Přítel část 8
Přítel
Část 8
Dny plynuly a já jsem začala se posazovat. Ale bolelo to jako čert. Ale bylo to lepší, než pořád ležet. A když jsem konečně seděla, tak jsem začala i chodit. No to bylo horší, něž kdyby mě rozsekali na malinké kousky. Ale co se dalo dělat. Když je člověk hloupej, tak si za to musí trpět. I když je to záchrana života.
Jednou, když ke mně přišel Petr se svou rodinou, tak jsme jim mnohokrát poděkovala, jak se o mě starají. A potom jsem se zeptala, jak dlouho už ležím v nemocnici. A na to mi Petr řekl ,,No, už je to nějaká doba. Opravdu to chceš vědět?“ podíval se na mě šibalsky a já jsem tomu kývla. ,,Tak když to chceš vědět, tak to jsou dva měsíce.“ Já na něj vyvalila oči a řekla jsem ,,Jenom tak krátce? Mě to připadá jako celá věčnost.“ Když v tom přišel doktor a řekl ,,Jo, to se zdá každému. Ale ty se rychle uzdravuješ. Nevíme co ti k tomu dopomáhá, ale uzdravuješ se mnohem rychleji, než normální pacienti. Normální pacient by ještě ležel a možná by se učil sedět, ale ty už začínáš chodit, hlavně díky tomu, že se tvoje orgány dokázali rychle scelit. Spojit zase dohromady.“ Řekl doktor a potom si něco opsal z kartotéky a odešel. Petr a jeho otec mi pomohli si sednout. Paní Seidlová mi pomohla do teplého oblečení a obout se, a potom mi Petr s jeho otcem pomohli na nohy. Petr mi podal berle, chytil mě ze zadu a svýma nohama mi postrkoval ty moje, aby si zvykali na zátěž těla. Když jsem se trochu rozhýbala, tak jsem je začala i zvedat a nakonec jsem zkusila chodit i bez Petrovi pomoci, ale Petr si mě hlídal jako vlk svoji ovečku.
Jak jsem se prošla, tak jsme šli dolů do kavárny, kde seděli Petrovi rodiče. Šli jsme pro ně, aby mi opět pomohli do postele. Tentokrát to šlo mnohem lépe. Potom u mě Petr ještě zůstal a jeho rodiče už odjeli domů. Když mi Petr, se smutným obličejem řekl ,,Včera utekl vedoucí té bandy. Hledá ho policie a i v Zábřehu ho hledají obyvatelé. Zatím se neukazuje, že by na někoho zaútočil, ale možná brzy zaútočí. Prosím nauč mě něco.“ Já jsem s vyděšeným obličejem řekla ,,Ale to není tak snadné tě něco naučit když jsem v posteli. Pomoz mi si stoupnout.“ Petr se na mě podíval vyděšeně, ale pomohl mi. Když jsem stála, tak jsem se rozhýbala a potom jsem odhodila berle s zkusila stát na vlastních nohou. Ze začátku to moc nešlo a spadla jsem na zem, ale když jsem se zvedla podruhé, tak to bylo lepší. Hnedka jsem zaútočila na Petra, ten se jenom divil, proč jsem na něj zaútočila, když jsem mu řekla ,,Musíš být pořád ve střehu, i když je tvůj protivník zraněný. A nesmíš se ho bát udeřit. Ani mě.“ Potom jsem se postavila do přípravné, bojové pozice. A Petr to po mě zkopíroval. Když jsem mu začala všechno vysvětlovat, tak to kupodivu chápal. A nakonec to zkoušel. A já mu říkala chyby. Najednou do pokoje vešel doktor a já seděla na posteli. A Petr okolo mě pobíhal jako zblázněný. Když doktor najednou vykřikl ,,Co to má znamenat? Máš ležet a né se namáhat.“ Já jsem se na doktora usmála a řekla ,,Ale to je v pohodě. Mě nebaví pořád ležet.“ A postavila jsem se na nohy bez berlí. Doktor se usmál a řekl ,,No dobrá, když stojíš na vlastních nohou, tak si myslím, že budeš moct na vánoce domů. Ale budeš se muset vrátit. Abychom tě zkontrolovali. Ano?“ podíval se na mě doktor laškomyslně s úsměvem. A já jsem radostí vyskočila. Ovšem dopad nebyl dvakrát nejlepší, protože mě nohy neudržely a já spadla na zem. doktor s Petrem mě zvedli a položili do postele. A doktor mi ještě řekl ,,Ale do té doby muší poslouchat mé příkazy, jasný.“ a já tomu kývla a byla jsem ráda. Když doktor odcházel, tak si s sebou vzal Petra a něco mu za dveřmi říkal. Petr potom vešel do pokoje se smutným obličejem. Já se ho zeptala, co se děje, ale on se usmál a odpověděl mi ,,Ale nic, to bude v pořádku. Jenom zpráva z města. Roman zaútočil na skupinku malých dětí a silně je zbil.“ Hnedka jsem měla po náladě. Když Petr odešel domů, tak jsem nemohla na to přestat myslet. Ani spát mi to nedalo, když někdo zaklepal na dveře. ,,Vstupte.“ Řekla jsem a otočila hlavu ke dveřím. A kdo do nich nevkročil. Byl to Roman se svojí bandičkou. Docela jsem se vylekala, protože jsem v tu dobu byla úplně bezmocná, ale Roman mi řekl ,,S těmi kluky nemám nic společného. Jdu ti poblahopřát, že jsi mě porazila. Nečekal jsem, že se o tolik zlepšíš. Víš že jsem spravedlivej. Já ti nechtěl ublížit, ale najednou mě popadla taková posedlost, že si z toho boje nic nepamatuji, tedy až ten konec, když jsem do tebe vrazil tu katanu a ten úplný konec, co jsi mě porazila. Tak se ti jdu omluvit.“ ,,To je v pohodě.“ Řekla jsem a usmála se na něj. A dodala jsem ,,Ale nyní bych tě chtěla poprosit o to, aby ses pokusil zjistit, kdo to dělá. Tvůj styl je, mě někam nalákat, ale svým “vězňům“ nikdy nic neuděláš, to vím, protože na to nemáš.“ A začala jsem se smát. I ostatní se začali smát. Když jsem se chtěla posadit, tak mě zabolelo břicho. A tak mi Roman pomohl a když jsem seděla, tak jsme si normálně, jako kámoši, začali povídat o různých koníčcích, Pc hrách a dalších volovinkách. Byla to docela sranda. Když mi Roman nabídl, že by na čas učil Petra. Já se tomu divila, ale zase jsem věděla, že s tím má Roman zkušenosti. A tak jsem mu to svolila, ale nejprve jsem musela přemluvit Petra, aby se od něho nechal učit…
Další den, než přišel Petr na návštěvu, tak ještě dříve přišel Roman, ale přišel sám. Sedl si vedle mě na židli a čekali jsme. Když přišel Petr, tak se málem zděsil a hnedka zaútočil na Romana, ten ho ale dostal k zemi, jako když sjede nůž po másle. Já jsem se posadila a pomocí berlí jsem došla k Petrovi, jakmile jsem se k němu ohnula, tak se jenom šťuřil a já mu řekla ,,Teď se nesnaž bojovat. Máš to marný. Když tě Roman pustí, tak nebudeš bojovat, je ti to jasný?“ on mi tomu kývl. Tak ho tedy Roman pustil a Petr vstal, ale já nevstala, protože jsem neměla sílu. A ze dřepu jsem spadla na břicho. Petr s Romanem mě položili do postele a Petr se hnedka zeptal ,,Co má toto znamenat? Proč ses s ním dala dohromady?“ a já mu řekla ,,Protože Roman není hajzl, on by děti nikdy nezbil, jeho styl je vystrašit někoho, aby mě nalákal, ale jinak nikomu neublíží. To, co se stalo na stadioně, tak to bylo něco jiného. Doktor mi prozradil, že měl Roman píchnutou drogu, takže se nemohl kontrolovat. Všechno mi vysvětlil. Ale co je problém, tak že tu máme nového protivníka. Roman se mi nabídl, že tě bude učit, než se uzdravím, ale mám strach, že to nepřijmeš. On je v učení lepší než já. Všichni jeho bojovníci, jsou jeho učni. Takže by bylo lepší, aby ses učil u něho.“ Petr se na něj podíval s nechutí, ale potom s povzdechem řekl ,,No tak dobrá, já to tedy zkusím, ale jak se uzdravíš, tak se budu učit u tebe.“ Já se usmála, a potom jsem usnula. Byla jsem z noci a dne unavená, že jsem se probudila až za několik hodin…
Dny plynuly a Petr se mi každý den chlubil, s novými cviky. A já ho pořád musela opravovat. Ale jinak se učil velice dobře. Když do pokoje vešel doktor a řekl mi, ať se postavím na berle a vyhrnu si tričko. Já se tedy postavila, ale vyhrnout tričko mi musel Petr. A když viděl ty jizvy, tak nasadil výraz, jako by viděl ducha. A hlavně ty dvě nejnovější. Po zásahu katanou. Doktor zkoušel, jak to vypadá, když se postavím a různě mi to břicho promačkával. Dosti to bolelo, ale když skončil, tak mi řekl ,,I když tě to tolik bolí, tak je to skoro uzdravené. Brzy budeš moct do domácího léčení. A na to jsem omdlela.
Když jsem se probudila, tak jsem ležela v novém pokoji. Bylo tam podezřelé ticho, a tak jsem vstala. Jakmile jsem se rozhlédla, tak mi byl ten pokoj známí. A nakonec to nejlepší. Do pokoje vešel doktor, který mě léčil a řekl mi ,,Jsi hrdinka města. Všude se o tobě psalo, ale nikdo neví dodnes, co se s tebou stalo. Tedy do té doby, co Petr nezavolal novinářům a něco jim neřekl. Od toho dne sem jezdí novináři na konzultaci s Petrem a jeho rodinou. A nyní se ti podívám na břicho. Můžeš vstát?“ koukl se na mě s úsměvem a já si zkusila aspoň sednout, ale nešlo to, tak mi doktor pomohl. Když jsem seděla, tak mě to břicho začalo šíleně štípat a bolet. Když jsem si vyhrnula tričko, tak ta nová jizva byla oteklá a namodralá. Doktor mě hnedka položil a dal mi injekci proti bolesti, a potom ještě proti srážení krve. Po chvíli to přestalo bolet a já si odpočinula.
V tom do pokoje přišel Petrův otec a řekl ,,Máš tu jednu návštěvu. Je to kluk a prý se jmenuje Roman, tak jestli ho můžu pustit k tobě nebo ne.“ já se pousmála a řekla ,,Klidně ho pusťte. Ráda ho uvidím.“ A tak pan Seidl odešel, ale doktor u mě zůstal. Za chviličku do pokoje přišel Roman s doprovodem svých žáků. Akorát Petr tam nebyl. Roman mi se smutným obličejem řekl ,,Petr se nám ztratil. Nemůžeme ho nikde najít. Nevíš kde by mohl být? Od doby, co tě sem přivezli se neukázal.“ Když mi to řekl, tak jsem měla na tváři zkamenělý, udivený a zároveň vyděšený pohled. Když jeden z jeho žáků vystoupil a řekl ,,A je tu ještě jeden problém, ta nová banda je silnější než ty. A umí ten samý chvat. Ale oni ho dělají krutějším způsobem.“ A vyhrnul si tričko a tam měl otisky osmi prstů. Já na to řekla ,,To je jiný chvat. Je to originální chvat toho, co jsem vám dělala. Já vás akorát nechtěla takhle zranit. Proto si myslíte, že jsem slabší než oni.“ Potom jsem se podívala na Romana. V tom momentě jsem se stěží posadila a když jsem seděla, tak jsem si vzala berle a s pomocí doktora si stoupla. Docela mě udivilo, že mi doktor pomáhá, ale potom jsem si vzpomněla, že chtěl, abych si stoupla. A tak jsem vyslala kluky ven, aby na mě počkali, ale že Roman má zůstat v místnosti. Když jsem stála, tak doktor řekl Romanovi, aby mi pomohl stát bez berlí. Tak mě Roman podepřel a prvně mi odebrali jednu berli, a když jsem dokázala stát, tak mi vzali i tu druhou. A na to jsem spadla na zem. rychle mě zvedli. Já jsem se pokusila znovu stát na nohou a když s mi to konečně podařilo, tak mi Roman vytáhl tričko a doktor mi prohmatával břicho. Už mě to ani nebolelo, když mi doktor oznámil. Rána je v pořádku. Už se můžeš učit zase chodit, ale dávej pozor na tu ruku. Vypadá to, že jsi na ni úplně zapomněla.“ V tom jsem se podívala na levou ruku a měla jsem ji zavázanou v obvazu a ten byl od krve. Doktor mi ji vzal a podíval se na ni skrze obvaz. Potom mě posadili a ruku mi odvázal. Jakmile jsem spatřila, tu ránu, tak jsem myslela, že opět omdlím. Ruka byla skrz proříznutá. Ale já si nemohla vzpomenout, kdy se mi to stalo. Ale Roman mi to hnedka řekl ,,Když jsi chránila Petra, tak jsi nastavila ruku a já ti ji propíchl skrz. Ale naštěstí jsem nepřeřízl kosti, takže máš mezi nimi díru.“ A díval se smutně. Já mu položila ruku na rameno a řekla jsem ,,To bude v pohodě. Ležela jsem několik měsíců v nemocnici a všechno jsem vkládala do uzdravení břicha, ale teď se budu zaměřovat na ruku a bude to dobrý. Když se najednou ozval doktor ,,Budu ti to muset znovu zašít. A budu to muset udělat při tvém vědomí.“ Já se otřásla a řekla jsem ,,Tak jo. Ale nemám z toho moc dobrý pocit. To bude hodně bolet.“ A měla jsem ve tváři vyděšený výraz.
Doktor mě nechal sedět na židli. Roman mi dal mezi zuby kus smuchlané látky a držel mě za ruku, aby mě utěšil. Potom začal doktor šít…
Během šití, co jsem myslela, že to bude konec mého života, mi Roman říkal, jak se Petr zlepšil v cvičení. Ale že je to stále ňouma. Snažil se mě odpoutat od bolesti. Ale to bylo prakticky nemožné. Když to všechno skončilo, tak mi tu ruku ještě doktor opláchl od krve a obvázal. Pak jsem si šla lehnout a řekla jsem Romanovi ,,Nauč kluky další cviky, budou to potřebovat. Myslím, že vím, kdo je ta banda. Banda bojovníků, co se mě snaží dostat i v karate. A hlavně o velkých prázdninách na celosvětovém semináři, kdy se sejde celá banda. Pokaždé jsem jejich bojovníka porazila, a jednoho zmrzačila. Od té doby se mě snaží taky zmrzačit. Víc ti neřeknu.“ A pousmál jsem se. I když to byl úsměv plný starostí a bolesti. Roman tedy odešel a doktor mi dal ještě nějakou injekci a taky odešel...