Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nový život 8

6. 2. 2013

          Všichni jsme se těšili. Cesta byla docela dlouhá. Seděla jsem vedle Petra naproti Richardovi a Williemovi. Maminka seděla vedle brášku a dokonce s námi jel i doktor. Cestou se bráška vyptával kluků na jejich život a koníčky až se mi to zdálo dosti trapné.

         Konečně jsme byli před zámkem. Opět nás uvítalo služebnictvo. Vyskočila jsem z auta jako první. Byla to na mě moc dlouhá cesta a těšila jsem se, až se protáhnu. Po mě vylezl bratr a hned se rozhlížel. Poté vylezla máma s doktorem a nakonec kluci. Přivítala nás maminka od kluků a osobně nás zavedla do jídelny. Já ji seznámila s mojí maminkou, bratrem a doktorem.

         Posedali jsme si ke stolu a mohlo se podávat. Bratr byl neustále ostražitý a napnutý jako struna. Tak jsem ho maličko uklidnila svým veselým pohledem. Na chvíli se usmál, ale stejnak se za chvíli mračil a ohlížel po služebnictvu.

         Maminky si v klidu povídaly i s doktorem a Richard ze mě nezpustil oči. Williem zase nezpustil oči z brášky. Musela jsem se tam začít smát. Maminky si myslely, že mě něčím jen kluci rozesmáli a nevěnovaly tomu pozornost. Ale Bráška se mě zeptal ,,Co je tu k smíchu, Kači?“ ,,Jen se na sebe podívejte. Jste jak banda šašků.“ Kluci se po sobě nechápavě ohlédli, ale stejnak mě nepochopili…

         Bylo po jídle a tak jsme se šli projít. Maminky zůstaly doma i s doktorem. Měli dosti společných koníčků a zálib. Já šla vedle Brášku neustále kupředu a kluci šli za námi. Petr měl pořád nějaké otázky. Až když jsme se zastavili uprostřed zahrady, tak se Richard zeptal ,,Ty jsi taky vlk?“Petr se zasmál ,,Já? Ne. Nejsem vlk. Jsem normální. Kupodivu. O důvod více, proč chránit svoji sestru. Nenechám na ni dopustit. Ona je můj život.“ ,,Tvůj život?“ podivil se Richard. ,,Jak to myslíš tvůj život?“ optal se a Petr mě s Williemem poslal někam do zahrady. Docela jsem se tomu udivila, ale šli jsme. Williem se tedy rozhodl mi ukázat svého mazlika.

Petr zatím vysvětlil situaci ,,Kačka je od mala jiná. Vždy se stranila lidem, aby nikomu neublížila. Táta na ní dělal všelijaké pokusy. Mě vždy posílal do dalekých škol. Pokaždé, co jsem se vrátil, byla smutná. Skleslá a bála se všech. Věčně byla zavřená. Nikam nechodila. Pouze semnou šla ven na zahradu a tam jsme si hráli. Ale to se nelíbilo tátovi. Bral ji do různých laboratoří a testoval její krev. Až když jednou přišel s tím, že je to vlk. Divili jsme se, co to mluví. Až když jsme viděli fotky z uzavřeného pokoje. Změnila se ve vlka a nedokázala se ovládat. Táta tedy začal dělat nové pokusy na zastavení té proměny. A v tom přišli poprvé ti lidé. Lovci vlčích lidí. Naštěstí jsme ji včas ukryli, ale od té doby po ní jdou a snaží se jí zabít. Moje sestra se narodila jako normální člověk. Jenomže díky němu je taková. Díky těm jeho blbejm pokusům ji zkazil život. Takže jsem se rozhodl ji ochránit. Během pokusů jsem ji učit jak se bránit. Jak být veselý i v těch nejhorších situacích. Jak odlákat pozornost od sebe na jiné, jak se dostat z nebezpečí a naučil ji, jak ovládat přeměnu. Otec zatím našel nějaký lék, co jí pomáhal. A dohromady s cvičením sebeovládání jsme ji z toho dostali. Jenomže otec si nedal říct a pokračoval v pokusech. Až za to zaplatil životem.  Sice ho má Kačka dodnes ráda, ale popravdě to byl hnusný člověk. Nenáviděl jsem ho. Po jeho smrti jsem pokračoval v jejím cvičení. Přidal se k nám i její nynější doktor a tak žije dodnes. Mě přišel dopis, že jsem přijat na vysokou v cizině, takže jsem odjel na pět let. A jak vidím, tak si dokázala najít kamarády a žít normálně. Nediv se, že se o ni neustále bojím.“ Richard jen koukal a nedokázal ze sebe vymámit slovíčka.

V tom mě slyšeli zakřičet a rozeběhli se ke mně. Našli nás u kotců se psi. Williem se válel po zemi smíchy a já ležela pod bílím, chlupatým Haskym, který mě celou olízával a já se smála.  Richard se jen zasmál a bratr na ně nevěřícně koukal ,,Co to má být?“ zeptal se a šel ke mně. Hasky se na něj podíval a zvesela zavrtěl ocáskem. Petr se strachy zastavil a Richard ho předešel ,,Neboj se ho. On je náš mazel. Jmenuje se Angelos. Je to veliký mazel a nikomu nic neudělá.“ Zvedl ruku a pes sedl. Já se zvedla a Petr ke mně přistoupil ,,Já se lekl, že se ti něco stalo.“ Zvesela jsem se podívala do Petrových ustaraných očí a řekla ,,O mě se už nemusíš bát, bratříčku. Už nejsem malá.“  A objala jsem ho. Petrovi začaly zvonit hodinky. Docela jsem se lekla, protože mi to něco připomnělo. Petr se mi omluvil a řekl ,,Prášky.“ Já se podívala zděšeně a běžela za mámou. Kluci běželi hned za mnou. Najednou mi vylezly uši, ocas a zčervenaly oči. Petr věděl, že jsem ve stresu, takže nebudu moc schopná se ovládnout a pozastavit přeměnu sama. Sundal si tričko a chtěl ho přes mě přehodit. Jenomže jsem se prudce zastavila a běžela s naštvaným obličejem na ně. Petr se oblíkl a zeptal se kluků ,,Jak moc dobře umíte bojovat?“ Richard s Williemem se usmáli ,,Hodně dobře.“ Petr se tedy otočil ,,Tak se ukažte.“ Kluci se otočili a uviděli ty bojovníky z tehdejší noci. Já jsem jenom přeskočila Petra a hned se vrhla na ty bojovníky. Petr mě následoval a ti dvá taky. Bylo vidět, že se mě smaží oddálit od Petra, aby mě nemohl bránit, ale s Petrem jsme měli skvělou bojovou taktiku, takže se jim to nepovedlo. Kluci se taky dobře drželi, ale měli namále. Do boje se ozvali tři výstřely. Všichni se zastavili a otočili se směrem rámusu. Uviděli jsme tam pět lidí postavených do řady. Já i Petr jsme nasadili vyděšený pohled. Kluci zase nevěřícný. ,,Pět lovců.“ Podivil se Williem Okamžitě si stoupli okolo mě a dělali mi štít. Všichni lovci bez rozmyšlení namířili zbraně na kluky. Já se strachy roztřásla, protože jsem tam viděla jednoho člověka. A ten zrovna stál uprostřed toho všeho.

Petr před nás předstoupil a zeptal se ,,Proč to děláš. To ti nestačí, co musí kvůli tobě prožívat!“ ten člověk popošel o krok dopředu ,,Proto ji jdu vysvobodit.“ Byla jeho odpověď. Se zbraní namířenou dopředu se přibližoval k nám. Já cítila veliký strach a začala mi růst srst. Richard mě chtěl dotekem uklidnit, ale já strachy uhnula. Měla jsem i tesáky. Bratr se na mě podíval, a když se otočil dopředu, tak ten člověk zmizel. V tom jsem se pevně postavila a řekla ,,Já se tak lehko nedám.“ Podívala jsem se velice zle. Oči mi do tmy zářily, Petr se mě snažil aspoň ústně uklidňovat. Richard a Williem se pokoušeli o totéž. Jenomže já se na ně pouze usmála ,,To nic, kluci. Ještě jsem OK.“ Petr se tomu velice podivil a nakonec dodal ,,Takže jsi pokročila dál. Jsem na tebe pyšný, moje malá sestřičko.“ Vesele jsem zakmitala ušima a pohnula ocasem, aby to vypadalo vesele…

         Zase se ozvaly ty rány. Já zmizela z místa a objevila se před klukama. Petr si všimnul, že mě chtěli vylákat dopředu. Byla jsem postřelená třemi kulky do ruky, ramene a nohy. Naštěstí to ze zadu nešlo vidět. Nechtěla jsem se pohnout, protože tou bolestí bych hned padla k zemi. Nechtěla jsem, aby mě musel někdo chránit. Takže jsem jen střihla opět ušima a ocasem jsem házela ze strany na stranu. Petr si oddechl a blížil se ke mně. V tom se ten člověk objevil mezi mnou a Petrem ,,Si špatnej bratr, když nepoznáš, co je tvé sestře.“ Petr se zděsil, podíval se tomu muži přes rameno a poznal, že se nepohnu z místa. ,,To ne. Oni opravdu vystřelili.“ Řekl nahlas a na to se rozeběhli Richard s Williemem ,,Je na čase ukázat, kdo jsme.“ Řekl Richard s úsměvem a Williem se k němu přidal ,,Máš pravdu.“ Obá vyskočili do vzduchu a dopadli před mě. Petr se udivil, a když si všimnul jejich postav ,,Uši, ocasy, oči. Jste taky vlčí lidé?“ Richard i Williem se usmáli ,,Kápl si na to… brácho.“ Řekl Richard, který měl diamantově zelené oči. Williem měl zase Diamantově modré. Chudák Petr na ně koukal zděšeně, že se přestal věnovat tomu chlapovi před ním. Ovšem ten muž byl z toho taky mimo. ,,Vy jste Vlčí bráchové. Už jsem o vás slyšel. Bratři čisté krve. Tak vám říkají. Jste poslední svého druhu.“ Řekl muž a otočil se k Petrovi zády.

Já to už nevydržela skátila se k zemi. Petr zneškodnil toho jednoho muže a kluci se postarali o zbytek. Já si nic už nepamatovala. Byla jsem v bezvědomí.

         Probudila jsem se doma v pokoji. Seděl u mě bratr a držel mě za ruku. Akorát tam přišel doktor a aplikoval mi léky do žíly. Trochu jsem se vzpamatovala. A dokázala říct ,,Nemusíš mít tak hnusný výraz v obličeji, jako bych měla zemřít. Přímo ho na tobě nenávidím, bráško.“ Petr se zvedl z postele a hned nasadil veselý výraz. Já se posadila a on mě objal. ,,Co se tam stalo? Jak jsme vyhráli?“  byla moje první otázka. Petr mě objal ,,Zachránila jsi nám životy, Kači. Potom se tam objevil doktor a oni utekli.“ Já si Petra přitiskla blíže k sobě a začala brečet ,,Proč je takový. Vždyť má být mrtví. Kde se vzal?“ začala jsem brečet. ,,Nevím, Kači. Vůbec nemám tušení, kde se vzal.“ Odpověděl mi bráška. Oddálil mě od sebe a usmál se ,,Jsem rád, že jsi to přežila.“ Já se taky usmála a na to se zeptal ,,Kdepak se schovává moje milé štěňátko?“ a já bez rozmyšlení ukázala ouška a řekla ,,Baf…“ Hned mě po nich pohladil a usmíval se. Taky jsem byla šťastná. V tom do pokoje vešla máma, a když nás viděla se usmívat a já jak vesele mávám ocasem, tak se usmála ,,Je tu jídlo. Nemáš už hlad?“ schovala jsem uši s ocasem a najedla se. Petr musel jít mámě pomoct a u mě měl stráž doktor. Zkontroloval mi rány a zeptal se ,,Chceš to hned vyléčit, a nebo to necháš pomalu a postupně.“ ,,Budu radši hned. Ať můžu co nejdříve do školy.“ Doktor se usmál ,,Dobrá. Léky tu pro případ mám, můžeš začít. Já si jen lehla a dívala se ven. Opět jsem měla uši, ocas, oči červené. Potom tesáky. Doktor mě chytil za ruku a díval se na rány. Ty pomalu miznuly. Narostla mi i srst. ,,Kači? Jsi v pohodě?“ zeptal se s obavami doktor. Otočila jsem pohled na něj ,,Jo, nebojte.“ V klidu jsem odpověděla a rány mi mizely rychleji. Až byly úplně pryč, tak mi doktor řekl, že je to v pohodě a že můžu zpět. V klidu jsem se vracela do normálu. Až jsem byla úplně v klidu, tak mi dal pro jistotu lék a odešel. Já se posadila na postel a povzdechla si. Napila jsem se vody a šla k oknu. Tam jsem uviděla, že v zahradě jsou kluci. Seděli ve trávě a dívali se někam před sebe. V tom na Richarda vyběhl ten jejich pes. Otevřela jsem okno a chtěla na ně zavolat, ale do pokoje se vrátil bratr ,,Copak to děláš?“ ,,Nic, jen jsem chtěla zavolat na kluky.“ Odpověděla jsem rychle. Petr mě objal a řekl ,,Neboj se. Oni jsou taky v pohodě. Sama je tam dole vidíš. Teď musíš odpočívat. Vidím, že ses vyléčila. To je moc dobře. Nepotřebuješ s něčím pomoct do školy?“ já se zamračila ,,Se školou dej pokoj. Tu mi ani nepřipomínej.“ Odpověděla jsem a šla do skříně pro oblečení. Petr mi zahrábl do aktovky a vytáhl žákovskou. ,,No ty známky… to je hrůza. Ale já na tom byl stejně… střední je hrůza. Ale lepší jak základka.“ Já se musela zasmát ,,To jo. To je taky fakt. Budeš tady semnou a nebo můžu v klidu sama převléct?“ zeptala jsme se ho a podívala se zle. Petr se mi omluvil a odešel za dveře. Já se v klidu převlékla a šla do jídelny. Tam seděla máma s doktorem a povídali si. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super úžasný

(Tatsu, 24. 10. 2013 9:50)

Kawaii je dosti slabé, ne? tohle je fakt bombový příběh :D

KAWAII

(nikol, 6. 2. 2013 22:39)

kawaii ookami