Jdi na obsah Jdi na menu
 


SP 2

9. 11. 2011

     Ráno nás probudil nějaký muž, co měl na sobě společenské oblečení ,,Vstávat slečny, je nový den. Pan Stehn už čeká až přijdete na snídani.“ Já se vylekala a začala jsem křičet, protože jsem měla jenom noční košili. A měla jsem nohy ven. Mirka se probudila a divila se, proč křičím. Když do pokoje vběhl Aleš a viděl, že se krčím pod peřinou... Nemusela jsem nic říkat a hnedka tušil o co jde. ,,Martine, už můžeš jít. Nic se nestalo. Já to vyřídím.“ Ten muž tedy odešel a Mirka v klidu vstala, protáhla se a  šla do koupelny. Já jsem nechtěla vstát a byla jsem zamračená. ,,Z toho si nic nedělej. Vím, měl jsem vás varovat, že sem někoho pošlu a nebo jsem měl raději poslat vaši matku. Můžeš mi to prosím odpustit?“ řekl Aleš a podíval se na mě psíma očima. Nevím, co mě to popadlo, ale rozbrečela jsem se a objala ho. On mě utišoval a hladil po zádech. Když tam přišla mamka, jen nakoukla a viděla, že se asi  s Alešem smířím. Potom zaklepala a vešla dovnitř. Já Aleše pustila a maminka se usmívala. ,,Dobrý?“ zeptal se mě. Aleš a já jsme se usmáli. Jakmile přišla sestra umytá a oblečená,  tak se zeptala ,,Tak… můžeme vyrazit na snídani?“ a já tomu kývla. Když jsem vstala, tak jsem se šla obléct a umýt do koupelny a za chvíli jsem dorazila za ostatníma do jídelny. Doprovázel mě Martin, kterému jsem se za ráno omluvila. On omluvu přijal, a tak jsem byla ráda. Martin byl muž asi kolem padesáti let. Byl poměrně vysoký a svalnatý, ani by mu člověk neřekl, že je mu padesát. Měl  tmavé, dlouhé vlasy a byl oholený. Když mě doprovodil na místo, tak jsme se najedli a chvíli na to do jídelny vešli nějací kluci. Jeden z nich pozdravil Aleše ,,Ahoj strejdo. Nevadí, když u nás budou mí kamarádi?“ Aleš se usmál ,,Jistě že je pokaždé uvítám. Klidně můžete s námi posnídat.“ Řekl a ukázal klukům na volná místa. Když jsem vstala a řekla ,,Omluvte mě. Já už jíst nebudu. Jdu do pokoje nakrmit zvířata.“ A odešla jsem. Kluci se divili, kdo jsem. Když mě maminka zastavila a řekla, ať si sednu a dojím snídani. Ale já se jí vytrhla a odešla jsem beze slova.

    Potom se ten kluk na mě a sestru zeptal a Aleš mu řekl o nás a naší mámě.

Sestra byla ráda, že je s mámou a těšila se, že odpoledne půjde ke koním.

Já vytáhla krabičku s červy a nasypala jsem je ještěrkám, a potom jsem vytáhla Žofii, a taky jsem ji nakrmila. Najednou do pokoje vešla služka a zeptala se, jestli může uklidit pokoj. Já jsem jí řekla, že ano, ale pokud se nebojí zvířat. Odpověděla mi, že se jich nebojí, tak jsem ji pustila dále. Myslela jsem, že když uvidí ještěrky a Žofii na mé ruce, tak že vezme nohy na ramena a uteče, ale zmýlila jsem se. Ona jimi byla nadšená. Že má takováto zvířata ráda. Byla jsem docela překvapená, že se jich někdo neštítí. A tak jsem ji pomohla v uklízení. Parádně jsme si popovídali. Jmenovala se Andrea a původně prý taky bydlela v Praze, ale tam nenašla práci, a  tak se vydala do světa a narazila na tento statek  a začala tu pracovat. Bylo jí přesně třicet pět let a na statku pracovala už od dvaceti pěti. Takže tu je už deset let. A je tu spokojená. Když bylo uklizeno, tak mi pomohla vybalit. Byla to suprová paní. Měla děti, dvě dcery. Ale obě byli v Brně a tam studovali. Když vytahovala jednu složku a omylem ji rozsypala. Hnedka ji začala sbírat dohromady. Byli v ní obrázky ,,To je nádhera. Kdo to kresli?“ zeptala se a já se zastyděla ,,No, já. Pokaždé si maluji, když mám volno.“ Odpověděla jsem a pomohla jí je uklidit. Bylo jich asi tak kolem dvaceti. A na jednom byl portrét běžícího koně. Velice se jí líbil, tak jsem jí ho nechala. Ona mi poděkovala a dál jsme pokračovali ve vybalování věcí.   

     V tom do pokoje vlítla sestra a oči ji jenom jiskřili radostí ,,Dneska se svezu na koni. Chceš taky?“ skočila mi do náruče. Já jsem se tvářila šťastně, jenom abych jí nezklamala, ale odpověděla jsem jí ,,Víš že já mám z koní strach. Já nebudu jezdit, ale pokusím se tě nakreslit na koni. Chceš?“ sestra se ještě více rozzářila a potom seskočila na zem. Chvíli na to do pokoje vešla máma a řekla ,,Už se ti pochlubila, že bude jezdit na koni?“ ,,Ano. A chtěla abych jezdila i já. Ale já to odmítla. Vždyť víš jaký mám z koní strach. Tak jsem jí řekla, že jezdit nebudu, ale že ji na koni nakreslím. A to jí stačí.“ Mamka se pousmála a pomohla sestře vybalit. Já si vzala tužky a různě si je začala ořezávat.

    Po chvíli pro nás přišel Martin, že jsou koně připravené. Tak jsme vyrazili. Já měla klasické rifle a tričko na ramínka. Sestra měla jezdecké kalhoty a slabou halenku a vlasy do culíku, který jsem jí narychlo udělala. Když jsme došli ke koním, tak tam byli připraveni čtyři koně.

Ale mamka řekla Alešovi, že já jezdit nebudu, že si raději budu kreslit. A tak na toho koně nasedl ten kluk, kterého jsem viděla u snídaně a řekl, že si zajezdí místo mě. Potom jeli do venkovní jízdárny a tam se sestra začala učit jezdit. Velice jí to šlo. A byla jako v sedmém nebi. Já si sedla na ohradu a začala jsem kreslit. Bylo to těžké ji nakreslit na koni, když se neustále pohybovala. Jakmile na chvíli zastavila a roztáhla ruce, tak jsem se ji snažila co nejlépe zapamatovat a nakreslit.

     Obraz byl skoro hotový, už jenom poslední úpravy a najednou mi za zády zafrkal kůň. Strašně jsem se lekla a z ohrady spadla. Narazila jsem si ruku na kterou jsem dopadla. Když jsem vstala, tak jsem se očistila a podívala se na toho koně. Byl to Friestan.

Nádherný, černý kůň a na něm seděl ten kluk. ,,Hezky kreslíš. Xenie.“ Já se divila odkud zná moje jméno, když jsem si vzpomněla na snídani. Já se zatvářila vyděšeně, protože jsem zjistila, že jsem v ohradě. Vzala jsem papíry a tužky a rychle jsem vyběhla ven. Zpátky za ohradu. Strašně mě bolela ta ruka, a tak jsem si ji šla ošetřit do domu. V tom se u mě zase objevil ten kluk a omluvil se mi. Já omluvu přijala a on se zeptal, jestli jsem v pořádku a jestli nechci s něčím pomoct. Já jsem se přiznala, že mám něco s rukou. Když se u nás objevil Aleš a ptal se, co se stalo. Ten kluk mu to řekl a Aleš mu řekl, že se bojím koní. To mě zarazilo a naštvala jsem se. Když mi Aleš chytl na tu ruku, tak já ji rychle bolestí ztrhla k sobě. On mě uklidnil a řekl, ať mu ji podám, že se na ni podívá. Tak jsem mu ji podala. Chvíli si ji prohlížel a potom řekl ,,Tak toto je na sádru. Zlomená není. Ale je naštíplá. Takže pojedeme k doktorovi.“ Já se zatvářila smutně a šla s Alešem, ten to hnedka oznámil matce a ta byla strachy málem bez sebe. Ještě před odjezdem k doktorovi jsem dala sestře její portrét na koni. Ona mi mockrát poděkovala a hnedka to všem ukazovala. Cítila jsem se trapně…

Potom jsem nasedla do auta a jelo se k doktorovi. Ten mi udělal rentgen a řekl ,,Opravdu je naštíplá. Takže to bude sádra. Ale jenom tak na týden. Déle ne.“ a dal mi sádru. Nakonec jsem mu poděkovala a odešli jsme. Cestou jsme se stavěli v obchodě a Aleš mě vzal s sebou dovnitř.  Byl to obrovský obchod. Vzal mě do oddělení, kde měli všelijaké věci na kreslení. Že si mám něco vybrat. Bylo tam tolik věcí, že jsem si nedokázala vybrat. A tak jsem si koupila papíry, abych měla na co kreslit. Barvy, štětce a pastelky. Pár tužek a uhly na kreslení.  Aleš mi to koupil a já mu mockrát děkovala.

      Dojeli jsme zpátky. Sestra zase byla u koní. Mamka se dívala na televizi a kluci si jezdili venku nějaké závody mezi sebou. Tak jsem se Aleše zeptala ,,Aleši. Jak se jmenuje ten kluk, co pořád zamnou chodí?“ Aleš se otočil a podíval se na něj ,,To je můj synovec. Je to syn mého staršího bratra. Ale on a jeho žena zemřeli při autonehodě. Jmenuje se Erik a je mu osmnáct. Je akorát o rok starší než ty.“ usmál se. Když mi pomohl s věcmi odnést do pokoje, tak se divil, jaký tam je pořádek. A zavedl mě do pokoje Erika. Tam byl neskutečný nepořádek. Tak jsem se vrátila do pokoje. Pustila jsem si kazeťák a začala si opět kreslit. Nakreslila jsem Andreu na koni. Zapamatovala jsem si její postavu, takže to nebylo nic těžkého. A dokonce jsem to vymalovala. A tak jsem se vydala ji hledat. Našla jsem ji u koní. Tam si povídala se sestrou. Když jsem ji pozdravila, tak jsem ji předala tu kresbu a šla dál. Šla jsem se dívat na kluky, jak jezdí. V tom u mě jeden z nich zastavil a zavolal ,,Hele Eriku, není to ta holka, co jsme ji ráno viděli u snídaně? Ta … Xenie?“ Já jsem se vylekala koně a raději jsem popošla dál. Erik mu řekl, ať jede s tím koněm odemě dál, že se jich bojím. A sám ke mně s tím svým černochem  přijel. Potom mě vyzval, abych se jenom přiblížila k ohradě. Ale já to odmítla a začala jsem se vzdalovat. Když jsem do někoho narazila. Otočila jsem se a omluvila se. V tom jsem viděla, že je to Aleš. On se usmál a řekl  mi ,,Nemusíš se ničeho bát. On je jako beránek. Nic ti neudělá.“ Ale já to odmítla. A tak tedy Erik vyjel s koněm ven z ohrady a jel přímo na mě. Já se rozutekla a běžela jsem směrem k domu. Tam stál Martin a já ho objala a řekla ,,Ať se ten kůň nepřibližuje.“ Martin se udivil a řekl ,,Jaký kůň?“ já se ho pustila a rozhlídla se. Ale Erik nikde nebyl. Tak mě Martin vzal do kuchyně a udělal mi horkou čokoládu, kterou mám moc ráda.

Po chvíli jsem se uklidnila a v tom do kuchyně vlítl Aleš ,,Xenie se nám ztratila.“ Já a Martin jsme na něj koukali, jako by spadl z višně. Vypadal, že proletěl křovím.  A taky že prý ano, když mě hledal. Já se mu začala smát. Hned, jak jsem si dopila čokoládu, tak mě vzal Aleš ven, před dům všem oznámit, že nejsem ztracená. Venku byli kluci na koních a v jejich čele byl Erik a držel osedlaného koně navíc. A než jsem se vzpamatovala, tak mě Aleš vzal a posadil mě na něj.  Já měla šílený šok a rychle jsem z něj slezla druhou stranou a utekla jsem do pokoje. Celý den jsem nevylezla… 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář