Nový život 4
Doma jsem se těšila na pořádné jídlo od maminky. Měla jsem hlad jako vlk. Když jsem konečně jedla, tak někdo zazvonil. Docela jsem se lekla, kdo to je. Maminka se šla podívat na balkón. Když se vrátila, tak mi řekla ,,Jsou tu ti dva kluci. Mám je pustit dál?“ já se podívala ustaraně a odpověděla ,,Ne. Řekni jim, že jsem zrovna usnula. Nebo něco takového. Hlavně ať odejdou.“ Maminka se na mě podívala udiveně a vyhověla mi. Opět šla na balkón a řekla jim to. Já se v klidu najedla a šla si opravdu lehnout. Chvíli jsem vzpomínala na dětství, kdy jsem si hrála s tátou a mámou na zahradě ještě s mým malým pejskem Akim. Byly to radostné chvíle. Po chvilce jsem usnula…
Probudila jsem se doma v posteli. Na stolku jsem měla léky, děsně mě bolela hlava a břicho. Najednou do pokoje vešla maminka a řekla ,,Konečně jsi vzhůru. Už jsem si myslela, že ti ten prášek budu muset naředit.“ Já se pousmála a zeptala se ,,Jak jsem se dostala domů?“ ,,Dlouho ses neozývala a měla jsem strach. Tak jsem zavolala na tvůj mobil a vzal to nějaký kluk. Když mi vše řekl, tak tě přivezli a já se o tebe postarala.“ Odpověděla mi maminka. Já se zamyslela ,,Kluci? Nejspíše Richard s Williemem. A co Radek. Co ten asi dělá?“ kladla jsem si otázky a někdy i odpovědi. Jakmile někdo zaklepal, tak si maminka vzpomněla ,,Jo máš návštěvu. Tak si vezmi ten lék, ať můžou vejít.“ Já si tedy narychlo vzala prášek a maminka pustila návštěvu dál. Byl to Richard a Williem. Oba se na mě přišli podívat. Když jsem se s nimi pozdravila, tak se usmáli a řekli ,,Máš to tedy život. Plný dobrodružství. A prý jsi na to sama?“ řekl s velikou radostí Williem a já řekla ,,A kdo by chtěl za kamarádku Vlka?“ a Richard se zohnul nad postel a řekl ,,No… předci my.“ A dal mi pusu na tvář. Já se začala červenat. Když do pokoje vešel doktor, kterého jsem měla ráda, protože on mi velice pomáhal s udržováním té přeměny. Hnedka jsem ho uvítala a chtěla jsem se posadit. Ale skrze bolest jsem to nedokázala. ,,Jen v klidu lež. Kači. Jdu tě vyšetřit. Prý tě našli ti lidé, co loví tvůj druh.“ Řekl doktor s úsměvem na tváři. ,,Jo a docela mě to štve, že mě pokaždé dokáží vyčmuchat. Oni mi snad nedají pokoj nikdy.“ Povzdechla jsem si a v tom si Richard přisedl na postel ,,Teď se ničeho nemusíš bát. Teď jsem tu já a Williem a mi tě ochráníme. Nikdo na tebe ruku nevztáhne. Ti to slibuji.“ Williem jenom stál opodál a usmíval se. ,,No kluci, teď budete muset odejít. Musím Katku vyšetřit.“ Řekl doktor a kluci šli tedy z pokoje ven. Potom si mě doktor posadil. Seděla jsem s velkými obtížemi. A když mě tak prohlížel, tak si všimnul kolene. ,,Kdo ti to zašíval?“ ,,Jeden doktor od kluků. Byl to nějaký rodinný doktor. Viděla jsem ho poprvé.“ odpověděla jsem a zeptala se ,,Je něco špatně?“ ,,Ne není. Právě naopak. Jako by o tobě věděl, že jsi vlk a zašil ti to jiným stehem, než u člověka.“ Zadumal se doktor. Když jsem začala kašlat a vykašlala jsem i krev. Doktor si mě tedy položil a dál mě prohlížel. Zjistil, že mám malé vnitřní krvácení, zlomená dvě žebra a střelnou ránu na ruce, která byla obvázaná. Potom mě postavil na nohy a řekl ať zvednu ruce. Na nohách jsem se stěží udržela a ruce jsem nezvedla. Tak mě doktor opět položil do postele a řekl ,,S tím vnitřním krvácením tě musím hned operovat, abys nedostala otravu krve. A zbytek ti během toho ošetřím. Takže pojdeme do nemocnice.“ Já se zatvářila nešťastně ,,A musím do té nemocnice. Nejde to nějak udělat tady?“ doktor se na mě usmál a s klidným hlasem řekl ,,Ničeho se nemusíš bát. Jdu to domluvit s tvojí maminkou.“ A odešel z pokoje. Chvíli jsem tam byla sama a potom tam vešel Richard ,,Mám tě odnést do auta.“ Řekl klidně a odkryl mě. Já byla zásadně proti. Nechtěla jsem, aby mě tahal. A neustále jsem ho přesvědčovala, že tam dojdu sama. Ale to se Richard nenechal. Vzal mě do náruče a než jsem se nadála, tak mě nesl ven. ,,Kde je Williem?“ zeptala jsem se. ,,Ten musel jet domů něco zařídit. Neboj je v pohodě.“ Odpověděl mi Richard a posadil mě do auta. ,,Tak si jednou ty záda zničíš, tím jak mě taháš.“ Řekla jsem s posměchem. Maminka seděla vedle mě, Richard si sednul na místo spolujezdce a řidič byl pan doktor. Tak jsme tedy vyrazili. Jeli jsme do soukromé nemocnice. Tam už vše bylo připraveno. U auta už čekali sestry s lůžkem na převoz. Richard vystoupil jako první, vzal mě z auta a položil na lůžko. Tam mě převezli do pokoje, kde mě převlékli a hned mě vezli na operační sál. Dali mi uspávací léky a během chvilky jsem spala…
Probrala jsem se na pokoji s velkými bolestmi břicha a postřelené ruky. Když jsem viděla kolik je hodin, tak jsem se začal strachovat. Bylo půl devátý a byl čas na prášek. Já se nemohla ani trochu pohnout a zazvonit mi to taky nešlo. V tom do pokoje vešel doktor a řekl ,,Tak jak se cítíš?“ já se podívala s úlevou a řekla ,,Střešně špatně. Nedokážu pohnout jedinou částí těla. Jdete mi dát lék?“ zeptala jsem se a doktor mi odpověděl ,,Ne, jdu tě dál učit jak se ovládat. Připoutám tě k lůžku popruhy z kůže, takže bysto neměla přetrhnout. Neboj na úplnou přeměnu nepřejdeš, v čas ti dám léky. Ničeho se bát nemusíš.“ Já se podívala velmi vystrašeně na doktora a potom jsem se uklidnila. Ještě s dalšími sestřičkami mi připnul ty popruhy a už se jenom čekalo. Měla jsem speciální pokoj. Ani jako vlk jsem se z něj nemohla dostat, takže aspoň to bylo pozitivní. A už se jenom čekalo. Když jsem cítila, že se začnu měnit. Doktor mi dal ruku na čelo a pouštěl mi uklidňující hudbu. Já se snažila soustředit na tu hudbu a pozastavit tu přeměnu. Když bylo devět hodin a pět minut, tak mi doktor sundal ruku z čela. To jsem maličko znejistila a začali mi červenat oči a růst uši a ocas. Doktor mě tedy začal utěšovat slovně. Tentokrát jsem vydržela deset minut, než jsem se začala měnit dál. Pomalu mi začaly růst tesáky. Doktor přestal tedy mluvit a já se začala soustředit jen ta tu hudbu. Postupně jsem se ale přestala ovládat a proměna běžela ve čím dál větší rychlosti. I když se mě snažil jakkoliv doktor zklidnit, tak jsem tomu podlehla a skoro úplně jsem se změnila. Snažila jsem se dostat z těch popruhů. Ale jak mi začaly slábnout ruce a já se z nich mohla vyvlíknout, tak mi doktor utáhl ty popruhy více a dal mi léky naředěné přímo do žíly. Po chvíli jsem se vracela do normálu. Doktor mi sundal popruhy a zůstal u mě do doby, než jsem se dala úplně do pořádku. Poté odešel a já usnula.
Probuzení bylo jako z hororu. Špatně jsem s sebou cukla a bolelo mě břicho. Bolestí jsem se nepohnula. Nevěděla jsem kolik je hodin ani, který je den prostě nic. Byla jsem zmatená. V tom někdo zaklepal. ,,Dále.“ Vykoktla jsem ze sebe. Do pokoje vešel Williem ,,Nazdárek. Tak jak se vede?“ začal s úsměvem. ,,Nic moc. Je to čím dál horší.“ Odpověděla jsem mu stěží a zuby, nehty jsem se držela peřiny, jakou nesnesitelnou bolest jsem měla. Jakmile si toho Williem všiml, tak se zeptal ,,Nepotřebuješ s něčím pomoct? Nevypadáš dvakrát nejlépe.“ já mu řekla ,,Zajdi prosím pro mého doktora… Jo a kolik je hodin a co je za den, prosím.“ Williem se nade mne zohnul a řekl mi do očí ,,O to neměj obavy. To mi si tě hlídáme, pokud myslíš na léky.“ A odešel. Já se maličko lekla co tím myslí.
Po chvilce přišel doktor ,,Tak copak tě trápí?“ ,,Trápí mě šílená bolest. A čas a den. Nemám vůbec tušení, co je za den ani kolik je hodin. Jsem úplně zmatená.“ Doktor se posadil, vzal mi jednu ruku a nahmatal tep. Chvíli byl ticho a ani nehnul brvou, když mi řekl ,,Myslím, že ti klidně můžu dát prášky proti bolesti. Ale nevím, jestli se po nich může dát ten tvůj lék. No vyzkoušíme to.“ Řekl a podíval se na mě s úsměvem. Já mu na to jen řekla ,,Dělejte, co chcete, ale ať ta bolest přestane.“ Doktor tedy zazvonil na sestru, ať mu přinese lék proti bolesti. Jakmile ho donesla, tak mě oba posadili a doktor mi je dal. A hned na to mě začal prohlížet. Jakmile sestra odešla tak mi doktor řekl ,,Abys ses rychleji léčila, tak tě chci poprosit, jestli by ses dobrovolně proměnila ve vlka. Ale ne úplně. Aspoň tak na pět minut. A kluci tě semnou budou hlídat. Oba už tě jako vlka viděli, takže se ničeho bát nemusíš.“ ,,Tak to v žádném případě. Před kluky se nikdy víc neproměním. Už nikdy se neproměním. I kdybych měla být na těch práškách do konce života.“ Odpověděla jsem a jen stěží se pohnula. Když doktor řekl ,,Vstupte hoši.“ Já na ně vytřeštila oči. Když doktor dodal ,,Že mi s ní pomůžete ji položit a připoutat.“ Kluci jako pejsci šli a každý z jedné strany mě chytli a pomalu mě pokládali na postel. Oba se něžně usmívali a svými pohledy mě uklidňovali. Jakmile mě začali poutat k posteli, tak jsem se vzpamatovala ,,Pouta. To mě chcete opět nechat až skoro do přeměny?“ vytřeštila jsem oči na doktora. Ten mě jen uklidnil ,,Kluci mě požádali, jestli bych tě nepřemluvil, aby ses před nimi přeměnila. Tak jsem na to přistoupil. Aspoň se rychleji uzdravíš a kluci tě uvidí v pravé podobě. Ale když nechceš, tak to nechám, aby ses snažila co nejvíce ovládnout a co nejpomaleji se proměnila. Nebo mi slib že se proměníš sama a já ti dám léky o něco dříve.“ Já se na doktora podívala zle a nic jsem neříkala. Byla jsem potichu jako ptáček. Když jsem se začala měnit. Doktor poznal, že to nedělám samovolně a raději mi slabou dávku píchnul. Chvíli jsem byla v klidu a nakonec jsem se podívala na kluky. Slzy mi stekly po tváři a já se zeptala ,,Proč. Proč to chcete vidět.“ Richard a Williem mě chytili za ruce a Williem mi řekl ,,Protože jsi suprová holka a chceme znát i tvoji pravou podobu. Nemusíš se bát. My ti nic neuděláme.“ A Richard ještě dodal ,,A navíc…Já tě i miluji.“ Když jsem je tak poslouchala, tak jsem se nadechla a doktorovi jsem řekla ,,Tak já se proměním sama.“ Doktor se usmál a dal mi zbytek léku. Chvíli jsem jenom ležela a nakonec s brečením jsem se dobrovolně, ale jen částečně proměnila. Nejprve mi narostly uši, pak ocas a nakonec jsem měla červené oči, ze kterých mi tekly slzy. Kluci mě neustále drželi za ruce a dívali se na mě s údivem. Když jsem se naštvala, že se na mě musí dívat a já bezmocně ležím, narostly mi tesáky. Doktor se udivil a zeptal se ,,Proč ti rostou i tesáky?“ já na něj otočila pohled ,,Protože jsem naštvaná za to, co jste mi provedli. Baví vás to kluci?“ zeptala jsem se jich a Richard vstal a dal mi pusu na rty ,,Ne, ale neboj se ničeho. My tě ochráníme.“ Po tom, co mi to řekl, jsem se uklidnila a tesáky mi zmizely. Když mě Richard pohladil po uších až na vlasy, tak jsem viděla jeho úžas v obličeji. Bylo vidět, že tomu nemohl uvěřit. Tak jsem se raději změnila opět do své podoby. Kluci tedy odešli a doktor mi řekl ,,A já si myslel, že se sama nezměníš. Že tě donutím se ovládat při přeměně. No nic. Možná někdy jindy. Zkus se sama posadit.“ Já se na doktora podívala a řekla ,,Proč mi to děláte.“ A posadila jsem se bez menších potíží. A dala jsem i nohy z postele dolu. Doktor se usmál a odpověděl mi ,,Protože po tobě jdou a já chci abys se co nejdříve uzdravila.“ ,,To vím, ale proč zrovna před nimi. Proč jsem se musela změnit před nimi.“ Doktor se usmál ,,To časem poznáš. Neboj, nic v tom není.“ A v tom jsem se postavila a řekla ,,Chci jít domů.“ Doktor se udivil ,,Jak to, že už stojíš? Měla jsi být schopna jen sedět.“ ,,Jo to bych měla, ale když mám tesáky, tak se léčím ještě rychleji.“ Odpověděla jsem mu a šla ke skříni, ve které byly moje věci. Jakmile jsem se oblékla, tak do pokoje vešla moje maminka a divila se, že už stojím. ,,Copak se tu stalo?“ zeptala se, jakmile mě uviděla. Já k ní hned šla a řekla ,,Za to může doktor. Donutil mě se probělit před kluky, a když jsem se proměnila víc, než on čekal, tak jsem se rychleji uzdravila. A teď jdu domů.“ Maminka mě hned objala a byla ráda, že jsem v pohodě. Já se tedy převlékla a odešla ven na chodbu. Tam stáli kluci a jen se usmívali. Richard mě hned objal a byl rád, že jsem tak rychle na nohách. Když vyšel ven doktor a řekl mi ,,Víš, co se ti stane když tak rychle odejdeš.“ ,,Jo vím. Ale to mě nezajímá. Za to… co jste mi provedl.“ A odešla jsem naštvaně. Kluci se na mě jen dívali a moje maminka šla za mnou. V tom se Williem zeptal ,,Co se ji stane?“ Doktor se jen podíval ustaraně a řekl ,,Teď ji můžou najít. Ti co po ní jdou od mala. Lovci vlčích lidí. Ona a ještě další čtyři vlčí lidé jsou poslední na světě, kdo tak žijí. Jinak už všechny zabili. Pokaždé když se promění, tak ji do dne či dvou dnů najdou. Katka se už dlouho neproměnila, ani když je potkala. Schovala se úplně normálně. Až u vás ji k tomu vyprovokovali se opět změnit. Nevím, proč si ji začali hlídat. Byli doby, že ji i ignorovali. Ale sotva se blíží její osmnácté narozeniny, tak začali na ni opět narážet. Je to těžké. Uhlídat takové dítě.“ Kluci se na sebe podívali vyděšeně. ,,A jde nějak zabránit tomu, aby ji našli?“ zeptal se ustaraně Richard. ,,Bohužel ne. Taky jsme zkoušeli všechno možné.“ Richard se tedy rozhodl ,,Tak je na čase opět začít cvičit, Wille. Budeme se snažit Katku chránit, aby se jí nic nestalo.“ Williem tomu kývl a docela s radostí.