Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shirokuro I.

13. 12. 2013

 „Ležela tam klidně. Dýchala klidně. Dívala se dopředu a poslouchala vítr. Vypadala tak klidná, že jsem k ní udělala několik kroků. Pohnula ušima. Asi mě zaslechla, a tak zvedla hlavu. Uviděla mě. Její oči měly jasnou hnědou barvu. Bílý flek okolo jejího pravého oka byl tak čistý. Jako by na ni padl čerstvý sníh. Zafoukal silnější vítr. Její hříva v něm vlála jako jemná pírka. Položila hlavu zpět na zem a začala rodit. Klisna, jménem Esmeralda, porodila nádherné černobílé hříbě. Taky klisničku. Dostala jméno Shirokuro. Měla černé, nezbedné, jasné oči, které se neustále ohlížely. Ale něco bylo divné. Esmeralda se nehýbala. Porodila hříbě a zemřela. Hned jsem k ní běžela s tátou, který volal veterináře. Ale Esmeraldu již zachránit nešlo. Tak jsem se sama začala starat o Shirokuro. Moje novou malou klisničku.“

            Dočetla jsem poslední část mé slohové práce, když jsem uslyšela, že někdo popotáhl sopel. Otočila jsem se a za mnou holky brečely. I mě stekly slzy. Ale nerozbrečela jsem se. Učitel mi dal jedničku a zazvonilo na přestávku. Služba třídy vybrala všechny slohovky a já pomalu odešla do šatny. Doběhl mě spolužák „Počkej, Katy. Ten příběh, je to pravda?“ udiveně jsem se na něj podívala „Proč se ptáš?“ on se narovnal a řekl „Je to totiž stejný začátek, jako jedné dávné indiánské legendy o které mi vyprávěl děda.“ Já se pousmála „To je u tebe typické. Ale je to pravda. Stalo se to před rokem a půl. Klidně se přijď na Shirokuro podívat. Je to moje malá nezbednice.“ Kluk se usmál „Rád přijdu.“ Já se přezula „Bezva. Kde bydlím, to víš, tak dojdi kdykoliv. Pokud nebudu doma, tak tě brácha pošle dozadu na louky, kde budu s tou nezbednicí.“ A odešla jsem ze školy.

            „Indiánská legenda…“ pomyslela jsem si. Kluk, co se mě na to vyptával, se jmenuje Erik. Jeho rodina je indiánská. A on i tak vypadá. Má delší rovné vlasy svázané do culíku a tmavší pleť. Klasický indián. Věří všem povídačkám od jeho dědy a chce je předávat i svým dětem, aby dodržel tradici rodu indiánů. Ještě jsme se setkali na autobusovém nádraží, kde nasedl do jiného autobusu. Zamával mi a naše cesty se rozdělily.

Já žiju se svým bratrem, Martinem. Rodiče s námi nejsou. Táta zemřel a máma se odstěhovala. Naštěstí je s námi strejda, tátův bratr, který nás přijal za své. My mu za to pomáháme na obří farmě s koňmi a krávami. Bratr se stará o těžší práce. Já zase o výcvik koní a chod domácnosti. Strejda se nikdy neoženil. I když měl plno možností, tak neustále tvrdí, že tu pravou nenašel. Já si myslím něco jiného. Je moc vybíravý a dává přednost zvířatům před lidmi. A je to tvrdohlavý opičák.

            Dojela jsem domů a hned běžela do kuchyně. Chtěla jsem začít dělat jídlo, aby se kluci najedli. Ale čekalo mě překvapení. V kuchyni byla cizí žena a už vařila. Zasekla jsem se jako film a nepohnula. Až strejda přišel a poplácal mě po rameni „Jen klid, Katy. Toto je naše nová hospodyně. Jmenuje se Silvie. Je jí 35 let a žije sama. No… žila pod mostem. Tak jsem ji tu ubytoval a za to nám prý bude dělat hospodyni.“ Otočila jsem se „Tak to jo. Už jsem se lekla, že se na tebe zase někdo nalepil a já budu muset snášet věčnou kritiku.“ Do rozhovoru se vložila žena „Těší mě, že tě poznávám, Katy. A budu ráda, když spolu budeme vycházet.“ Měla příjemný hlas a její tvář vypadala unaveně a vlasy neupraveně. Já jí potřásla rukou a odešla jsem do pokoje se převléct. A hned zpět do kuchyně. Vysvětlovala jsem Silvii, kde co najde a jak to u nás chodí. Ještě ten den jsem jí pomáhala a poté rychle za mojí malou nezbednicí.

            Už mě vyhlížela u ohrady. Jakmile jsem doběhla, tak ji přeskočila a začala si hrát. První, co vždy udělala, bylo, že mě musela dostat na zem. Jinak se necítí jako vítěz. Poté mě zvedne a jdeme se projít. Ona si přeskakuje ohrady jako by to nic nebylo. Kolikrát jsem na ni chtěla jen tak nasednout a někam jet. Ale je ještě moc mladá. Na druhou stranu je zase moc chytrá. Ostatní koně nás jen pozorovali anebo se v klidu pásli.

            Lehla jsem si do trávy a Shirokuro hned vedle mě. Dala jsem hlavu na její břicho a pozorovala plující mraky. Ve vzpomínkách jsem se dostala k Esmeraldě. Byla můj první kůň. Vždy mě dokázala rozveselit a udělat šťastnou. Ale Shirokuro je úplně stejná. Jediný co nevím, je otec mé nezbedné klisničky.

            Zjevně jsem usnula, protože mě někdo vzbudil „Katy… Katy vstávat.“ Otevřela jsem oči a přede mnou byl bratr s Erikem. Oba se tvářili zaraženě a udiveně zaráz. Měli za sebou koně a dívali se na mě. Shirokuro se zvedla a já spadla. Hned mi podala hlavu a vyzvedla na nohy. Erik nezpustil oči z koně. Ani Shirokuro z něj. Vypadali směšně. S bratrem jsme se začali smát. Po uklidnění jsme šli domů. Bratr s Erikem jeli na koni a já pobíhala s nezbednicí. Erik se neustále divil, že jim stačím. „Já si zvykla. S tou potvůrkou takto běhám každý den.“ Odpověděla jsem a v tom mě Shirokuro shodila na zem. Nečekaně do mě šťouchla. Jak jsem ležela, tak ke mně došla a zkoumala, zda žiju. Prudce jsem ji popadla za krk. Vylekala se a zvedla se semnou až na zadní. Dělávala to často, takže pro mě to překvapení nebylo. Za to kluci se vylekali. Shirokuro mě vyhodila do vzduchu. Já se usmála a doskočila na nohy kousek od ní. Hned jsem k ní došla a lehce ji plácla po zadku „Ty jedna potvoro. To se nedělá, mě takto strašit.“ Klisna se jako by usmála a omluvně sklonila hlavu. Nakonec jsem vyskočila za bratra a jeli jsme tryskem k domu. Shirokuro přeskakovala ohrady a předváděla se. U domu ji však nevyšla brzda a skončila v seníku. Jakmile se vrátila, tak jsem ji vyčistila, rozčesala hřívu a upletla copánky. Dala jsem všem koním žrádlo a společně s kluky šla domů.

            Erik si sedl do jídelny, kde jsem si sedla vedle něj „Tak jak se ti líbí?“ Erik se usmál „Je úplně stejná jako kůň z legendy. Nezbedná, chytrá a mazaná.“ Já si povzdechla „Myslíš někdy na něco jiného?“ v tom se do řeči přidal bratr „Ale, Katy. Každý má své záliby. A zítra máš cvičení s těma nováčkama. Tak se připrav. Kterého koně si vezmeš? Ať vím, koho připravit.“ Jen jsem si povzdechla „Budu mít Shirokuro.“ Bratr se zděsil „V žádném případě. Je ještě mladá.“ Já se usmála „Já vím. Dělám si legraci.“ Pak jsem si lehla na ruce „Dej mi třeba Sibiře. Je klidný ňouma.“ Bratr se usmál „Pokud mu nějaký sedlo bude.“ „Já nechci sedlo. Nesnáším ho. Jen dečku.“ Bratr si povzdechl „Jak chceš.“

            Silvie nám udělala večeři a já pozvala Erika na zítřejší ježdění. S radostí to přijal. Ještě jsme se dohodli, že by u nás Erik mohl vypomáhat. Aspoň by bratrovi ubylo práce a mohl chodit ven.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tohle vypadá zajímavě...

(Tatsu, 22. 1. 2014 20:21)

Dloho jsem se na tvůj blog nedostala a hned tu něco hezkého přibylo :D Tohle vypadá hoodně, hodně napínavě a zajímavě Alexi ... Hned jdu číst dál :D