Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nový život 2

6. 2. 2013

        Jakmile skončila škola, tak jsem šla na oběd a potom na autobus. Cestou jsem se stavěla v jednom obchodě, že si koupím nové tričko, abych nešla v tom špinavém přes celé město. Dosti mě bolela noha, a tak jsem zašla k nejbližšímu obchodu. Jakmile jsem vešla dovnitř, tak jsem si myslela, že to bude malý obchůdek, ale sotva jsem popošla dál, tak jsem si všimnula, že je to veliký obchod. Nevěděla jsem, kam mám jít. V tom kolem mě prošel kluk. Tak jsem se ho zeptala, kde tam jsou trička. On mi ukázal směr a poradil mi, jaké si mám vybrat pro moji postavu. Tak jsem tam zašla a jenom jsem vyvalila oči. Bylo tam tolik triček, že jsem si málem nedokázala vybrat. Ale nakonec jsem nějaké popadla a mířila jsem si to k pokladně, když jsem si všimnula ceny. Jedno obyčejné tričko stálo sto padesát korun. Tak jsem ho šla vrátit, že si vyberu nějaké levnější. Až jsem našla trička za padesát korun. Tak jsem vzala jedno červené a opět šla k pokladně. U pokladny jsem se omylem srazila s klukem. Rychle jsem se omluvila a ani jsem nezvedla hlavu a pokračovala dál. Hodně mě bolelo zápěstí, které jsem měla odřené. Když mě ten kluk zastavil a zeptal se ,,Jsi v pořádku?“ já se na něj podívala a jako bych viděla pravého prince. Kývla jsem a dala nákup do košíku. Když ten kluk uviděl, jaké tričko si kupuji, tak řekl ,,To je leda tak pro chudáky. A ne pro takovéto slečny.“ Já se na něj podívala a řekla ,,Mě je jedno, co si kupuji. Teď jsem potřebovala narychlo něco sehnat, protože se mi ráno stala nehoda a toto tričko bylo nejlevnější, tak jsem si ho vzala.“ Potom jsem zaplatila a odešla. Už jsem se bála, že za mnou půjde, ale byl klid. Tak jsem zašla za roh jednoho domu, kde nikdo nebyl, a převlékla se. 

       Jakmile jsem vyšla opět na ulici, tak jsem za zády uslyšela ,,Tak levné tričko a jak ti sluší.“ Já se prudce otočila, opět špatně stoupla na nohu a spadla na zem. Koho jsem neviděla. U mě stál ten kluk, kterého jsem potkala v tom obchodě. Tentokrát jsem si ho lépe prohlédla. Byl vysoký a štíhlí, jako nějaký model. Měl blond vlasy, delší, husté a zlehka vlnité. Oblečený byl jako zbohatlík, co má plno peněz. A i tak učesaný. Hlas byl poměrně arogantní, ale oči byly čistě modré jako nebe bez mráčku…

Jak jsem seděla na zemi a prohlížela si ho, tak si ke mně dřepnul, vzal mě do náruče a vstal semnou. Já se toho lekla, protože nejsem naučená nechat se nosit a hnedka jsem mu řekla, ať mě pustí na zem. Ale on tak nechtěl udělat. Když jsem se naštvala a cukla s sebou, že jsem se mu vysmekla z náruče a opět skončila na zemi. On se ke mně zohnul ,,Co tě to napadlo, vždyť jsi zraněná.“ A chtěl mě opět vzít, ale já jsem uhnula a řekla ,,A co má být. Zranění mám skoro pořád. Nic to není.“ Vstala jsem a snažila si rozchodit nohu. Jenomže jsem cítila, jako by se mi otevřela, a tak jsem raději sedla na zem a vyhrnula si nohavici. A měla jsem pravdu. Opět se mi otevřela ta rána a tekla mi z toho krev. Vytáhla jsem kapesník a přiložila ho na tu ránu. Nedávala jsem si pozor, kde je ten kluk, až jsem cítila, že mě opět bere do náruče. ,,Tak tomu ty říkáš jenom škrábnutí? Já si spíše myslím, že ze sebe děláš drsnou holku. Ale u mě to neplatí.“ A někam mě odnášel. Já se lekla a zeptala se ,,Kam mě to neseš? A co moje věci?“ jenomže on neodpovídal. Posadil mě do auta a řekl ,,Zůstaň tady. Jenom dojdu pro tvoje věci a hned jsem zpátky.“ Zavřel dveře a odešel. Když jsem se rozhlédla, tak to byla limuzína. Byla nádherně zařízená. Jakmile se ztratil z dohledu, tak jsem chtěla vylést, že mu půjdu naproti a že si vezmu věci a pojedu autobusem. Když se najednou ozvalo ,,Být tebou, tak nikam nechodím, Kači. Bráchovi se líbíš. To je něco neobvyklého. A jeho naštvat ti nedoporučuji. Jemu raději i tornádo uhne, než aby se s ním setkalo.“ Já se podívala před sebe a tam byl Erik. ,,Takže jsi zbohatlík, že?“ Erik se usmál a řekl ,,Jo a moje pravé jméno je Williem, Erik jsem si vymyslel, protože nechci, aby se toto někdo dozvěděl. Prosím, že to nikomu neřekneš?“ já se na něj usmála a potom jsem se zeptala ,,Proč jsi zamnou dolízal? Já se ti nelíbím, že ne?“ Williem se zasmál a řekl ,,Protože mi připadáš zajímavá. Už na tom nádraží, jak jsem viděl, že jsi zraněná a ty jsi odmítla moji pomoc, jsi mi připadala jako nějaká bojovnice. A navíc jsem trefil tvoji třídu. Jako by to byl nějaký osud. Poslyš. Nemohl bych s tebou sedět v lavici? Když o mně toto víš.“ Já se na něj koukla a řekla ,,V žádném případě. Potom by to bylo moc nápadný. Hezky si zůstaň u kluků. A co má v plánu semnou tvůj brácha?“ zeptala jsem se a v tom se otevřeli dveře ,,Nazdar bráško.“ Pozdravil Williema a nasedl. Vytáhl kapesník a přiložil mi ho na ten můj. Všimnula jsem si, že ten můj už protékal. A tak jsem mu poděkovala. Když se mi představil ,,Já se jmenuji Richard. Jaké je tvoje jméno?“ já mu neodpověděla, když Williem řekl ,,Jmenuje se Katka. A chodí semnou do třídy.“ Já se na Williema podívala zlostně. On se jenom usmál a Richard se mě zeptal ,,Proč jsi mi nechtěla říct svoje jméno?“ já se dívala k zemi. ,,Nikdy ho neříkám zbohatlíkům. I Williem si ho musel zjistit ve třídě. Já se k takovým lidem nehodím. I když vychování mám... A co vlastně máš semnou v úmyslu udělat? To mě někam vezeš?“  ,,Ano, vezu tě k nám domů. A tam se o tebe postará rodinný doktor.“ Já se na něj podívala, jako na ufona a odpověděla ,,Já nepotřebuji doktora.“ A tvářila se naštvaně. Williem a Richard se tomu zasmáli a oba řekli ,,Ale ano.“ Já na ně začala koukat jako na duchy, a potom jsem řekla ,,Jde vidět, že jste bráchové. Ale já vážně nepotřebuji doktora. Jsou to jenom škrábance. Nic víc. Stačí den a bude to v pohodě.“ Kluci si mého výkladu ale nevšímaly, když vzal Richard telefon a někam volal. Ale nemluvil česky, takže jsem mu nerozuměla. Williem se jenom usmíval, a když Richard položil telefon, tak řekl ,,Vše je připraveno. Už jenom dojet domů.“ ,,O čem je řeč, pokud se mohu zeptat.“ Zeptala jsem se a Richard mi odpověděl ,,To neřeš, stejně bys to nechápala. Na tvůj obyčejný mozeček je to příliš složité a navíc jsi holka, takže pokud budeš chtít, tak se po vyšetření můžeš podívat.“…

        Konec jízdy. Najednou se otevřely dveře a kluci vystoupili. Když jsem uslyšela ,,Který z vás je zraněný, že potřebujete doktora? Kdo se zase pral a s kým?“ a odezva byla ,,My jsme v pořádku, mami. Ale někdo jiný je zraněný. A já chci, aby ji prohlédl doktor.“ ,,Ji? Je to holka?“ uslyšela jsem a v tom jsem vystrčila hlavu. Stáli jsme někde před zámkem. Venku bylo služebnictvo, Richard s Williemem a nějaká žena. Dle všeho jejich maminka. Já jenom koukala a raději jsem zalezla zpět. Richard pro mě vlezl do auta a řekl mi ,,Jenom se nestyď. Máma je super.“ Já jsem ale odpověděla ,,Ne. Já chci domů. Za žádnou cenu nevylezu ven.“ A než jsem se nadála, tak mě Richard držel v náruči a nesl mě ven. Tam mě držel před jeho matkou a řekl ,,Mami, toto je Katka a ona potřebuje toho doktora.“ Já se velice styděla, před jeho matkou a začala jsem šílet, ať mě pustí. Jakmile jsem se mu vytrhla z náruče, tak jsem spadla na zem. Richard se ke mně zohnul a řekl ,,Co to vyvádíš?“ a já odpověděla ,,Žádného doktora nepotřebuji!“ A vstala jsem i skrze velikou bolest. Moje věci stáli už vedle auta, a tak jsem si je vzala a chtěla odejít. Ovšem když jsem se rozhlédla, tak jsem ani nevěděla, kde to jsem. V tom mi dal někdo ruku na rameno ,,Nech se ošetřit. Prosím. Nikdo ti tady neublíží.“ Já se otočila a řekla ,,Ne. Víš, jak trapně se cítím. Já, tady z obyčejné rodiny mezi zbohatlíkama? Viděl jsi mě i v tom obchodu. Já nemám peníze na rozdávání.“ A začala jsem brečet. Richard mě objal a řekl ,,Ale tady jsi semnou. Ničeho se nemusíš bát. Nikdo ti tady nebude křivdit. Naopak. Rádi tě tu uvítají. A já taky.“ V tom jsem se od něho odtáhla a řekla ,,Díky za nabídku, ale toto není pro mě.“ A chtěla jsem odejít. Jenomže mi to nějak nevyšlo. Začala mě hodně bolet noha a já se bolestí svalila k zemi. Richard ze mě sundal aktovku, vzal mě do náručí a odnesl mě do domu. Tam mě položil do jednoho pokoje, kde byl už doktor a ten se o mě začal starat. Když bylo vše v pohodě, tak jsem doktorovi poděkovala a on mi řekl ,,Tak jestli tomuto říkáš jenom odřenina, tak nevím jak bys dopadla. Měla jsi to koleno rozseklý a ještě k tomu jsi v něm měla špínu. Ale ty ruce jsou jenom odřené. Kde ses dokázala takto zřídit?“ já sklonila pohled a řekla ,,Cestou do školy jsem omdlela za běhu na schodech, kde byl štěrk. I ve škole jsem se snažila to vyčistit, ale nějak mi to nešlo, a když jsem to konečně zastavila, tak jsem šla do třídy.“ Doktor mi řekl, že jsem blázínek a odešel. V tom do pokoje vešel Richard a usmíval se ,,Vypadá to, že delší dobu nebudeš chodit, že?“ já se na něj podívala odvážně a řekla ,,Tak to si jenom myslíš.“ A normálně jsem stoupla na nohu. Ani to moc nebolelo, dokud jsem neudělala další pohyb. Koleno mě sice bolelo, ale chtěla jsem co nejrychleji vypadnout z toho domu. ,,Kde jsou moje věci?“ zeptala jsem se a mířila kulhavě ke dveřím. Richard se usmál, stoupl si před dveře roztáhl ruce a řekl ,,Nikam nepůjdeš. Jedině, že bys mě dostala na zem. Což se ti nikdy nepovede.“ Já se naštvala a otočila se k němu zády. Richard ke mně přistoupil, a když jsem cítila jeho ruce, jak se přibližují, tak jsem se otočila a podkopla jsem mu nohy.  ,,Tak… jsi na zemi. Už můžu domů?!“ Richard se tvářil překvapeně a než stačil cokoliv říct, tak jsem vycházela z pokoje.

Tudy zrovna procházela Richardova maminka a řekla ,,Copak? Ty už odcházíš? Já jsem nechala udělat jídlo i pro tebe.“ Já se usmála a řekla ,,Bohužel, Richard prohrál v tom, co se vsadil. Řekl, že pokud ho dostanu na zem, tak můžu jít. Tak jsem ho na zem dostala, a tak tedy jdu.“  A šla jsem dál. V tom jsem se zastavila a zeptala se na věci. Paní se pousmála a řekla, že jsou u hlavního vchodu. Tak jsem tam rychle šla. Cestou jsem prošla kolem hodin, a když jsem viděla kolik je, tak jsem se i rozeběhla. Jakmile jsem doběhla ke dveřím, tak jsem začala něco hledat, ale nenašla jsem to. ,,Hledáš toto?“ zvedl Williem nad hlavu krabičku s léky. ,,Hned mi to vrať. Jinak se neznám. Prosím. Vrať mi je.“ Williem se usmál a řekl ,,Jedině… pokud tu ještě zůstaneš. Jinak máš smůlu.“ Já se naštvala a řekla ,,Já tady nemůžu zůstat. Dej mi ty léky. Jinak se stane něco zlého. Prosím.“ A klekla jsem si před něj. Williem mi znovu řekl ,,Jedině, když tady zůstaneš.“ Já se na něj podívala s uslzenýma očima a kývla jsem. On po mě ty léky hodil a zeptal se ,,Na co je máš?  Máš nějakou nemoc? Nebo jsi na hlavu.“ Já se jenom otočila k němu zády a odpověděla ,,Mám vzácnou nemoc. A pokud si nevezmu tyto léky, tak se nedokážu ovládat. Přiblížím ti to takhle. Když upír nedostane svoji dávku krve, tak taky šílí a zabíjí, ale já upír nejsem. Ale něco podobného. Nikomu to neříkej. Jinak zemřeš. Jasný.“ A hnedka jsem si jeden lék vzala. Williem stál a díval se zděšeně. Když jsem uslyšela někoho přicházet, tak jsem se otočila a viděla jsem od kluků maminku. Začala jsem se chovat normálně a i usmívat se. Když jsem řekla ,,Tak já tady chvíli zůstanu. Williem mě k tomu přemluvil.“ Maminka od kluků se usmála a potom jsem k ní přistoupila ,,A omlouvám se za své nevhodné chování. Chtěla bych se představit. Jmenuji se Kateřina Urbánková. Těší mě, že Vás poznávám.“ Paní se usmála ,,To je v pořádku. Je mi jasné, jak se tu cítíš. Já se jmenuji Jaroslava Stehmpnová. A moje syny již znáš.“ Podali jsme si ruce a vše bylo v pořádku. V tom tam přišel Richard, a když viděl, že se usmívám, tak ke mně přistoupil ,,Takže tady zůstáváš?“ já se otočila ,,Jo, ale jen na chvíli. Potom už budu muset domů. Mí rodiče nevědí, že jsem tady.“  Williem neustále stál, a když viděl, že se chovám úplně jinak, tak to nemohl pochopit. A v tom jsem se na něj usmála. On to tedy nechal plavat a bavil se s námi, jako by se nic nestalo.

     Nastal čas na jídlo. Všichni jsme šli do jídelny a sedli si za stůl. Richard mi se vším pomáhal.  Hlavně se posadit. Byl na mě moc hodný a já se k němu chovala zle.

Docela se mi tam zalíbilo. Paní Stehmpnová je opravdu skvělá žena. A dokáže udělat i srandu. A jak jsme se seznamovali, tak jsem se různě vyptávala na koníčky kluků i paní. Když se Williem zeptal na mě a jestli mám nějaké kamarády. Já sklonila pohled a řekla ,,Kvůli své nemoci moc kamarády nemám. Spíše nepřátele. Doktoři neustále nevědí, jak mě vyléčit. Když se přišlo, že jeden lék ji pozastavuje, tak mi je začali dávat a stále zkoumají moji krev. Proto jsem se nechtěla nechat vyšetřit. Bojím se doktorů.“ Všichni na mě koukali jako na mimozemšťana, když jsem vstala a chtěla odejít. ,,Kači. Nikam nechoď, prosím.“ Řekl Richard a šel ke mně. Já se mu vytrhla a odpověděla ,,Je pozdě. Musím domů.“ A odešla jsem. U hlavních dveří jsem měla stále věci, tak jsem si je vzala a vyšla ven.  Tam mě doběhl Richard s Williemem. Proč tady nemůžeš zůstat?“ zeptal se Williem a já řekla ,,To je moje věc. Nechci vás do toho zatáhnout. A radím vám dobře. Nechoďte za mnou. Jinak se vám může něco stát.“  a v klidu jsem odešla. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář