Přítel Část 4
Přítel
Část 4
Když jsem se opět probudila, tak u mě seděl Petr a držel si hlavu v rukách. Já jsem se na něj podívala a zeptala se ,,Jak dlouho tu už ležím. A kolik je hodin?“ Petr se usmál a řekl ,,Neboj, Tví rodiče vědí, že jsi u mě. Byl jsem jim to osobně říct. Jsi tu hodně známá. Lidé si tě najímají jako špeha, když něco potřebují najít a nebo zjistit. Jsi v tomto oboru prý jednička. Jsi tu už druhý den. Včera od večera a teď je 12:24 tak že něco málo přes oběd. Vašim jsem řekl, že se ti stala nehoda a že se o tebe postará speciální doktor u nás. A že mají počítat s tím, že přijdeš domů až v neděli, takže můžeš být v klidu.“ A usmál se. Já zvedla ruku a položila ji na krk. Chtěla jsem chytit přívěšek draka, který mám neustále na sobě. Ale nikde jsme ho nenašla. A tak jsem se na něj zeptala Petra, ten mi ho hnedka podal. Já si ho hnedka dala na krk a oddychla si. ,,Proč je pro tebe tak důležitý?“ zeptal se mě. ,,Je to život mého otce. Po té co zemřel mě strašil jeho duch v pokoji a když jsem dostala tento přívěšek od kamarádky, tak jsem toho ducha uvěznila do toho přívěšku. Od té doby se konečně vyspím.“ Petr se jenom nevěřícně díval. Když do pokoje vstoupila žena a nesla jídlo na podnosu. Petr se hnedka nabídl, že mě nakrmí. Ale já se chtěla najíst sama a pokusila jsem si sednout. To ovšem bylo nemožné, když mi ta paní řekla ,,Máš jenom ležet a nesmíš se posazovat a už vůbec chodit.“ Usmála se a dala tác na stolek. Já s odporem tedy souhlasila s krmením…
No musím ale uznat, že to nebylo zase tak hrozné. I když do mě Petr nacpal více, než dokážu sníst. V klidu jsem tedy ležela a povídala s Petrem a nebo jeho maminkou. Bylo asi tak kolem 18-té hodiny a přišel doktor. S Petrem mě posadili, aby mohli odvázat ránu a podívat se na ni. Docela jsem se divila, ale ta rána byla skoro uzdravená. Bylo vidět, že se i doktor divý. Ale já si vzpomněla na to, že se mi rány rychle hojí napovrch, ale vnitřek rány byl ještě hodně citlivý. Tak mi doktor, za asistence Petra, vytáhl stehy a opět mi to zavázal… Když mě položili, tak mi doktor řekl ,,Velice rychle se ti ta rána uzdravuje, ale jenom na povrchu. Uvnitř je ještě hodně bolestivá, jak jsem na tobě poznal. No ještě pár dní budeš muset ležet. A do školy taky nesmíš.“ A odešel. Já jsem se vylekala a řekla ,,Ale jak seženu omluvenku? A co rodiče?“ a Petr se usmál se slovy ,,Neboj se nic. Já to všechno zařídím.“ Odešel z pokoje. Já byla naštvaná, že jsem mu vůbec pomohla, protože když na něco chybím, tak se to vůbec nenaučím. Leda tak až postupem času. A to bude trvat dlouho. No tak jsem se rozhodla porušit doktorovo přikázání a sama jsem se pokusila stoupnout. Hodně to bolelo, ale když jsem stála, tak jsem byla ráda, že se vůbec udržím na nohách. Potom jsem šla směrem k oknu, abych zjistila, kde to právě sem. A velice jsem se divila. Byla jsem někde v přízemním domku v bohaté části Zábřeha. Byli tam samé vysoké domy a úplný přepych. Jakmile jsem zjistila, že je okno jenom kousek nad zemí, tak jsem jej otevřela a to do toho vešel Petr a chytil mě za rameno ,,Nesmíš předci vstávat z postele. Nechci, aby se ti něco stalo.“ A usmál se. Jenomže já se zamračila a řekla ,,Ale jako ochránce města tu nemůžu jenom tak nečině ležet. Musím ven pomáhat lidem. A navíc mi bylo horko. A ještě k tomu nemám žádnou sílu. Takže musím cvičit.“ Petr sundal ruku z mého ramena a řekl ,,Jak to myslíš ,,cvičit,,?“ a já jsem se otočila a pěstí jsem mu zastavila těsně před nosem a řekla jsem mu ,,Abych nesklesla v přesnosti. Chtěla jsem zaútočit na tvoji bradu a vidíš, mále jsem ti urazila nos. Jenomže jsem naučená na přesnost, takže i kdybych chtěla, tak tě nezasáhnu. Pokud bych nepoužila jiný způsob než jenom MSKA. To je Moderní sportovní karate. Tam nesmí být kontakt na hlavu a životně důležité orgány. To používám nejčastěji. Ale umím toho víc, takže dokážu i zabít.“ Petr se na mě koukal s úžasem v očích, když mi potom řekl ,,WOU.Ty jsi úžasná. To je úplně jako z nějakého filmu. Zraněný bojovník ukáže jeden ze svých chvatů a potom o něm něco říká.“ Já jsem položila ruku a položila si ji na ránu. A najednou jsem začala kašlat. Potom jsem se svalila k zemi. Petr mě zvedl, posadil na postel a šel pro svoji mámu. Já jsem se mezi tím uklidnila a stoupla si, že půjdu ke dveřím, ale do nich rychle vstoupila Petrova máma a hnedka, že si mám lehnout, jinak že zavolá doktora, a takové věci. Ale já ji neposlechla a zeptala se ,,Kde máte záchod? A chtěla bych svoje oblečení.“ A podívala jsem se na ni psíma očima. A ona si povzdechla a zavedla mě na záchod. Tam jsem udělala svoji potřebu, a potom jsme šli do nějaké veliké místnosti, kde bylo na stole moje oblečení. Bylo celé od krve a ještě k tomu bylo rozpárané. Já si jenom povzdechla a chtěla si jej obléct. Ale paní Seidlová mě zastavila a řekla ,,Snad bys nechtěla být v těch hadrách? Pojď semnou. Já ti dám nové.“ A zavedla mě k vysoké a široké almaře. Tu otevřela a začala hledat. Přitom mi říkala ,,Petr mi říkal, že chráníš město? Je to pravda?“ já jsem jenom zahýkla ,,Ehm“ a koukala se po místnosti. Poté pokračovala v řeči ,,Víš, tady pro tebe něco najít bude umění. Jsi malinká a v naší rodině jsou samí vysocí lidé, ale myslím si, že se tu něco najde, když se zahrábne někam níže.“ A vytáhla krásné kalhoty s tričkem a mikinou. Když mi to dala, ať si to vyzkouším, tak mi to sedělo, jako by to bylo šité přímo na mě. Bylo to sice staršího typu, ale to mi nevadilo. Najednou do té místnosti přišel Pan Seidl a jakmile mě uviděl, že nejsem v posteli, tak se usmál a šel dál. Bylo to divné, ale vypadalo to, jako by mu na mě něco vadilo. A tak jsem se na to zeptala paní Seidlové. Ta mi jenom naznačila, že v poslední době mají problémy s Petrem, že moc utrácí a nedává na sebe pozor. Ale že jsem, tam panu Seidlovi nevadí. Po chvíli tam vešel Petr a s ním ještě nějací kluci. Paní Seidlová mě schovala za sebe a zeptala se ,,Kampak jdeš Petře.“ A Petr řekl ,, Jdu s kámoši něco koupit. Půjčíš mi peníze, mami?“ a na to paní Seidlová řekla ,,Mě se neptej na peníze. Já bych ti klidně dala, ale o penězích rozhoduje otec.“ Petr se smutně podíval a sklonil hlavu, a na to si mě všiml ,,Jak to, že je tu Katka?“ zvedl hlavu a jak se na mě koukl, tak naštěstí viděl pouze moji hlavu za zády jeho matky. A když mi řekl, ať vylezu, tak jsem nechtěla. No tak šel on zamnou. A najednou měl záchvat smíchu. ,,Co se děje?“ ptali se jeho kámoši, a když jsem vylezla, tak se začali taky smát. Mě to naštvalo, a tak jsem každému dala pořádný pohlavek, na to se ti kluci naštvali a chtěli zaútočit, jenomže neměli žádnou šanci. Ať dělali, co dělali, tak se mě ani jeden nedotkl. Až se to jednomu povedlo a přímo do té rány. Já klesla k zemi a dostala jsem pořádnou ránu do hlavy, že jsem si pěkně lehla... Ale ještě v čas jsem se stihla vzchopit a uhnout další ráně. S velikou bolestí jsem se naštvala a každému dala takovou ránu, že si všichni sedli na zadek. Jenom paní Seidlová, Petr a i pan Seidl koukali, jak jsem to dokázala. Najednou jsem ale pocítila silnou únavu a omdlela jsem….
Probudila jsem se s znovu obvázanými žebry a i s obvázanou hlavou. Jakmile jsem se vzbudila, tak u mě seděl cizí chlap. Já se ho lekla a prudce sebou cukla. Ale bolest mi neumožnila dalšího pohybu. Muž se ke mně z ohnul a řekl mi ,,Nemusíš se mě bát. Já ti nic neudělám, jsem tu jako hlídka. Rodina Seidlových si mě najala, abych tě hlídal jako pes. Takže všude budu s tebou.“ a já se zamračila a řekla ,,A co je za den? A proč mám obvázanou hlavu?“ než mi ten muž cokoliv řekl, tak tam vešel Petr s úsměvem na tváři a radostně se na mě podíval. ,,Co je? Copak jsem vstala z mrtvých?“ a Petr odpověděl ,,No dá se to tak nazvat. Byla jsi v komatu skoro čtyři dny. Víš co to je? Jo a byla jsi úžasná. I když jsi dostala tu ránu do břicha a hlavy…“ Já se jenom začervenala a potom jsem vyjekla ,,Jak čtyři dny. A co škola. Kolik je hodin a co je za den?“ Petr řekl tomu muži ať odejde, že si mě na chvíli pohlídá. Tak tedy muž odešel a zůstala jsem tam sama s Petrem. Docela jsem se bála, co se stane. Přišel blíže k posteli. Položil mi ruce na ramena a řekl ,,Musíš být v klidu. Dlouho jsi byla v komatu a nechci riskovat, že tě ztratím. Dneska je středa a je 18:59. Takže bude sedm hodin. Ve škole je to horor. Pořád kolem mě opruzují nějaký holky, ale i kluci se semnou začali bavit. Jinak učení je nudný. Tedy jenom to ošetřovatelství a somatologie mi dělají problémy. Jinak je to v pohodě. Učitelé jsou dobří. Ve skupině jsem jako jsi ty. Takže budeme často spolu.“ A jakmile to dořekl tak se ke mně z ohnul níže a dal mi pusu na rty. Byla jsem z toho vyděšená a hodně překvapená. I když jsem od něho něco takového čekala. Když se zvedl, tak se usmíval, ale já měla pořád ten překvapený obličej. Potom tam vešel ten muž a řekl ,,Tak tady nesu jídlo pro slečnu.“ A donesl to na obslužným vozíčku. Petr to převzal se slovy „To je v pořádku. Já ji nakrmím. Můžeš si dát volno.“ A usmál se na něj. Muž mu poděkoval a odešel. Petr dovezl vozík až k posteli, pomohl mi sednout si a poté mě nakrmil. Cítila jsem se trapně, že mě musí kluk krmit. Připadala jsem si, jako bych na tom světě byla už zbytečná. Mladá holka, kterou musí krmit, jen proto, že je šíleně paličatá a pomáhá každému, kdo potřebuje pomoct, a potom to takhle odchytává. Najednou jsem začala brečet. Petr si toho všiml, oddělal jídlo a něžně mě objal. Potom si ke mně přisedl na postel a zeptal se mě ,,Jak si je dokázala porazit?“ já si utřela slzy a řekla jsem ,,Byli to kluci z té party a ty jinak než z naštvanosti nedokážu porazit. Už jsem se naučila chvat, kterým je dostanu na zadky. Oni mi dají potom nachvíli pokoj. Ale stejnak si nedají říct. Co tu vůbec chtěli, a kde si na ně narazil?“ Petr mě objal a odpověděl mi ,,Našel jsem je na městě, jak si prohlíží obchod s nějakými hry, tak jsem se tam taky podíval. Byla tam jedna hra, kterou zbožňuji, a tak nám na ni připadla řeč. No potom jsme se seznámili a já jim nabídl, že si zajdu pro peníze a koupím ji. A oni šli semnou. Tak jsem je pozval domů, no a dál víš, jak to dopadlo.“ objal mě silněji a dodal ,,Kdybych věděl, že to jsou oni, tak jsem je sem nevodil. Jsem hlupák.“ Já s těžkostí zvedla ruce, a taky jsem ho objala se slovy ,,To nic. On byl i ten důvod, co jsem měla na sobě za oblečení. Oni se tomu smáli a já nechtěla, aby mě pomluvili u jejich šéfa, který je opravdu silnej, když jsem zjistila, že na něj nemám, tak se začal vytahovat a všichni, co s ním dřív nebyli jsou s ním velicí kámoši. No a mě přibily povinnosti. Sledování, hledání, ochrana města, škola, skauti, lesy. Co mi ještě přibude?“ a Petr se mě pustil a řekl ,,Tak mě něco nauč a já ti pomůžu se vším, co budu moct. Co proto musím udělat?“ a já se na něj podívala udivenýma očima a řekla ,,Jestli si myslíš, že nějakého vysokého výsledku dosáhneš jenom tak jednoduše, tak si na velikým omylu. Mě to trvalo skoro celý život, něž jsem se naučila to, co umím. A není to procházka růžovým rájem, jak vidíš. Jsou lidi, že i zemřeli. Musíš umět hlavně šetřit. Když utratíš všechno, tak jsi na mizině. Protože lidé mi neplatí jenom penězi, ale i různými věcmi. Musíš umět mít radost i z jakékoliv prkotiny. To není jenom tak.“ Petr se nad vším zamyslel a řekl ,,Ale já ti chci jakkoliv pomoct. Začnu šetřit a budu zatím pomáhat starým lidem…..“ A k tomu jsem dodala ,,Ale nesmíš se na ně zlobit, když ti jenom poděkují a nic nedají. Hodně lidí nemá mnoho peněz na rozdávání. Takže ti musí stačit jenom poděkování.“ Petr se usmál, řekl ,,Dobře.“ A odešel. Chvíli jsem tam byla sama a potom tam přišel ten muž, co mě má hlídat a pomohl mi si opět lehnout. Potom se mě zeptal ,,Ty už nebudeš jíst?“ já zakroutila hlavou. A dodala jsem ,,Klidně si to snězte, pokud chcete.“ A snažila jsem se usnout...