Nová mise - přípravy
Přípravy
Seděli jsme ve škole a poslouchali nudný historický výklad ředitele. Jeho hodina mě uspávala. Hlavně tehdy, kdy se tisíckrát vracel k jeho pra, pra pradědovi, který školu založil. V ten okamžik šílela celá třída. Nakonec jsem stejně usnul.
Probudila mě Angy. Pomalu jsem otevřel oči a nade mnou stál ředitel. Leknutím jsem spadl ze židle a on odešel jako vítěz. Naštvaně jsem se zvedl a odešel do další třídy… třídy mytologie. S učitelem jsme si na sebe celkem zvykli, ale stejně jsem byl napřed s učením a v hodinách jsem spal.
Tělocvik. Opět učitel démon a já provokatér. Učitel nás donutil hrát míčové hry. Volejbal byl v pohodě. A ve vybíjené se mě El pokoušela zabít. Hodila míč, já ho chytil a nahrál svému týmu. Ti mi nahráli nazpět a já El vybil. Z naštvanosti míč popadla a málem mě vykastrovala. Naštěstí se trefila o něco výš. Bolelo to jako čert. Oddechl jsem si a hrálo se dál.
Po tělocviku jsem šel ven. Na základní předměty nechodím. Místo toho cvičím s ředitelem buď to venku, nebo ve volné tělocvičně.
Dnes jsme byli v tělocvičně.
Ředitel zaútočil bez rozmyšlení a varování. Srazil mě na zem a já dostal ránu do žeber. Odkopl mě stranou. Já se zvedl a nasadil masku. Otec se pousmál „Na nic nečekáš, to je dobře, Alexi. Ovšem stále jsi jak zpomalený film.“ Já si sundal plášť a zaútočil „Moc kecáš, staříku.“ Přecedil jsem přes zuby. On se však změnil na černý dým a začal mě štvát řečima o zmařené misi…
Chvíli se ukázal a já se zaměřil na jeho mysl. Doposud netušil nic o mé nové schopnosti.
Znal jsem jeho plán. Zaútočil a já se mu vyhnul. Otočil jsem se a zaráz mu dal pecku do obličeje. Zaskočilo ho to natolik, že jsem ho stihl skopnout. Ředitel uznal porážku.
Sedli jsme si a tehdy jsem se rozhodl mu říct o čtení myšlenek.
Vůbec netušil, od koho bych to mohl mít. Až jsem si vzpomněl na Korela. On byl jediný, o kom jsem věděl, že umí číst myšlenky, se mi tato schopnost ukázala až po jeho smrti.
Otec se hluboce zamyslel a v tom došel Albert „A netočí se ti občas hlava po použití té síly?“ „Jak to víš?“ Albert si přisedl „Někteří démoni svůj konec vycítí a dokáží svoji vlastnost přenést. Zřejmě, jak tě probodl tou dýkou, tak do tebe vložil svoji schopnost čtení myšlenek. Jenomže tvoje síla světla temnou část jen stěží příjme. Proto ta bolest hlavy. Časem se to můžeš naučit ovládat i bez pohledu do očí.“ Já si povzdechl a otec se zeptal „Nenechal sis náhodou i tu dýku?“ vytáhl jsem ji z pláště „Nosí mi štěstí.“ Měkl jsem a táta se jí dotkl. Jenomže dýka ze sebe vydala elektrický výboj. Já si ji vzal a nic se nedělo. Albert pronesl „Tato dýka si sama vybírá majitele. Je to démoní dýka IRIS. Dokáže vzít démonovi život, anebo mu ho navrátit. Pokud ji měl Korel u sebe, tak po něm šel nespočet démonů. A proto se skrýval na pozemcích školy.“ Ředitel se najednou podíval na Alberta „A co ty tu vlastně děláš?“ „Jen jsem přišel oznámit, že je zase pryč.“ Já se zeptal, o koho se jedná. Otec se otočil ke dveřím a řekl „Tvoje mise s týmem A.“ „COŽE! Nechci být s nimi!“ oba se na mě hnusně podívali. Zjevně názor nezmění, i kdybych se stavěl na hlavu… naštvaně jsem vstal a vyšel ven.
Tam už čekala El „Kde to vázne, Alexi. Učitel šílí.“ Já se pokusil pousmát „To víš… rodiče.“ Nechápala moji narážku a raději mě popohnala do hodiny.
Po škole si nás zavolal ředitel. El se divila, že jdu s nimi. Od naší první společné mise jsme měli každý svoje mise. Tedy hlavně oni. Já pouze chodil za nimi jako jejich temný stín a podával hlášení. Měl to dělat Albert, ale dostal jiný úkol.
V ředitelně byla ještě jedna dívka, která už byla na odchodu. Je to dívka s démonskými křídly. Do školy se dostala jen díky mé mámě. Ta se za ni přimluvila u bývalého ředitele. Ta dívka je něco jako moje nevlastní sestra. Jako malí jsme si hráli a dělali vše, co bylo přikázáno jen jednomu z nás. Ale od smrti mámy jsme na sebe nepromluvili a ona se mi vyhýbá. Já ji občas po nocích pozoruju…
V ředitelně jsem si stoupl k oknu a naštvaně založil ruce do kapes. El, Angy a Lucis stáli v pozoru jako vojáci. Otec se po mě hnusně ohlédl, ale jen si dlouze povzdechl. Každému dal složku s iniciály démonské dívky. Krom mě. Já ji nepotřeboval. Moc dobře jsem věděl, co dokáže. Poté spustil „toto je vaše mise. Dívka jménem Irena. Je démon nejvyšší třídy. Je dcerou ďábla. Matku nikdo nezná. V poslední době začala někam chodit. Podle informací právě ona vynáší informace o zabezpečení školy před okolním světem…“ podíval se na mě a já se tvářil, jako bych ho chtěl pohledem roztrhat na miniaturní kousíčky. Jen se pousmál „A k misi. Na delší dobu budete omluveni ze školy, a spolu s Irenou, vysláni do země, kde vy přijdete na to, s kým se stýká. Pro ni to bude obyčejná mise získat něco neexistujícího.“ To mi uletěl úšklebek a zasmání se „To si děláš legraci… Nikdo s ní neudrží krok.“ Ředitel se v klidu opřel „Však proto jdeš s nimi, Alexi.“ Hnusně jsem se na něj podíval a raději se začal koukat ven z okna. Otec dál pokračovat „Vaše mise se bude odehrávat v zámoří. Budete na jihu Ameriky a Irena bude mít za úkol najít ztracenou dýku démonů. Vy jí v tom budete pomáhat a zároveň ji hlídat.“
Všichni to odsouhlasili a šli se připravit.