Přítel část 10
Přítel
Část 10
Po asi dvou hodinové jízdě jsme zastavili. Když se otevřely dveře, tak u nich čekali doktoři. Já se divila, proč zrovna doktoři, a najednou mi hlavou proběhlo jak mi Michal řekl, že pro mě udělá cokoliv, a že mi odstraní i ty jizvy. Když jsem vyšla z auta a byla spoutána, tak se doktoři dovili, ale Michal jim něco nakecal a měli mě pod velikou ostrahou. Položili mě na lehátko a odvezli na pokoj. Potom si s Michalem doktoři o něčem promluvili a Michal odešel. Po chvíli ke mně přišel jeden z doktorů a řekl mi ,,Ty jsi Kateřina? A jsi ze Zábřeha. Že ano? Víme o tobě, je po tobě vyhlášeno pátrání. Ve všech nemocnicích. Neboj se. Provedeme operaci a pomůžeme ti od toho padoucha pryč.“ Ale já se na lůžku otočila a odpověděla ,,Ale já nechci žádnou operaci. Já chci domů za rodinou a do školy, abych stihla se doučit zameškané hodiny. A nyní mě tu nemá nikdo doučovat.“ A na to jsem zjistila, že jsem bez pout, a tak jsem rychle vstala, ale s velikou bolestí ruky jsem taky rychle klesla k zemi. Doktor mi pomohl na lehátko a potom se mi podíval na ruku. Otočil se a někam odešel. Jakmile se vrátil, tak mi podal pyžamo a řekl ,,Obleč si to. Zachvíli jdeš na operaci té ruky. A potom ti pomůžeme utéct od Michala.“ A odešel se také obléct. Po asi deseti minutách tam přišly tři sestřičky, připravili mě na převezení a po chvíli mě odvezli na sál. Doktor mi dal injekci na umrtvení ruky a potom to začalo. Nic jsem necítila. A málem ani o ničem nevěděla.
Najednou jsem se probudila na pokoji a u mě seděl Petr. Jakmile uviděl, že se probouzím, tak mi řekl ,,Vítej mezi živými. Kači.“ Já se na něj podívala a chtěla jsem si sednou, ale byla jsem připoutaná. ,,Na co ta pouta?“ zeptala jsem se, ještě omámená a Petr odpověděl ,,Nechtěla jsi ležet klidně, tak ti museli dát tato pouta. Ale neboj, všechno bude v pořádku. Michal se tu prozatím neukázal, ale podle informací by sem měl zítra přijet. I když mu doktor oznámil, že se plastika bude muset odložit. Ale chce tě pořád vidět. Je do tebe úplnej blázen…“ a v tom jsem řekla ,,Málem mě taky znásilnil. Ale když viděl ty jizvy, tak mě raději nechal být.“ Petr jenom vyvalil oči a koukal se nevěřícně. Potom jsem ho poprosila, aby mě odpoutal. Tak mě odpoutal a já se posadila. Šíleně se mi motala hlava, ale to bylo z těch injekcí, co mi dali na uspání. Když jsem si stoupla, tak se mi zdálo, že jsem na kolotoči. Měla jsem závrať a všechno se motalo. Ale po chvíli to přestalo. A já šla do skříně pro oblečení. Když jsem ho vytáhla, tak jsem poprosila Petra, jestli mi pomůže s oblíknutím se. A na to Petr začal ,,Ale já nikdy neviděl nahou holku, vždyť to nemůžu.“ a různě zmatkoval. Ale já na něj zakřikla a bylo ticho a na uklidnění jsem mu řekla ,,Ale na porno si se snad někdy koukal ne? A navíc se sama nedokážu obléct, takže mi pomůžeš, nebo ne?“ a Petr na svoji obhajobu řekl ,,Ale toto není porno. Tady je to na živo.“ Já se na něj naštvala a sundala jsem si vrch. Na to Petr koukal, jako by spadl z višně. A když jsem po ně hodila tričko s podprsenkou, tak mi tedy pomohl. Protože jsem nemohla používat tu druhou ruku.
Konečně jsem byla oblečená a řekla jsem ,,Zase to nebylo tak hrozný, že ne?“ a usmála jsem se. Petr, ten ani nemluvil a jenom se červenal. Potom mi pomohl upravit si vlasy a vydala jsem se z pokoje. Když jsem šla po chodbě, tak jsem uslyšela doktora jak něco říká. A na to se ozvalo ,,Ale já ji musím vidět.“ V tom jsem se rozutekla na druhou stranu chodby, kde byl ukázán nouzový východ. Tím jsem se dostala ven a Petr byl hnedka zamnou. Potom jsem se zeptala ,,A kde to jsme? Ve kterém městě?“ a Petr řekl ,,Copak to nepoznáš? Jsme v Praze.“ Já na něj vyvalila oči a potom jsme se pořádně rozhlédla. A ono doopravdy. Byla jsem v Praze. Najednou jsem uslyšela křik, a tak jsem se rozeběhla do čínské čtvrti. Petr se mě ptal, co mě to napadlo a já řekla ,,Mám tu známí, tak se nediv. Ti lidé mi už jednou pomohli.“ A v tom se ozvalo ,,Ahoj, sestro.“ A já se prudce zastavila a otočila. A koho jsem tam neviděla. Byla tam kamarádka, která se semnou bavila, jako bych byla její starší sestra. Uvítala jsem se s ní a vysvětlila jí situaci. Rychle nás zavedla k ní domů, kde mě její maminka s otevřenou náručí uvítala. Ale když mě objala, tak jsem omdlela.
Probuzení bylo docela pěkné. Petr seděl zase vedle mě a ta malá holčička si hrála s malým koťátkem. Já se zeptala ,,Jak se jmenuje to koťátko. Míšo.“ A ona odpověděla ,,Ještě jméno nemá. Našla jsem ji včera večer. Chvíli potom, co jsi přišla. Když jsi omdlela, tak jsem šla ven a hledal tě nějaký pán, ale já dělala, že mu nerozumím. Byl velmi naštvaný a v ruce držel to koťátko. Když ho najednou hodil mezi popelnice a řekl ,,Pokud ji nenajdu, tak zemřou ti druzí. A nasedl do nějakého auta a odjel. A já si to kotě vzala domů.“ Já se vylekala a vstala jsem. Když jsem přišla do jídelny, kde byla Míši maminka, tak jsem jí poděkovala a Petr jí dal nějaké peníze. Potom jsem chtěla odejít. Ale venku byl sníh. ,,Sakra. Co si teď počnu.“ Vzdychla jsem si, protože jsem měla jenom podzimní oblečení a tenisky. Maminka od Míši šla dolů na trh a přinesla mi teplé oblečení i Petrovi dala nové oblečení. Já ho ale odmítla. A Míša mi řekla ,,Ale jenom si to vezměte. Maminka bude ráda a navíc jsme ti hodně dlužní, sestřičko. Ještě za to minule, kdy nás chtěli zabít. A ty jsi nás zachránila a dovedla sem. To by nikdo jiný neudělal.“ Já si to oblečení tedy vzala, ale zase byl problém s cestou. A na to zase vyzrál Petr. Měl s sebou svého řidiče. ,,Jak si myslíš, že jsem se sem dostal?!“ a usmál se. Když jsme nasedli, tak to řidič rozvalil plnou rychlostí do Zábřeha. Povím vám, že to byla parádní jízda.
,,Konečně doma.“ Povzdechla jsem si, když jsme dojeli domů. Tam mě už celá rodina očekávala. Ale najednou se ozvala prudká brzda a před domem stálo auto Michala. ,,Co ten tady dělá?“ podivil se Petr, když jsem si vzpomněla na doktora. Určitě zbil toho doktora a on mu prozradil informace. Když jsem seběhla schody abych ho ,,přivítala,, a v tom zazvonil. Tak jsem tedy šla otevřít. A první co byla, tak jsem dostala facku. Ale takovou, že jsem spadla na zem. Michal se ke mně zohnul a řekl mi ,,Proč jsi utekla? Já tě mám rád, tak proč jsi mi to udělala?“ a já na to, se slzami v očích, odpověděla ,,Protože chci být na vánoce s rodinou. A nechci žádnou plastickou operaci. A já tě ráda nemám. Já mám svého kluka. A ty to rozhodně nejsi. Dej mi čas do února. Pak se možná k tobě vrátím a aspoň se vyléčím.“ Michal viděl, že málem brečím a klekl si ke mně. Lehce mě objal a řekl ,,Já se ti omlouvám. To jsem nechtěl, abys brečela. Tak já ti dám tedy volno, na to rozhodnutí, ale vrátíš se ke mně? Že?“ na to jsem mu neodpověděla a taky jsem ho objala, protože mi ho bylo docela líto. On je ke mně někdy hodný a dokonce mi i svolil to, co jsem chtěla a já ho musím zradit. Ale nic se nedá dělat. A najednou se na schodech objevil Petr a když viděl, že klečím na zemi a že se sním objímám, tak se naštval a odešel. Michal tedy odjel a já s rukou na tváři se vrátila nahoru k ostatním. Když mi Petr se skloněnou hlavou řekl ,,Proč jsi se s ním objala?“ potom zvedl hlavu. A v tom viděl, že mám ruku na obličeji, tak mi ji sundal a uviděl obrovský obtisk ruky. Rychle mi na to dal studený obklad. A já mu odpověděla ,,Když se ho chci zbavit, tak jsem to musela udělat. Aspoň mi věří a dá mi pokoj. Jenomže nevím co dál. Protože se s ním mám sejít v únoru. I když jsem mu to neslíbila, tak si myslí, že tam přijdu...“ Petr mi řekl, ať mlčím, že na to je času dost. Ale teď se musím hlavně uzdravit. Všichni s tím souhlasili.
A tak jsem jela další den do nemocnice, aby mi to zkontrolovali. Ruka se mi pěkně hojila, a tak mě nechali nadále v domácím léčení.
Nastaly vánoce, a já neměla ani jeden dárek. Ale Petr mi se vším pomohl. Dokonce mi ukázal nové obchody, kde měli hezké věci. Když jsem měla všechno nakoupeno, tak jsem to zabalila, a potom jsem šla koupit ještě dva dárky. Jeden pro Petra a druhý pro Romana. Když mě ve městě potkal. ,,Co ty tady?“ zeptal se mě Roman. A já se usmála a řekla ,,Nakupuji dárky. Už konečně zůstávám v domácí péči.“ A na to se mě zeptal ,,A co Michal. Dal ti už pokoj?“ a podíval se na mě s ustaranýma očima. Já se přestala smát, sklonila jsem hlavu a řekla ,,Jenom do února. Pak se s ním musím sejít. Mám z toho veliký strach, protože teď jsem mu utekla a on si mě našel a dal mi pořádnou ránu. Roman uviděl, že mám jeden rukáv prázdný a zeptal se mě ,,Ty jsi o tu ruku přišla? Nebo ji máš pod bundou?“ Já se pousmála a řekla ,,Představ si, že jsem o ni přišla. Jsem bez jedné ruky. A docela to štve.“ Usmála jsem se a Roman se nevěřícně koukal, když tam přišla jeho banda a já řekla ,,Dělám si srandu, jsem po operaci a mám ji pod bundou. Neboj, bude to v pohodě.“ Když na mě jeden z jeho bandy zaútočil a řekl ,,Já se ti pomstím za mistra.“ Ráně jsem se vyhnula, ale byl neodbytný. Nedal si pokoj, když jsem řekla ,,Promiň, ale skončíš na zadku.“ usmála jsem se, a přitom úplně zapomněla na tu ruku a použila svůj chvat i s tou nemocnou rukou. Kluk spadl na zadek, ale i já skončila u země s bolestí ruky. Roman ke mně hnedka přišel a ptal se mi, co mi je a jestli nepotřebuji doktora a takové věci. Já si sundala bundu a když jsem viděla, že je tam krev, tak jsem řekla ,,To bude v pohodě.“ A rychle jsem si tu ruku stáhla šátkem a vložila do rukávu. Potom jsem vytáhla jiný šátek a tím jsem si opět dala ruku do vodorovné polohy. Roman toho kluka vytrestal a mě pomohl s věcmi. Posbíral je a když mi podával dárky, tak si na jenom přečetl své jméno. Jámu řekla ,,Rovnou si ten dárek můžeš vzít. Aspoň tě nebudu muset nahánět po celém městě.“ A usmála jsem se. Roman si jej tedy vzal a byl rád, že něco dostal. Když u mě zastavilo auto a z něj vylezl Petr. Ten si ovšem všiml, že mi teče krev a hnedka mi vynadal. Já poznala, že má o mě veliký strach a když uviděl Romana, tak se usmál a vzal mě do auta a odvezl. Já se tvářila velice naštvaně, protože se o mě stará, jako bych byla malý dítě. Celou cestu jsme ani jeden nepromluvili ani slovíčko, když se mě Petr zeptal ,,Co se děje? Proč nic neřekneš?“ a já se otočila a nic jsem mu neodpověděla. Když jsem dojeli k doktorovi, tak mi sundal oblečení a když se chtěl dostat na ruku, tak se musela látka odstřihnout, protože byla od krve a přischlá. Rána byla v pořádku, ale o kousek dál byla nová, řezná, rána. Ale ten kluk neměl žádnou zbraň, tak jsem si snažila vzpomenout, kdy se to tak mohlo stát. A najednou jsem si vzpomněla. Když jsem vytáhla ruku z toho šátku, tak on vytáhl malou katanu a schoval si ji pod rukáv. A jakmile jsem vytáhla ruku, tak mě pořezal a proto byla ta rána tak silná. Jakmile mě něco zraní, tak se moje síla nachvíli z dvojnásobí a proto můžu útočit tak silně. Ovšem, kam se potom poděla ta katana to nevím. Doktor mi to zašil a mohla jsem jít domů. Před domem čekal Roman, aby se mi mohl omluvit za toho žáka, když jsem mu řekla ,,To je v pohodě.“ A pozvala jsem ho dál. Když uviděl, že mám dvě místa zavázaný, tak se hnedka ptal ,,To udělal, ten žák?“ a já mu řekla ,,Ano, dá se říct, že měl eso v rukávu. No spíše, katanu v rukávu.“ Nastala tma a Roman šel domů. Petr ještě u mě zůstal, protože se mu domů nechtělo, a tak jsem mu ustlala na volné posteli v mém pokoji a řekla, ať u mě přespí. Petr s tím souhlasil a zavolal domů, že bude u mě spát. Jeho rodiče s tím souhlasili, a tak u mě zůstal.
Večer, kdy přišlo na řadu koupání, jsem poprosila sestru aby mi pomohla, ale ta to odmítla. Tak jsem tajně poprosila Petra, který s tím moc nesouhlasil, ale potom dodal ,,Ale když jsem tě viděl už v nemocnici, tak si myslím, že by to nemělo vadit.“ A pousmál se. Tak jsme šli do koupelny. Prvně se napustila vana, poté mi pomohl s vysvlíkáním, a potom vlést do vany. Když jsem byla ve vodě, tak vzal houbu, namočil ji a začal mě mít. Já se zasmála a řekla jsem ,,Já se dokážu sama umýt. To mě mýt nemusíš.“ A Petr s úsměvem řekl ,,Ale já to udělám s radostí.“ a myl mě dál. Ovšem intimní místa nechal na mě. Když jsem byla umytá, tak mi pomohl z vody ven a utřel mě. Když jsem byla suchá, tak mě oblékl do noční košile. Jakmile mi převlíkal košili přes hlavu, a jak byla vidět jenom hlava, tak mě políbil. Já jsem tím byla zaskočena.
Když jsme vyšli z koupelny, tak před dveřmi stála mamka a měla extra překvapený výraz v obličeji, když jsem řekla ,,Segra mi nechtěla pomoct, tak jsem požádala Petra. A on mi ochotně pomohl.“ Mamka zvřela pusu a jenom kývla hlavou a odešla. Já se začala smát a Petr se celej červenal. Pak jsem vzala Petra do pokoje. Tam jsem pustila film, který si vybral. A když skončil, tak jsme šli spát. Byl pátek, takže to bylo v pohodě.
Byla jedna hodina ráno a já slyšela něčí kroky. Když jsem se zvedla, tak jsem viděla Petra, jak chodí po pokoji a o něčem přemýšlí. Tak jsem se zeptala ,,Ty nemůžeš spát, že? Ta postel je na nic. Pojď a lehni si ke mně.“ A kousek jsem se posunula, protože jsem měla postel pro dva, tak to bylo v pohodě. Chvíli potom, co jsme usnuli, tak jsem cítila, jako by mě něco drželo. Tak jsem se podívala. To Petr mě objal a spokojeně spal.
Další den ráno, když jsem se probudila, tak už u mě Petr neležel. Tak jsem vstala, že šel dolů, do kuchyně si dát snídani. Ale tam taky nebyl, jenom babička. Když jsem se jí zeptala, kde je Petr, tak mi řekla, že kolem sedmé hodiny někam odešel. Já byla zklamaná, když začal zvonit zvonek a dole před domem stál Petr a v ruce držel malý dárek. Tak jsem mu šla otevřít. Byla jsem ještě v noční košili a Petr mi řekl ,,Měla by ses obléct. Venku je veliká zima. Takto jenom nastydneš.“ Já mu odpověděla ,,Si děláš nějak moc veliké starosti, nemyslíš. Já nejsem malý dítě. O to se bát nemusíš.“ A pozvala jsem ho dál.
Když přišel do jídelny, tak se posadil a já mu udělala snídani, když mi řekl ,,To jsi nemusela dělat, já jedl doma.“ Tak jsem se šla obléct. Tentokrát mi pomohla mamka. Protože, kdyby mi šel pomoct Petr, tak by si mohla babička myslet bůh ví co. Tak raději jsem požádala mamku. Když jsem byla oblečená, tak mi babička pomohla s vlasy a mohla jsem jít kam chci…