SP 12
Když jsem se probudila, tak mě bolela noha. U postele seděl Erik a díval se smutně. ,,Neboj se. Já jenom tak nezemřu.“ Řekla jsem a usmála se. Erik mě hnedka objal a tekly mu slzy z očí. Já se sice usmívala, ale noha mě stále bolela. Byla jsem na přístrojích. Slyšela jsem pípání přístrojů a Erikův smutný obličej. ,,Copak se stalo?“ zeptala jsem se a začala si být nejistá. ,,Ale nic. Jsem moc rád, že jsi se probrala. Akorát…“ něco naznačil a podíval se smutně k zemi. ,,…akorát, Sněženka už nežije. Při tom pádu si zlomila nohu. Vypadala zcela v pořádku. Klidně dýchala, jako by spala, ale po chvíli, co tě odvezli, zemřela.“ Já jsem se začala tvářit velice nešťastně. Sněženka, že umřela… Nemohla jsem tomu uvěřit. A začala jsem brečet. Erik mě silně objal a utěšoval mě. V tom do pokoje vešel doktor a viděl že mě Erik objímá. Tak tedy zaklepal a Erik mě pomalu pustil a usmál se. Když ke mně přistoupil doktor, tak se usmíval a řekl ,,Dobrý den, slečno. Vidím, že vám není dvakrát nejlépe. Ale to se dá do pohody.“ Potom byl chvíli z ticha a díval se na přístroj. Po chvíli mě odkryl a díval se na nohu. Viděla jsem plno drátů kolem nohy a ještě jsem měla dlahu. Koleno jsem měla obvázané a pod obvazem níže, byla ortéza. Když mi na to koleno chytl, tak jsem se ztrhla. Bylo hodně citlivé a bolelo. Ale jakmile mi šáhl na prsty u nohy, tak jsem nic necítila. Lekla jsem se, že nemám cit v noze, že je mrtvá, ale doktor mi řekl, že je momentálně umrtvená, ohledně bolestí a kvůli tomu kolenu. Dal mi nějakou injekci, přikryl a odešel. Erik už také šel, musel jít na vlak, aby ho stihnul. A já opět usnula.
Když jsem se opět probrala, tak mi zdravotní sestra řekla, že jedu na další operaci. Tak jsem se tedy připravila a jelo se na operaci. Tak mi dali anestézii, a jakmile působila, tak začali operovat. Tentokrát jsem je všechny vnímala a viděla, co si podávají za věci a co si říkají. Jakmile operace skončila, tak mě odvezli na samostatný pokoj. Tam mě dali na přístroje a já usnula.
Další probuzení nebylo příjemné. Doktor mi maličko pohnul nohou a mě to vzbudilo, jako by mi na tu nohu kráva skočila… Hnedka jsem začala brečet. Doktor mě utišil a řekl mi, že ještě budu ležet pár dní a potom budu moct začít chodit po berlích. To mě aji potěšilo, protože konečně vypadnu z postele. Chudáci ti, co nestále leží v posteli a jsou při vědomí.
Pak ještě zkontroloval přístroje a odešel. Když jsem tam jenom tak ležela a dívala se do stropu, tak jsem si vzpomněla na ten den, kdy táta zemřel. Přesně jsem si všechno do puntíku vybavila a když jsem viděla tátovo tělo na té silnici a jak se Sultán otáčí, tak jsem poznala, že nechtěl, abych to viděla. A potom jsem si vzpomněla na ty dny, kdy jsem měla záchvaty a na svoje kamarády z Prahy. A tak jsem si vzpomněla i na svoje zvířátka a v tom jsem si řekla ,,Co se s nimi vlastně stalo. Kde vůbec jsou? Jakpak se má moje Žofinka a co ještěrky?“ a pokládala jsem si různé otázky. V tom do pokoje vešla máma a hnedka mě objala na uvítanou. Byla velice ráda, že jsem vzhůru a že nejsem v bezvědomí. Potom do pokoje přiťapkal Max a s úsměvem řekl ,,Ahoj sestři.“ Bylo to poprvé, kdy mi řekl sestři. A byla jsem velice ráda. Na to že měl Max skoro tři roky, tak mluvil špatně. Málo kdo se mu věnoval a uměl jenom pár slov. Ale i tak se dokázal dobře dorozumět. Po chvíli do pokoje vešel Aleš a řekl mi ,,Ahoj, Xenie. Jak se máš? Doktor mi řekl, že za pár dní budeš zkoušet chodit po berlích. Erik ti už jistě o Sněžence řekl, že ano? Arči je taky nějaký divný. Skoro nic nežere a jenom stojí v boxu a ani nevychází ven. Willi je v pohodě. Erik se nemůže dočkat až tě opět uvidí. Dneska nemohl přijet, protože děti z tábora jeli na výlet a Erik s Mirkou jeli taky. I Marek s nimi jel. Tomu jsme se divili, že se nabídl. Nikdo ho do toho nenutil. Ale je už v pohodě.“ Když to dořekl, tak se pousmál. Já jsem se taky usmála a byla jsem ráda, že někdo se koní odnaučil bát. Tak jsme si pokecali a když přišel doktor, tak rodiče museli odejít.
A takto dny plynuly až nastal den D. Doktor a Erik mi pomohli si stoupnout na jednu nohu. Potom mi podali berle a já si zkoušela s nimi chodit. Ze začátku mi to moc nešlo. Ale po chvíli jsem se rozchodila. Když mi to trochu šlo, tak jsem se šla projít po nemocnici.
Erik mě doprovázel, ale ještě předtím doktor zdůraznil, že nesmím na schody. Takže jsme si jezdili výtahem…
Byla jsem šťastná, že jsem z postele dole. Jakmile jsme došli zpět do pokoje, tak mi Erik pomohl do postele a ještě jsme si povídali, jaký to je na táboře. A řekl mi, že Markův otec chce díky tobě zřídit statek, kde by chodili děti s různými postiženími, nebo po takových traumatech, jako jsem zažila já. A prý by nás přijal jako učitele a já bych byla hlavní příklad. To jsem rovnou sklonila hlavu a řekla mu ne. Že nic takového nechci dělat. Erik se na mě smutně podíval, potom mi chytl ruce a řekl ,,Ale mohlo by ti to pomoct. A pomysli na ty děti, nebo i lidi, jak by jsi jim pomohla. Takovéto léčby jsou hodně žádané.“ A díval se velice smutně. Ale i přesto všechno jsem mu řekla ,,Ne. Víš že mám na koně smůlu. A ještě k tomu můj nejoblíbenější kůň zemřel. Promiň, ale doopravdy ne.“ Erik si mě posadil a potom mě objal. Když jsem ho taky objala. Jak si mě přitiskl více k sobě, tak jsem začala brečet. Vzpomínala jsem na Sněženku a na naši první jízdu v ohradě s malým Sultánem. Jak byla opatrná a hodná. Arči je taky hodný, ale je trochu zbrklejší. Jde vidět že je do rodiny se Sněženkou. Má stejný přístup k lidem, ale je to prostě jiný kůň. Už to není ono. Hodný je, veliký mazel, ale trošku zbrklí. Sněženka byla klidná. A díky tomu jsem se jí nebála. Když mě Erik pustil, tak mě políbil a potom už musel jít.
Neustále dny plynuly a já zkoušela zatěžkávat nohu. Začala jsem chodit na rehabilitace. Tam jsem chodila na bazén, kde jsem se učila chodit s tou nohou ve vodě. Protože voda nadlehčuje, tak to nebylo zase tak hrozné. Potom jsem měla cvičení na lůžku, kde jsem učila koleno pomalu zohýbat…
Po čase jsem to spojovala a začala jsem koleno zohýbat i ve vodě. Když mě jednoho dne čekalo překvapení. V bazénu byl Erik. Pomáhal mi s rehabilitacemi a velice se nasmál. Když jsem chodila neustále dokolečka, tak mi Erik řekl, že si zkusíme to samé, jako na koních. Že on bude nějak chodit a dělat různé tvary a já za ním. Tak jsem na to přistoupila. Ze začátku chodil pomalu a různě okolo okraje. Když najednou popošel od okraje do prostřed bazénu. Já jsem si nebyla moc jista, a tak jsem jenom stála. Erik ke mně přišel a chytil mě za ruce a táhl mě s sebou. Já jsem pomalu, ale jistě šla. Potom semnou různě chodil po prostředku. Po chvíli mě pustil, ať si zkusím jít sama. Ale moc dobrý nápad to nebyl. Noha mě neudržel a já se potopila. Erik mě hnedka vytáhl z vody a držel mě v náručí. Když přišla rehabilitační sestra, že je čas vylést a usušit se. V tom se sestra zeptala ,,Co se tu proboha stalo?“ a Erik řekl ,,Jenom špatně stoupla na nohu a celá se ponořila.“ A odnesl mě do šatny. Tam jsem se za pomoci sestry usušila a oblékla.
Venku si mě opět přebral Erik. Doprovodil mě až do pokoje a potom i uložil…
Už jsem začala chodit bez berlí a mohla do domácí péče. Na tento den jsem se hrozně těšila. Nemohla jsem se dočkat až dostanu dobré jídlo a konečně budu ve vlastní posteli.
Do pokoje vešel doktor a za ním rodiče. ,,Kde je Erik? A nebo Mirka?“ hned jsem se ptala. Aleš mi řekl, že oba jsou s dětmi na táboře. A pomáhají tam učit, protože mají málo trenérů.
Tak jsme tedy vyrazili domů.
Děti zrovna jezdili ve venkovní jízdárně a
Mirka s Erikem jezdili vedle dvou dětí. Hned, jak mě uviděli, tak řekli dětem informace a oba ke mně přiběhly. Sestra mě hned objala a byla velice ráda, že jsem opět doma. A začala brečet. I já se rozbrečela.
Potom se oba museli vrátit a já s doprovodem rodičů a malého Maxe došla do pokoje.
Tam jsem si sedla na postel. A v tom se ozvalo štěkání. Koukla jsem tedy pod postel a uviděla jsem Rexe. Už to nebylo tak malinké štěně. A už dokázal vyskočit na postel sám. A byl pořádně vypasený. A rozmazlený. Bylo mi hned jasné, kdo se o něj staral. A tak jsem si s ním hrála na té posteli. V tom do pokoje přišel schvácený Erik a řekl ,,Tak natvrdlé dítě jsem snad ještě neměl.“ A sedl si na okraj postele ,,Copak se stalo?“ hned jsem se ptala. ,,No, když se řeklo, že se bude jezdit v kroku, tak to dítě pobídlo koně ke klusu a vůbec neposlouchalo. Až když jsem na něj zakřičel. A vyměnil si koně. Willi mu ukázal proč poslouchat a když si dal říct, tak jsme si opět vyměnili koně a docela se uklidnil. Ale takto natvrdlý dítě už nechci.“ A natáhl se. Já se mu začala posmívat a potom jsem mu dala pusu. A Rex žárlil a skočil Erikovi na břicho. Ten byl hned s v sedě. A to se na Rexe naštval a dal ho za dveře, zamknul a opět se natáhl na postel. Ale nyní si lehnul vedle mě a položil si mě na sebe. Když jsem ho objala, tak mi řekl ,,Moc tě miluji. Doufám, že se ti už nic tak hrozného nestane. Společně na tom budeme pracovat.“ A políbil mě…
Dny plynuly a já začala chodit i ven na malé procházky a dívat se na ty dva, jak učí. Když ke mně přistoupil jeden trenér, jestli bych nemohla za jednoho chybějícího trenéra zaskočit, že si zlomil nohu na schodech. A na to se zastavil Erik a usmíval se. Jenomže já to odmítla a doporučila jsem Tomáše, který právě jezdil na Sultánovi na pastvě. Erik nasadil zklamaný výraz. Já jsem se ale usmála. Když jsem je tak pozorovala, tak jsem ani necítila, že se ke mně někdo ze zadu plíží. Až když mě popadl a dal na koně, rychle za mě naskočil a pevně chytil.
Já se natolik lekla, že jsem silně kopla do koně a ten se rozjel. Na to jsem rychle zareagovala a hned ho zastavila. Když byl kůň v klidu, tak jsem se taky uklidnila a zhluboka dýchala. Z toho šoku jsem myslela, že se ani nenadechnu. A když jsem se otočila kdo to je, tak to byl
Aleš a seděli jsme na Arčim. V tom Aleš řekl ,,Jak tě ten Erik na tom koni mohl udržet, vždyť máš větší sílu, než bejk.“ A na to jsem odpověděla ,,Tak jsi mě neměl vylekat. A chci z koně dolů.“ Odsekla jsem a jakmile jsem chtěla slést, tak mě chytil a řekl ,,Pustím tě pod podmínkou, že pojedeš učit to dítě, kterému chybí trenér. Jinak rozjedu Arčiho, ať se ti to líbí nebo ne.“ Já si povzdechla a řekla ,,Nikdy nevlezu na koně, tak mě pusť!“ přitáhla jsem nohy tak, že si Arči lehnul. Ale i tak mě Aleš na tom koni držel. Jak jsme tam seděli, tak jsem využila situace, kdy mě nejméně hlídal a utekla jsem mu. Aleš mě dohnal a chytil ,,Budeš jezdit, ať se ti to líbí, nebo ne.“ ale já se rozbrečela a dala jsem mu pořádnou facku. Aleš jenom stál a já mu utekla. Když k Aleši přijel Erik, tak se zeptal co se stalo, že jsem mu dala facku a Aleš řekl ,,Jenom jsem chtěl, aby opět jezdila a byla šťastná. Ale jak vidím, tak se mi to nepovedlo.“ A odešel do zámku. Erik už odvedl Willa do stáje. A poté šel ke mně do pokoje. Jakmile vešel, tak začal mluvit o Alešovi, že chtěl, abych byla zase šťastná. A jak odkryl peřinu, tak jsem tam nebyla. Bylo tam jenom smuchlané oblečení. Erik mě hnedka hledal po celém zámku. Prohledal snad všechny pokoje, kuchyň, jídelnu, prádelnu. I stáje. Ale nikde mě nenašel. Tak ještě vytáhl koně a jel na seník. Ale ani tam jsem nebyla. A tak to všem řekl. Hnedka se vyhlásilo pátrání. Všechno okolo zámku se prohledalo. I ve vesnici se po mě ptali. Ale nebyla jsem k nalezení. A tak zavolali policii. Ti přijeli se psy. Pustili je do mého pokoje, aby tam přišli na můj pach, potom je dali na vodítka a šli podle nich. Až došli ke dveřím, kde byli schody na půdu. ,,Ale tam by se nedostala. Klíče se od dveří ztratily.“ řekl Aleš a na to jeden policista chytil za kliku a opravdu byli dveře zamčené. A na nich nebyl ani jediný škrabánek. A na to tam přišla maminka a řekla ,,Xenie by je dokázala i tak otevřít. Jednou ji přivezla policie, že se vloupala do obchodu s nějakou partou, kterou hledali kvůli krádežím. Xenie dokáže otevřít dveře i na alarm. Má na to talent. A i zamknout. Ale nikdo neví jak to dělá.“ Tak tedy policisté ty dveře chtěli vykopnout, jenomže otevírání bylo směrem k nim. Nakonec donesli páčidlo a ty dveře otevřeli. Psy hnedka vyběhli po schodech nahoru a začali štěkat. Erik se tam rozeběhl jako první a za ním hned Aleš.
Když viděli, co jsou tam za věci, tak tomu nechtěli věřit. Stará sedla, uzdy a otěže. Překážky, které Aleš hledal a mnohé další věci, týkající se koní. Erik se ale o věci nezajímal a hledal mě. Šel po štěkotu psů. Až došel k otevřenému okýnku. Hnedka ho napadlo, že jsem vylezla na střechu. A tak se tam chtěl natáhnout. ,,Tam mě opravdu nenajdeš. Ale ty psy jsem tam nalákala přes holuby.“ Erik se prudce otočil, ale ve tmě nikoho neviděl. Když k němu přišel jeden policista s baterkou. Erik mu ukázal kam má svítit. Tak tam posvítil. Seděla jsem v koutku mezi krabicemi a brečela jsem. V ruce jsem držela otěže a třásla se. Erik mě chtěl vzít, že mě odnese. Jenomže já ho odmítla a zůstala jsem tam sedět. Jakmile tam došli ostatní, tak se mě Aleš zeptal ,,Jak jsi se sem dostala?“ ,,Našla jsem při uklízení klíč a v mém pokoji do ničeho nepasoval, a tak jsem zkoušela dveře, až jsem zjistila, odkud je.“ Odpověděla jsem a dívala se na tu otěž. Potom ke mně přistoupila maminka a objala mě.
V tom jsem cítila píchnutí a chvíli na to jsem usnula.
Jakmile jsem se probrala, tak jsem byla v boxu u koně. Byla jsem u Arčiho, který vedle mě ležel a vypadal, jako by mě hlídal. Hned, jak jsem se pohnula, se Arči zvednul a šel ke mně. Já jsem v klidu seděla. Najednou jsem si všimla ležet člověka na druhé straně boxu. Arči mě začal olizovat, jako pejsek a já se začala smát. Přitom se ten člověk vzbudil. ,,Konečně jsi vzhůru. Myslím, že ti tvoje máma toho léku dala příliš, protože jsi spala skoro dva dny, tady v tom boxu. Jo, já jsem doktor Jahoda. Jsem psycholog.“ Já jsem se na něj podívala jako blázen, a potom jsem se zeptala ,,A co tady děláte? Máte mě odnaučit bát se koní?“ doktor tomu jenom kývl a chtěl se přiblížit. Ale Arči to nedovolil. Tak se doktor raději ani nepohnul. Já jsem za pomoci Arčiho vstala a když jsem ho hladila po hlavě, tak jsem řekla ,,Žádného psychouše nepotřebuji. Já si poradím sama. Ale na koni jezdit nebudu.“ A vyšla jsem z boxu. Před nim stál právě Erik a díval se velmi smutně. Já se na něj usmál a pozdravila ho. Ten se nevěřícně podíval a zeptal se ,,Ty už doopravdy nebudeš jezdit na koni?“ já jsem změnila výraz v obličeji, sklopila pohled k zemi a nic neřekla. V tom ke mně Erik přistoupil a objal mě. Když jsem slyšela klapání kopyt, tak jsem poznala Willovu chůzi. Poté si Will lehnul a Erik mě pomalu posadil. Willi klidně ležel a ani se nepohnul. Erik si sednul za mě a držel mě velmi pevně. Chvíli jsme takto seděli, a pak mi vzal ruce a položil je na krk koně.
Pomalu jimi jezdil nahoru a dolů. Věděla jsem, co má v úmyslu, ale prostě jsem Erikovi věřila. Když jsem se rozbrečela, tak se mě Erik zeptal ,,Copak se stalo?“ a já odpověděla ,,Chceš zvednout Willa. Že jo?“ Erik se pousmál, pevně mě chytil a Willa zvednul. ,,Správně. Ale ničeho se bát nemusíš.“ Já jsem se na Erika otočila a pevně ho objala. Erik jenom pobídl Willa a vyjel s ním na pastviny. Tam byla Mirka a hřebelcovala svého koně. Jakmile nás uviděla, tak přiběhla k Willovi a byla ráda, že na něm sedím. Po chvíli jsem se Erika pustila a sedla si normálně. Erik mě objal a jezdil semnou po louce. Mirka nasedla na svého koně a jezdila vedle nás. Když jsem už chtěla slést, tak Erik navedl koně zpět do stájí a tam mě sesadil. Já se opět usmála a poté šla domů. Tam jsem potakala Aleše. ,,Proč jste mi dali psychiatra?“ vyhrkla jsem na něj. ,,Mysleli jsme, že to bude pro tvé dobro. Vybrali jsme schválně takto mladého, aby tě mohl pochopit…“ a než stačil cokoliv dodat, tak tam vešel ten psychiatr a řekl ,,A abych ti pomohl i s jinými věcmi. Třeba jako je vypořádat se, se smrtí tvého otce.“ Já se na něj podívala nepříčetně a při odchodu do pokoje jsem řekla ,,Já psychouše nepotřebuji.“ Aleš se hned omlouval za mé chování. Ale doktor ho zastavil, že je to normální přístup mládeže k psychiatrovi.
V pokoji ležel Rex. Spal u postele. Tak jsem si lehla na postel a zavolala ho. Ten se hned probral a vyskočil zamnou. Jakmile se uvelebil, tak usnul. Ale já neustále myslela na to, proč dokážu překonat strach s Erikem a s nikým jiným. Neslyšela jsem ani vejít toho doktora, jak jsem byla zamyšlená. ,,Xenie.“ Oslovil mě. ,,Mohu vejít a promluvit si s tebou?“ já jsem mu to povolila, a tak tedy vešel. A hned začal ,,Tvoje maminka mi řekla vše o tvém životě a i o životě tvého otce. Dokonce vím vše o Erikovy. Oba máte podobný osud. Ale ty více trpíš ohledně strachu. A znám odpověď na tvoji otázku, proč věříš tolik Erikovi a nikomu jinému.“ V tom jsem zpozorněla a otočila se na něj ,,A čím to je?“ ,,Je to tím, že jemu zemřeli rodiče a ví, jak ti je. Takže ví jak k tobě přistupovat. Stejně jako tehdy ten Marek. Taky jsi dokázala k němu nějak přistupovat a on ti věřil.“ Já se nad tím zamyslela, a potom jsem se zeptala ,,A co bych měla udělat, abych věřila více lidem?“ a odpověď doktora byla ,,Více jim věřit a komunikovat s nimi. Nebát se minulosti a ovlivnit svoji budoucnost. Zbavit se strachu.“ Já se na něj pousmála a poděkovala jsem mu. Potom odešel a já usnula.