Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přítel část 3

9. 4. 2010

                                       Přítel

Část 3

 

        Konečně konec školy. A konečně domů. Ještě že jsme měli jenom pět hodin. Když jsem konečně stála před školou a čekala na kámošky, se kterými jedu domů, tak tam stál Petr a řekl ,,Nechceš vzít domů autem?“ já sem se na něj koukla a zeptala se ,,Proč si na mě nalepenej jako kus papíru? Vždyť jsem malá a ještě k tomu ošklivá. Tak proč?“ a Petr najednou vyhrkl ,,Jsi jediná, která se o mě nezajímá a myslí si o mě něco jiného než ostatní. A jsi taky jediná o kterou musím bojovat, když kterékoliv holce řeknu, že s ní budu chodit, tak jí budou zajímat jenom peníze, ale u tebe cítím, že to tak není.“ A já zareagovala ,,Ale ty o mě nic nevíš. Tak jak si tím můžeš být tak jistý.“ A Petr zaváhal a řekl ,,To nevím, ale cítím to tady.“ A ukázal na srdce. Když vyšly kámošky, tak jsem mu řekla ,,Díky za nabídku, ale já raději pojedu busem.“ A šla jsem s holkama, jako by se nic nestalo.

    Sotva jsem přijela do Zábřeha, tak mě čekalo překvapení. Na zastávce stál Petr u auta a vyhlížel někoho. Já jsem schválně zašla do budovy, že si dám horkou čokoládu, ale než jsem stačila dojít k automatu, tak mě někdo chytil za ruku a řekl ,,Můžu tě aspoň na tu hloupou čokoládu pozvat?“ já jsem se otočila a řekla ,,Ty si nedáš pokoj, že ne?“ a Petr se něžně usmál. Ale já ho odmítla. A šla jsem ven druhou stranou a zamířila jsem si to domů. Jenom že mě Petr dohnal a řekl ,,Prosím, tak aspoň mi prozraď, kde bydlíš.“ Jenomže ani to jsem mu neřekla. Protože jsem zahnula směrem k lomu, kde vyrůstám a řekla jsem ,,Hledej mě v sobotu okolo lomu. Tam vyrůstám.“ A rozeběhla jsem se. Petr poznal, že to nemá cenu mě k něčemu nutit. A tak to konečně vzdal. Já si vylezla lom, pro jistotu, že za mnou nejde a šla skrz louku domů. Cestou jsem potkala segru, tak jsem si s ní pokecala, a pak došla konečně domů, tam jsem položila aktovku na židli a dala si něco k jídlu. Potom jsem se přivítala s rodinou a šla ven k zvířatům, která chovám.

   Tam byl děda a krájel slepicím zase brambory. Když jsem se najednou zastavila a zeptala se ,,Co je dneska za den?“ a Děda řekl ,,Pátek.“ Já jsem se zhluboka nadechla, a potom vydechla. Sbalila si rychle věci a běžela do skautů. Vzala jsem to přes město, protože jsem měla zpoždění. Tam jsem potkala stejné auto, jakým jel Petr a bylo zaparkované v nějaké uličce. Něco mi nedalo, abych se tam nakoukla. A co jsem neviděla. Petr tam stál v pasti obklopený asi sedmi kluky z jedné party, která dělá ve městě problémy. Hnedka jsem poznala, že to není nic dobrého. A tak jsem vykřikla na ty kluky. Ti se hnedka otočili, ale nikoho nikde neviděli. Já se krčila za autem a když se tam šel jeden z nich podívat, tak jsem ho napadla. Ostatní kluci poznali, že je zle a pustili se do mě.  Jeden z kluků měl dokonce nůž, a tak jsem se soustředila hlavně na něj, když šli na mě dva naráz, tak jsem se přestala soustředit na toho jedno s nožem a on mě pořezal v okolí žeber. Když jsem klesla k zemi, tak si mysleli, že mají vyhráno, ale to se hodně pletli. Já se ještě více naštvala a všechny jsem pobila. Když vyběhli z uličky jako pouliční psi, tak jsem se svalila k zemi. Petr ke mně přiběhl a řekl ,,Jsi v pohodě?“ já se chytila za žebra, vstala jsem a řekla ,,Jo, já jsem v pohodě. A co ty?“ Petr kývl, že je v pořádku. Potom jsem dodala ,,Měl by jsi raději už odjet. Já musím do skautů.“ A usmála jsem se. Petr to ale odmítl se slovy ,,Pokud si myslíš, že tě s tím pořezáním nechám odejít, tak jsi na velkým omylu.“ Já jsem se na něj podívala udiveně a potom mi ukázal na zem. Když jsem se tam koukla, tak byla podemnou kalužinka krve. Já se usmála a najednou jsem omdlela.

     Když jsem se probudila, tak jsem na sobě měla čisté oblečení a ležela jsem v cizí posteli. Rychle jsem se zvedla do sedu a rozhlížela se kolem sebe. Když někdo vešel do pokoje. Byla to žena o málo vyšší než já, takže mohla mít tak kolem 160cm.  Byla štíhlá a měla krásné, dlouhé, kaštanově hnědé, vlasy. A řekla ,,Tak už jsi konečně vzhůru. Čekala jsem, že budeš spát déle.“ ,,Déle?“ podivila jsem se ,,Jak dlouho tu spím a kde to jsem?“ začala jsem se vyptávat. Ta paní mě uklidnila a řekla ,,Musím ti poděkovat za záchranu Petra. Prý by bez tebe skončil někde v nemocnici. Tak ti děkuji, ale za to ty se jenom tak rychle neuzdravíš.“ A já si vzpomněla na žebra. Vyhrnula jsem si triko, které jsem měla na sobě a viděla jsem obvázaná žebra. Hnedka jsem si je odvázala a podívala se na ně…

     Najednou někdo zaklepal. Rychle jsem si stáhla tričko a řekla ,,Dále.“ A vešel tam muž. Zřejmě Petrův otec a s ním ještě jeden pán v bílém plášti. Asi doktor. Slušně jsem pozdravila a muž mi řekl ,,Toto je náš osobní doktor. On tě uzdraví rychle. A nemusíš se ničeho bát.“ a já řekla ,,Ale toto nemohu přijmout. Vždyť jsem tu na obtíž.“ A najednou se tam objevil Petr a řekl ,,Ale musíš to přijmout, za to že jsi mi zachránila život. A kvůli mně jsi zraněná.“  Já mu řekla ,,Příště si o mě zjisti informace, než se do něčeho vrhneš. To co jsem udělala v té uličce je moje každodenní náplň života. Není den, kdy někoho nezachráním před tou bandou. Snaží se mě dostat už dlouho a už nevědí, kam by mě zatáhli. Nic by ti neudělali, jenom se tě snažili vylekat. A mě někam nalákat.“ a usmála jsem se.

    Potom Petr odešel i s jeho rodiči a zůstal tam semnou doktor. Když mi vyhrnul tričko, tak se zděsil a řekl ,,Toto ti budu muset zašít. To jsou hluboké rány. A já jsem řekla ,,Tak dělejte jak uznáte za vhodný. Mě je to jedno. Ale varuji předem, že já peníze na zaplacení Vás nemám.“ Doktor se usmál a řekl ,,Ty mě platit ani nemusíš. Petrovi rodiče mě už zaplatili předem, ať budeš potřebovat cokoliv.“ Já jsem jenom udiveně koukala, když mi doktor řekl, ať si lehnu na bok a podal mi kousek dřívka na skousnutí. Potom mi na ránu nastříkal dezinfekci, vyčistil ji a začal šít. Ani to moc nebolelo, ale i tak jsem znovu omdlela...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář