžela směrem k lesu. Ale tam mě doběhli. Jezdili okolo mě, tak abych nemohla utéct. Když jsem dostala veliký strach a začala jsem volat o pomoc. Erik tedy napomenul kluky, aby toho nechali, ale oni ho neposlechli a bavili se tím. A tak Erik vjel do toho kruhu, co dělali kluci okolo mě a vzal mě na svého koně. Rychle semnou odjel k domu a tam mě vzal Aleš a položil mě na zem. Erik měl strach, že se mi něco stalo a byl si vědom toho, co udělal. Velice toho litoval. Myslel si, že když mě kluci zastaví, tak že se semnou bude lépe mluvit a že mě přemluví, jenomže si z toho kluci udělali zábavu a já byla ve velikém šoku. Když ven přiběhla mamka a v ruce měla injekční stříkačku s jehlou. Něco mi píchla do žíly. Byl to lék na uklidnění. Maminka s tím počítala, že budu zase v šoku, a tak zajela k doktorovi, který mě kontroluje…
Tři dny jsem byla v bezvědomí.
Když jsem se konečně probrala, tak u mě seděla sestra a tvářila se velice smutně. Měla jsem horečky a blouznila jsem. A když jsem otevřela oči, tak na mě s radostí skočila. Ale já ji nemohla obejmout. Měla jsem ruce v popruhách, jako když jsem byla malá. To proto abych si neublížila. Potom sestra běžela pro mámu. Ta byla ráda, že jsem vzhůru. Ale horečka mi ještě neklesla. Pokaždé jsem měla vysoké horečky a dlouho jsem se jich zbavovala. Tak mě odpoutala a dala mi prášky. A ještě mi dala další injekci po které jsem opět usnula.
Probudila jsem se někdy v noci a u mé postele byl Aleš. Byla jsem opět v popruhách a nemohla jsem se hnout. Cítila jsem se lépe a horečka mi už taky klesla. Aleš mě držel za ruku a díval se ven. Venku byla nádherná obloha, plná hvězd.
,,Už mě nemusíš držet, Aleši.“ Řekla jsem s úsměvem na tváři. Aleš rychle obrátil pohled na mě a usmál se ,,Konečně jsi vzhůru. Museli jsme se u tebe střídat na stráži. Byla jsi málem k nezvládnutí. A neustále jsi volala tátu.“ jeho poslední slova zněla smutně. Když jsem se usmála a řekla ,,Ani se nedivím, když mám šok, tak ho pokaždé volám. Řekla mi to mamka. Už jako malinká jsem ho neustále volala. Nikdy na něj nezapomenu.“ Potom jsem si vzpomněla ,,Ale kdo mě donesl do postele? Vždyť jsem byla někde u lesa.“ A Aleš řekl ,,No když ti to řeknu, tak nevím jak na to zareaguješ. Ale Erik tě přivezl na koni.“ ,,Na koni?“ udivila jsem se a začala se třást. Aleš zavolal mamku a řekl jí, že jsem vzhůru. Ale že se třesu jako osika a řekl jí o tom, co jsme si povídali. Maminka mě pohladila a řekla ,,S tímto se nedá nic dělat. Toto je její strach a díky těm klukům bude větší. Kdybych jí dala injekci na uklidnění, tak to na ni bude moc. A bude moc dlouho spát. Ale mi do ní musíme dostat jídlo.“ A podívala se ustaraně. Ale Aleš se rozhodl, že zavolá do nemocnice, ať mě dají na přístroje a umělou výživu. A tak mi maminka dala injekci a po chvíli přijela sanitka a vezla mě do Brna do nemocnice. Tam dostali faxem informace o mém zdravotním stavu a začali o mě pečovat.
Během týdne jsem byla v pořádku. Neměla jsem horečky a ani jsem už neblouznila a nemusela jsem mít ta pouta. Když jsem se vzbudila, tak jsem byla sama na pokoji a neměla jsem pouta. Jediné, co jsem měla, byla kapačka. Tak jsem zazvonila na sestru a jakmile přišla, tak jsem se zeptala, kde to jsem. ,,Jsi v Brněnské nemocnici.“ Řekla a šla zase pryč . Po chvíli přišel doktor zeptal se, jak mi je. Trochu mě bolela hlava a měla jsem stále ruku v sádře. A otlačené zápěstí od popruhů. A tak mě posadili a zkontrolovali hlavní životní funkce. Byla jsem v pořádku. A tak zavolali domů a druhý den si pro mě přijeli.