Nový život 3
Jakmile jsem vyšla z brány, tak jsem si sedla a odechla si. V tom se přede mnou objevili nějací lidé ,,Konečně jsme tě našli. Ty zvíře nečistý.“ Já se vylekala, co po mě chtějí, když jsem uslyšela ,,Jděte od ní pryč, než to pořádně schytáte.“ A v tom jsem viděla, jak ke mně běží Williem a Richard. Já jsem je zastavila ,,To je v pohodě, kluci. Oni mi nic nemůžou udělat. A sami to moc dobře vědí. Jinak si žádají o pořádný výprask.“ V tom jsem vytáhla z batohu šátek a uvázala si ho na hlavu, poté jsem vytáhla dlouhý kabát a nasadila si ho a nakonec jsem si nasadila sluneční brýle a připravila se, zda někdo z nich zaútočí. ,,Tak co? Už jste si dali říct?“ zeptala jsem se a v tom se usmáli a zaútočili všichni zaráz. Já se jenom usmála a vyskočila jsem nad všechny. Kluci jenom koukali a nemohli uvěřit tomu, co jsem udělala. Když mě někdo ze zadu napadl a srazil mě k zemi. Skoro jsem se nepohnula. V tom mi sundal šátek a plášť. Já si hlavu přikryla rukama a sedla si na zadek. Ale brýle jsem měla na očích. Když ke mně přistoupil ten člověk a řekl ,,Neustále stejná technika, Kači. Ale ta ti je už k ničemu. A dneska tu jsou i diváci. Uvidíme, jak si poradíš s nimi, když zjistí tvoji pravou podobu.“ A sundal mi i brýle. Já měla oči zavřené. Kluci se divili, o čem to mluví, když mě kopl silně do břicha a já odletěla o něco dál. Ovšem ležela jsem na břiše a ruce jsem měla pod obličejem. Kluci jenom koukali. Měla jsem ocas a uši vlka. A jakmile jsem se na ně podívala, tak jsem měla rudě červené oči, protože jsem byla naštvaná. V tu dobu jsem po všech vylítla jako ďas. Skoro jsem se přestala ovládat a ještě mi narostli špičáky. Ti lidé si to akorát užívali. Ovšem jakmile jsem měla i srst po těle, tak jim úsměv sklapnul a začali to brát vážně. Ale bylo pozdě. Já byla moc naštvaná. I když jsem dostala plno velkých ran, tak jsem je porazila a vyhnala. Nakonec jsem se uklidnila, vzala si věci a utekla. Kluci tam jenom stáli a nevěděli, co mají dělat. Jenom se dívali, jak běžím pryč. V tom po mně někdo vystřelil a já se skátila k zemi…
Probrala jsem se umytá a ležela v čisté posteli. Jakmile jsem se posadila, tak jsem mi zamotala hlava ,,Konečně jsi vzhůru. Vlčice.“ Já se podívala po hlase. A uviděla jsem, že jsem v kleci. ,,Kolik je hodin.“ Hnedka jsem se ptala ,,Bude osm. Proč. Do školy nejdeš, je sobota.“ A já hned řekla ,,Podejte mi leky. Prosím. Jinak se zase změním.“ Muž vešel tedy ke mně do klece a řekl ,,Bohužel tvoje prášky nemám. Ale pokud chceš, tak můžeme vyzkoušet něco jiného.“ ,,Jiného? Co?“ a v tom natáhl silné řetězy ,,Připoutat tě.“ Já se podívala klidně na ty řetěze a odpověděla ,,Tak toto je málo. I ta klec nestačí. Pokud nedostanu do hodiny prášek, tak všichni tady jsou vyřízení. Klidně mě připoutej, ale je to marný.“ A na to se muž zeptal ,,Měla jsi už někdy úplnou přeměnu ve vlka?“ ,,Jo, jednou a dopadlo to zle. Přes polovinu laboratoře jsem zničila. Ani uspávací šipky nepomohly. A ty nejlepší doktory jsem taky zabila, dokonce i svého otce. Když jsem vlk, tak nevím, co dělám. Je to skoro, jako bych byla vlkodlak. Ale prý se to můžu naučit ovládat. Postupem času mi budou dávat slabší a slabší léky, a potom je potřebovat nebudu.“ Muž se zamyslel ,,A kde je seženu.“ ,,V lékárně, kde jinde.“ Muž se usmál a potom jsem mu řekla, co všechno musí koupit, aby mi to pomohlo, jako ten jeden prášek. Muž se úplně divil, že mě to nezabije. Ale zase nechtěl, abych se proměnila. Než odešel, tak mě raději připoutal, a potom zamkl i klec, kdyby se náhodou opozdil.
Nějakou dobu mu to trvalo. A když se vrátil, tak jsem byla z pout utržená, ale klec byla nedotčená. ,,Kači. Jsi v pohodě?“ zeptal se nejistě. ,,Ještě ano. I když už mám větší sílu. Ale neustále se dokážu ovládat. Jenom mě nyní nic nesmí vytočit.“ A seděla jsem pod dekou přikrytá i hlavu. Muž tedy odemkl a dal mi ty léky a donesl mi i vodu na zapití. Když jsem mu řekla, že to má postavit na stolek a odejít, tak mi řekl ,,Oddělej peřinu.“ Já ji nechtěla oddělat, když ji ze mě strhl a uviděl ocas a uši. ,,Takto to pokaždé začíná?“ ,,Jo a pokud mě budete štvát dál, tak to půjde taky dál. A kousek jste mohl vidět včera z těch stromů.“ ,,Počkat, ty jsi mě tam viděla?“ ,,Neviděla, ale cítila, a když jsem kolem vás proběhla, tak jsem vás i zahlídla.“ Dořekla jsem a v tom mi vyrostly tesáky. Muž raději odešel a nechal mě být v klidu. Já si postupně brala léky a nakonec jsem byla v pohodě. Akorát jsem byla slabá z toho, co jsem dostala za rány. Nakonec jsem stejně usnula.
Probuzení bylo ošklivé. Ležela jsem v posteli a u mě ležela kočka. To by tak hrozné nebylo, jenomže horší bylo, že jsem nevěděla kolik je hodin ani co je za den a nikde nikdo nebyl. Na sobě jsem měla pouta a klec byla více zabezpečená. Takže jsem si lehla a bála se toho nejhoršího…
Po dlouhé době čekání mě to přestalo bavit. Tak jsem se rozhodla, že zkusím aspoň zvětšit sílu, abych se dostala ven. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to mám udělat nebo ne. A nakonec jsem se ani rozhodnout nemusela. Byl čas si vzít prášky. Z ničeho nic mi začaly růst uši a ocas vlka a oči mi zčervenaly. Tak jsem jenom škubla a řetězy se přetrhly. Potom jsem vstala a ohnula několik mříží. Kočka na mě začala najednou syčet. No prostě cítila ze mě psa. V tom se hnedka v pokoji objevil ten muž. ,,Co se stalo?“ zeptala jsem sem, protože byl udýchaný, jako by běžel marathón. ,,Ty se ptáš co je, když se měníš?“ ,,Ne, jenomže vypadáš, jako bys běžel marathón. Nic víc. A navíc víš kolik je hodin? Potřebuji prášky a ven. Už to tady nemůžu vydržet. A co máma. Ta neví co semnou je.“ Muž mi podal novou krabičku se slovy. ,,O mámu se neboj, ta ví co s tebou je. A ven nemůžeš. Je po tobě vyhlášeno pátrání. Ale ne veřejné. Jenom mezi těmi lidmi, co se tě snaží dostat. A víš, co mě zaujalo. Že se neptáš, kde to jsi a kdo jsem já.“ Já se usmála. Vzala si jeden ten prášek a řekla ,,Já přesně vím, kde to jsem. A kdo jsi ty. Jako vlk mám čich i sluch lepší než člověk. Na to nezapomínej. A hlavně teďka, když nemám léky. Jsi Radek. Nejlepší tátův kamarád a skvělý strejda. Šel jsi tátovi za svědka na svatbu. Jsi vlastně jeho nevlastní bratr. Ale měli jste se rádi jako praví. Ty jsi adoptovaný a o rok mladší než táta. A jsme ve staré budově za městem. Často jsem semka chodívala. Byla to moje skrýš. Potom se našly léky a mohlo se dál vylepšovat ovládání proměny. Až do toho osudného dne, kdy mě nezvládli uhlídat a já se změnila úplně. Tehdy jsem to celé zničila. A teď abych se učila to řídit sama. Stačí?“ Jak jsem domluvila, tak ten muž jenom stál a zeptal se ,,Odkud to víš?“ a moje odpověď byla ,,Ze života. Táta mi to všechno říkal a vlci si všechno pamatují. Proto se do školy nemusím učit. Vše si z ní pamatuji.“ Usmála jsem se a mířila k východu. Jenomže mě Radek zastavil ,,Nikam nesmíš.“
,,A to proč?“ zeptala jsem se a podívala se naštvaně. ,,Protože jsem dal slib, že tě ochráním. Ochráním za cenu svého života. Takže nikam nejdeš.“ Já se ale usmála a odpověděla ,,Klidně si mě chraň, ale tady nezůstanu. Mám svoji rodinu a nyní i kamarády.“ A otevřela jsem dveře. Když jsem z nich vyšla, tak zazněl výstřel. Radek tam běžel, aby se podíval. Když viděl, že stojím a ani se nepohnu. V tom mi řekl ,,Nemůžeš odtud jít pryč. Je to tu zabezpečený, abys neodešla.“ Já se otočila a s červenýma očima jsem po Radkovy hodila uspávací šipku. ,,Já to vím. Je toho tady více?“ Radek jenom stál a měl strach v očích ,,Jo je. U východu.“ já se tedy vydala dál. Cestou jsem byla hodně ostražitá. Kdyby mi náhodou lhal. Naštěstí jsem nic nepotkala. Až u toho východu. Zaznělo několik výstřelů, chvíli bylo ticho a nakonec zazněly další výstřely. Radek se hnedka vydal tím směrem. Jenomže já už nikde nebyla. A na zemi byla krev. Radek se obával toho nejhoršího, že jsem postřelená a že mě dostanou ti lidé.
Hned se mě vydal hledat…
Mezi tou dobou jsem byla už docela daleko. Mířila jsem k zámku za kluky. Ti byli venku a hráli si tam se psem. Ten najednou začal vrčet a raději se stranil. Kluci jenom čekali, kdo vejde. A v tom jsem se objevila u brány. Kluci se ke mně rozeběhli a hned bránu otevřeli. Když mě chtěl Richard uvítat, tak jsem omdlela a spadla do jeho náruče.