Přítel část 7
Přítel
část 7
Jakmile Petr otevřel oči, tak viděl jenom malou kalužinku krve. Hnedka se prohlížel, odkud krvácí. Ale zjistil, že on nekrvácí. Když najednou uviděl před sebou mě. Stála jsem mezi Petrem a Romanem stejně, jako ve škole. ,,Jak toto děláš. Dokážeš se pohybovat jako nějakej duch.“ Zeptal se mě Roman a já s Katanou zaraženou v ruce odpověděla ,,Jenom jsem naštvaná a nechci, aby se mému klukovi ubližovalo.“ Měla jsem katanu zařízlou v levém předloktí. Protože jsem použila jeden z krytů. Petr jenom nevěřícně koukal, když jsem si vydělala katanu z ruky, tak jsem se pustila do boje s Romanem. Ten si jenom semnou pohrával. Já se ho zeptala ,,Proč neútočíš? A jenom si semnou pohráváš?“ a Roman odpověděl ,,Protože jsi zraněná. To je v tomto souboji nefér. Mám bojovat proti tomu sráči a né proti tobě.“ Já mu ale řekla ,,Ale v dopise stálo, že se těšíš na souboj proti mně. A né jemu.“ A najednou se Roman usmál a začal pořádně útočit. ,,Že já bláhová nedržela ústa.“ říkala jsem si a stěží stála na nohou. Když jsem dostala pořádnou ránu, tak jsem se naštvala a začala jsem konečně útočit. Roman se smíchem řekl ,,Takže toto je tvoje taktika, když se naštveš, tak začneš útočit. O tom mi už hoši říkali. I o tom tvým chvatu.“ Ale já na něj vyzrála a udělal jsem pár nových chvatů, které ho zaskočili a nakonec jsem udělala ten poslední, kdy si sedl na zadek a byl zticha. Jeho hoši se hnedka stáhli a rozutekli se pryč. Ale Roman se jenom tak nenechal. Popadl katanu, která byla v jeho blízkosti a rozeběhl se na mě. Ale mě minul a běžel dál. V tom jsem si všimla, že útočí na Petra. Rychle jsem se za ním rozeběhla a snažila se ho předběhnout. Ale to mi nedovolil. No tak jsem na něj zaútočila v běhu. Podkopla jsem mu nohy a on spadl. Ale nechtěl se vzdát. Když vstal a opět se rozeběhl, tak jsem myslela, že se snad pomátl. A ona to byla pravda. Tak jsem sebrala poslední síly a rozeběhla jsem se největší rychlostí kupředu. Když jsem všechno viděla už černě, tak jsem použila svůj trik, a co nejrychleji jsem se objevila před Petrem. Když jsem se otočila, tak do mě Roman zabodl katanu. Petr jenom viděl, jak padám k zemi. Ale já se jenom tak nedala. I když jsem měla katanu v břiše, tak jsem se zvedla a vytáhla ji. Potom na mě Roman opět zaútočil, tak jsem se rozhodla ukončit ten boj a katanou jsem ho nabrala na tupí konec a uspala. Protože byl už oslabený, tak to nebylo těžký. Stačila jedna rána do soláru (místo, kde provádí masáž srdce). Což je místo, kde se může člověk i zabít. Je to místo nejblíže srdce. Když bylo povšem, tak Petr zavolal policii a záchranku. Já jsem hnedka po posledním zásahu omdlela, takže si od té doby až do probuzení v nemocnici nic nepamatuji, ani operaci, prostě nic.
Každý den se u mě Petr stavěl a nosil mi květiny a různé dárky. I jeho rodiče mi přispěli na ty nejlepší doktory a mí rodiče byli rádi, že vůbec žiji. Petr z toho celého vyvázl se zlomenou rukou a ošklivými vzpomínkami. Ale jinak byl v pohodě.
Mezi tím co jsem se léčila, mi nosil úkoly a pomáhal mi s učením.
Ale jeden den jsem měla překvapení. Můj bývalý přítel mě přišel navštívit.
Přinesl mi kytky a malý dárek pro uzdravení. A řekl mi ,,Nejsem tu proto, abych tě žádal, aby ses ke mně vrátila. Jenom ti chci popřát brzké uzdravení a říct ti, že jsem si našel novou holku. A chtěl bych ti jí představit.“ Já se usmála a kývla jsem. Když do pokoje vstoupila jedna pěkná holka a řekla ,,Ahoj. Já jsem Klára a jsem Zdeňkova holka. Ty musíš být Katka, že? Hodně mi o tobě vypráví.“ A v tom jsem se škodolibě podívala na Zdenu a on se pousmál. Když Klára dodala ,,Ale neboj, zatím to není nic špatného. Zatím mi říká, jak jsi mu otevřela oči a další blbosti.“ A usmála se. Já jsem se taky usmála, když tu najednou do pokoje vešel Petr a když uviděl Zdenu, tak mu chtěl dát ránu. Ale já ho ještě dříve zastavila ,,Ani na to nemysli, Petře. On je tu v míru a navíc nemá nic s tou bandou společnýho, tak ho nechej na pokoji.“ Petr ho tedy nechal být a šel ke mně. A řekl mi ,,Víš že mám o tebe strach. Nechci aby se ti ještě něco stalo.“ A podíval se na mě zamilovanýma očima. Já se usmála a odpověděla ,,Nemusíš se bát, teď když porazím i toho vedoucího, tak mi nikdo neublíží. A co je nového ve městě?“ Petr se zamyslel, udělal směšný obličej, a pak řekl ,,No zatím ta banda dává pokoj všem lidem, ale ještě ti musím říct, že vedoucí té bandy to přežil, půjde do vězení, ale je hnedka ve vedlejším pokoji, tak si dávej pozor.“ A něžně se pousmál a potom se seznámil se Zdeňkem a Klárou a nakonec všichni odešli, protože přišel doktor na kontrolu.
Když doktor skončil, tak mi řekl ,,Jsi zázračný dítě, když jsi toto přežila. Žádný člověk by s propíchnutým břichem nepřežil. A ještě k tomu ta zranění navíc. Máš opravdové štěstí, holka.“ A odešel. Já jsem doktora ani nevnímala, protože jsem byla ráda, že vůbec žiju, hlavně když mě bolelo to břicho, po tom, co mi ho doktor prohmatával…