Černý vlk část 1.
Černý Vlk
Jednou, pár dní po té, co jsme se přestěhovali do nového města jsem šla do nové školy.
Myslela jsem si, že když se přestěhuji, tak zatajím svoji minulost, ale velice jsem se zmýlila.
Už od čtvrté třídy mám potíže s akné na obličeji. A vždy jsem se chovala jako slušňáček. To vše jsem chtěla změnit. Zapomenout na všechno zlé, ale i dobré. Zapomenout na smrt mé fenky Kikinky, která před pár dny zemřela. Zapomenout na to, jak jsme chodili do lesa stopovat srnky, jak mě bránila před zlem a na to, že se nenechala pohladit od jiných dětí. Byla to moje ochranka.
Jenomže jak zemřela, tak zemřela i část mě, protože jsem s ní vyrůstala od školky. Dělila se s ní o ty dobré časy, ale i o ty špatné. Byla moje nejlepší kamarádka.
A tady na to vše jsem chtěla zapomenout. Z vesnice do města. Daleko od pravého domova a od kamarádů…
Poprvé jsem šla do nové školy, ale bylo to, jako bych šla do té jedné a té samé. I když jsem byla hezky namalovaná, a chovala se jinak, tak jsem se svých zvyků nezbavila. Zapomněla jsem se o přestávce seznamovat a místo toho jsem seděla jako zaschlá švestka na jednom místě. Bylo to hrozné. Když si ke mně přisedla jedna holka a zeptala se mě na jméno odpověděla jsem jí ,,Jmenovala jsem se Katka, ale nyní mi všichni říkají Liang Siu.“ ,,Liang Siu? Co je to za jméno? Zní to jako pro šikmooký.“ Podivila se ta holka a já ji na to řekla ,,Však ano. Je to jméno pro šikmooký, protože jsem dříve chodívala na Vietnamský Chat. Tam jsem se učila Vietnamsky, ale moc dobře mi to nešlo. A nakonec jsem našla kroužek a tam se učilo Japonsky, a tak to používám jako japonské jméno.“ A na to si ta holka stoupla a řekla ,,Jsi nějaká vadná.“ A já na to nic neřekla. Prostě a jednoduše jsem se chovala jako vždy. Na všechno jsem kašlala a myslela jenom na Kikinku a na srnky, které už neuvidím.
Najednou jsem viděla jednoho kluka, který seděl sám v rohu úplně vzadu ve třídě. Připadalo mi, že se chová podobně jako já, a tak jsem vstala a šla k němu.
Když jsem mu řekla ,,Ahoj. Jak se jmenuješ?“ tak mi neodpověděl, ale kluk vedle přes uličku mi řekl ,,Je to blázen. S nikým nemluví a učitelé si ho nevšímají. Nikdo o něm nic neví. Je to prostě blázen.“ A já mu japonsky řekla ,,Taj džoba?“ což znamená ,,Jsi v pořádku?“ A on mi japonsky odpověděl ,,Hay“ docela mě to udivilo, že mi rozuměl, ale byla jsem ráda, že promluvil.
Aspoň něco dobrého v hrůzném dopoledni…
Odpoledne se mě mamka zeptala ,,Jak bylo poprvé ve škole?“ a já ji odpověděla ,,Je to stejný jako u nás, ale poznala jsem tam kluka, co mluvil japonsky. Byl zvláštní. Můžu jít po obědě ven? Viděla jsem tu nedaleko les. Šla bych se tam podívat.“ A mamka řekla, že můžu.
Tak jsem po obědě vyrazila ven. Ze zvyku jsem popadla vodítko a šla jsem, jako kdyby semnou šla i Kikinka. V lese jsem si sundala vodítko z pasu a dala ho v půl. Potom jsem se připravila a zlehka jsem pobíhala, jak jsem byla zvyklá. Když najednou šustlo listí ve křoví, zamnou.
Rychle jsem se otočila a viděla jsem černého vlka. Cenil na mě zuby. Ze strachu jsem volala Kikinku, ale nikdo nepřišel. A tak jsem se rychlo otočila běžela jsem, co mi nohy stačily. Najednou se ten vlk za mnou rozeběhl. Byl moc rychlí na to, abych mu utekla, a tak jsem se rozhodla vylézt na strom. Využila jsem rychlého běhu a co největší silou jsem se odrážela po kmeni jednoho stromu a vylezla tak na nejnižší větev. Po chvíli, co ten vlk na mě zaútočil tam přišel ten kluk ze třídy. Všimla jsem si ho už z větší dálky, a tak jsem začala volat ať sem nechodí, že je tu vlk. A na to rychle zareagoval a běžel ke mně.
Když mě viděl na stromě a toho vlka pod ním, tak popadl mé vodítko a dal mu ho kolem krku.
Divila jsem se, jak to, že ten vlk mu nic neudělá, když mi řekl ,,Už můžeš slézt. Teď ti nic neudělá.“ Celá vyděšená jsem ho poslechla a řekla ,,Jak to, že ti nic neudělal?“ a on mě zavedl k tomu křoví. Hned za těmi větvemi byli dveře a ty vedli do tajného domu, co byl pod zemí. Ten kluk mě tam vzal a když viděl, že mám na noze krev, tak mi řekl ,,Mám ti to ošetřit. A nebo to uděláš sama?“ já se divila o čem to mluví, když jsem se podívala na nohu a viděla tu krev. Jak jsem to viděla, tak jsem řekla, že je to dobrý, že to nepotřebuji ošetřit. A on mi podal lékárničku a řekl ,,Buď si to uděláš ty a nebo ti to ošetřím já.“ A já na něho vyjekla ,,Proč si myslíš, že bych si to měla ošetřit?!“ a on mi odpověděl ,,Protože městské holčičky nemají obranyschopné látky, aby se jim tyto rány zahojili.“ A já mu řekla ,,Pokud sis nevšimnul, tak nejsem městská holčička. V lese vyrůstám a dokonce jsem v něm jeden čas žila. Mě ta rána vůbec nevadí.“…
Konečně skončila ta nekonečná cesta tou dlouhou chodbou. Došli jsme ke starým zchátralím dveřím. Když je otevřel, tak se od nich linulo ostré světlo. Jak mile jsme vstoupili dovnitř, tak se mě zeptal jak se jmenuji a já řekla ,,Jmenovala jsem se Katka, ale potom mi všichni začali říkat Liang Siu. Toto jméno jsem si vymyslela jenom tak a už mi zůstalo, tak si vyber. A také mi někteří mí kamarádi říkali Mirka. To je z příběhů, co píši a zároveň mé oblíbené jméno. Tak si můžeš vybrat.“ A on řekl, že mi bude říkat Katko. A potom jsem se zeptala jak se jmenuje a on řekl ,,Kdybych ti to řekl, tak se mi budeš smát.“ a já řekla, že se smát nebudu. Tak se tedy nadechl a řekl ,,Jmenuji se………Černý Vlk.“ Já jsem vyvalila oči a zeptala jsem se ho, kdo mu dal toto jméno a on mi odpověděl ,,Mí rodiče, kdo jiný. Ale s tím, že je na mě něco divného.“ Potom se otočil ke mně zády a zeptal se mě ,,Znáš pohádku Shrek?“ a já mu řekla ,,No to je jasný. Ale proč?“ Nachvíli bylo ticho a potom jsem si vzpomněla na Fionu ,,Ve dne taková. V noci jiná. To je kletba má.“ Řekla jsem a ten kluk mi na to kývl. Potom jsem řekla ,,Tak že se každou noc měníš v černého vlka? A co to bylo za vlka, co mě napadl?“ a on mi opověděl ,,To je Ishida. Její úkol je hlídat tuto skrýš a odhánět lidi. Je to moje matka.“ A potom ji pohladil po hlavě. A já se ho zeptala ,,Jak to, že je tvá matka vlk a ty se v něj měníš? A co tvůj otec?“ a Černý Vlk mi řekl, ať si sednu a že mi tu nohu raději ošetří a přitom mi řekne, jak to je.
Tak jsem se posadila na jednu židli, co tam byla a Ishida si položila hlavu na mé nohy. Černý Vlk se divil, jak to že se ke mně najednou lísá a já řekla ,,Měla jsem fenečku. Jmenovala se Kikina a byla to moje nejlepší kamarádka. Pravidelně skoro každý den jsme chodili do lesů stopovat srnky a hrály si spolu. Byly jsme nerozlučitelný pár. Ale už byla stará a matka země si ji vzala k sobě. Nyní má hrob v jednom lese, kam nikdo nechodí, kvůli kletbě. Jenom já a Kikina jsme se tam odvážili jít. Byl to nádherný kus lesa. Nebylo tam náznaku lidské stopy. A všude lesní zvěř. Naučila jsem se té zvěři naslouchat a byli doby, kdy jsem si i některé zvíře pohladila. Asi cítí to, jak umím se zvířaty zacházet, a nebo mi jednoduše věří, protože věřím já tobě.“ A na to jsem cítila slabé píchnutí. Měla jsem na noze dlouhý a hluboký škrában, který se musel zašít. Byla jsem proti, ale nakonec mě Černý Vlk přemluvil. Ishida cítila, že mám strach, a tak mi podala kus hadry. Zprvu jsem netušila, co tím myslí, ale potom jsem pochopila, že to mám skousnout. Tak jsem si to tedy dala do úst a Černý Vlk vzal rozpálenou jehlu a nit a začal mi tu ránu zašívat. Bolelo to více, než kdybych dostávala tisíce ran bičem. Myslela jsem, že mi ta noha upadne.
Jak mile začal šít, tak začal i vyprávět ,,Jednou když se otec procházel se svým psem v lese, tak ho prý potkala žena. Byla to cizinka a držela v ruce jedno malé štěně a jedno dítě. Když to dala mému otci, tak po chvíli viděl, jak se za ní ženou nějací lidé a nadávají ji ,,Ty čarodějnice. Co jsi udělala s dítětem krále.“ Bylo to prý neuvěřitelný, protože žádný král neexistoval v tu dobu.
A najednou slyšel ,,Nyní proklínáme ty, jenž drží dítě našeho krále. Oni sami budou mít děti, ale zohavené.“ A potom vzal to dítě a chtěl ho vrátit, ale nikdo nikde nebyl. Jenom na tom místě, kde zabili tu cizinku, kvetli tulipány. A tak vzal Dítě i štěně a staral se o ně jako o vlastní.
Za pár dní na to umřel tátův starý pes a štěně zmizelo. A dítě najednou také zmizelo. Otec si myslel, že mu ze všeho hrabe v mozku, ale tímto jenom viděl starou kletbu naší rodiny.
Potom jsem se narodil já. Do mých sedmi let bylo všechno v pohodě, ale najednou zmizel táta v lesích a máma se změnila v černého vlka. Asi do mých desíti let jsem jí rozuměl jako člověku, ale potom jsem jí přestal rozumět a musel jsem se starat o sebe sám. Ze začátku jsem na sobě nepoznal nějaké změny na těle. Ale čím víc jsem rostl, tak jsem viděl, co semnou je. Ale nikde nic o zrušení kletby není, tak mi to asi zůstane...“ A na to došil poslední steh. Když už jenom zbylo odtrhnout nit, tak jsem sebou cukla natolik, že mi skoro všechny stehy vyjely.
A tak to musel Černý Vlk šít znovu, ale tentokrát to více bolelo, protože jsem se neměla na co soustředit. Ale přežila jsem to.
Když už konečně bylo po šití, tak jsem mu velice poděkovala a chtěla odejít, ale hned, jak jsem stoupla na tu nohu, tak jsem spadla na zem. Jako bych tu nohu nemohla ovládat.
Při tom pádu jsem měla veliké štěstí. Kousek ode mne byli totiž postavené hřebíky. Černý Vlk hned ke mně běžel a postaral se o mě. Naštěstí jsem u sebe měla mobil, a tak jsem zavolala domů,
že přijdu až zítra, a že jsem se seznámila s novými kamarády a chtějí, abych u nich přespala.
Vím, byla to lež, ale co jsem v tu dobu měla dělat…
Přes den to bylo dobrý. Neustále jsem si nedala říct a pokoušela jsem se chodit, ale nešlo to. A tak jsem se na tu nohu naštvala a začala ji zahřívat třením rukou kolen žil a cév. Po deseti minutách jsem cítila v té noze teplo, a tak jsem tedy zkusila stoupnout. A ono se to podařilo.
Jenomže mě ta noha bolela, jako bych stála na hřebících. Nedokázala jsem tu bolest vydržet, tak jsem si šla tedy lehnout do postele a během chvilky spala.
Sotva se začalo stmívat, tak jsem se probudila a kulhavě jsem hledala Černého Vlka, ale nikde jsem ho nenašla. Jenom jsem viděla nějakou ženu, jak dělá něco k jídlu.
Hned mi docvaklo, že to bude asi Ishida. A měla jsem pravdu. Když jsem si stoupla do dveří, tak mi řekla ,,Neboj se mě. Nic ti neudělám. Vím o tobě hodně věcí. A vím i o Kikině. Měla jsi ji velice ráda, když ses musela kvůli tomu i odstěhovat.“
A já na to řekla ,,A jak to, že o mě toho tolik víte?“ a ona už neodpověděla.
Chvíli bylo ticho a potom se najednou ozvalo křičení a hned potom vytí.
Najednou mi Ishida řekla ať zavřu dveře. Já ji poslechla a při zavírání jsem nakoukla ven. Viděla jsem Černého Vlka zavřeného v kleci. Když jsem zavřela ty dveře, tak jsem na něj zeptala. Ishida mi dala večeři a potom si přisedla a řekla ,,Já se měním v člověka před západem slunce, a Černý Vlk se mění ve vlka až po západě slunce, takže ho stíhám zavírat. Ale když není zavřený, tak pokaždé uteče a napáchá strašné škody. Stalo se že i dokonce zabil jednoho člověka. Ale on si to nepamatuje. Až se promění úplně, tak za ním můžeš, ale nyní je velice rozzuřený.“ Já si dojedla večeři a chtěla odnést nádobí, jak jsem byla zvyklá. Jenomže jsem zapomněla na tu nohu a hned jak jsem vstala, tak jsem spadla. Potom si toho všimla Ishida a řekla mi, ať si sednu, že se mi na to podívá. Mě se moc nechtělo, protože jsem něco tušila a měla strach, ale Ishida mě uklidnila. Tak jsem si tedy sedla a ukázala tu nohu.
Najednou se mě zeptala, jak se mi to stalo a já řekla ,,Utíkala jsem před tebou. Ty si to nepamatuješ? Chránila jsi dům a já nevěděla, že tu nějaký je. A při útěku jsem vyskakovala na strom a o nějakou větev jsem se poranila. Černý Vlk mě to ošetřil a zašil.“ Ishida se mi omluvila a potom řekla ,,Tak to jsi byla ty? Ta holčina, co se mě tak bála?“ Já na to jenom kývla hlavou.
Najednou jsem cítila takové lehké píchnutí v té ráně. Strachy jsem sebou cukla a Ishida mi řekla ,,Ta rána není dobrá. Zřejmě ti hnisá.“ A já ji na to odpověděla ,,A nemáte tady kus hadry, nůž a trochu vody?“ a Ishida mi to během chvilky donesla. Potom jsem nožem rozřízla ty stehy a hadrou, která byla namočená ve vodě, jsem si tu ránu vyčistila. Bolelo to jako čert, ale musela jsem to vydržet. Nic jiného mi nezbylo.
Po chvíli mě ta moha přestala bolet, a tak jsem vzala kus provazu a jak jsem tu hadru měla přiloženou na ráně, tak jsem ji tam přivázala, aby na té ráně držela.
Hned jak jsem mohla, tak jsem šla za Černým Vlkem, abych se na něj podívala, ale v kleci nebyl.
Vyběhla jsem ven a tam jsem ho viděla s Isidou, jak spolu dovádějí.
Najednou se ozvalo několik výstřelů a potom jsem jenom viděla Ishidu ležet na zemi, mrtvou.
Potom jsem se otočila tím směrem, co vycházeli ty výstřely a viděla jsem tam dva lidi. Zřejmě muže a ženu, ale na tu dálku jsem to nepoznala.
Sotva jsem otočila pohled na Černého vlka a Ishidu, tak na mě Černý Vlk vyskočil a chtěl mě napadnout. Jenomže se opět ozvali ty výstřely. Černý vlk se jenom začal divit a potom utekl někam pryč. Já chtěla běžet za ním, ale nemohla jsem. Ta rána se mi opět otevřela a měla jsem co dělat, abych se doplazila do nějakého úkrytu. Potom jsem jenom ze křoví viděla, jak odnášejí Ishidu, jako Černého Vlka, pryč.
Ráno jsem se probudila čistá a umytá. Divila jsem se, kde to jsem, když ke mně přišla mamka a zeptala se mě ,,Kde sis udělala tu ránu na té noze?“ a já se jenom otočila, protože jsem byla vyděšená ještě z toho, jak zabili Ishidu. A neustále jsem myslela na Černého Vlka.
Když najednou vešli dva lidi. Podle postav jsem poznala, že to jsou ti, co zabili Ishidu a tím, že ke mně přišli, mě naštvali ještě víc.
Přisedli si k mé posteli a potom mi jeden z nich řekl ,,Měla jsi štěstí, že tě ten vlk nezabil. Jdeme po něm už pěknou dobu. Před třemi roky se nám ztratili z pozorování a nyní jsme je našli tady v lesích. Ještě nám chybí ten černý vlk, který tě napadl. Výš kde je?“ a já jim v klidu odpověděla ,,Ne, to nevím. Byla jsem v tom lese poprvé, když jsem slyšela výstřely a potom na mě ten vlk vyskočil. Byla jsem vyděšená. A kde je ten, kterého jste ho zabili?“ a na to mi odpověděl ten druhý člověk, nebyl to muž, ale to žena, a tak mi odpověděla ,,Ona není mrtvá. Je v odchytném středisku, kde ji nyní studují. Protože nikdo neví, jak tento druh přežívá. Jsou jedineční jednou vlastností…“ a než dořekla jakékoliv slovo jsem do toho vlítla já a řekla ,,Jedineční v tom, že se mění v člověka a nikdo nikdy neví jakou mají podobu.“ ,,Přesně tak. Odkud to víš?“ zeptal se mě ten chlap a já mu odpověděla ,,Nejsem slepá. Viděla jsem jak jste ji zastřelil. Byla to žena a když jste ji nakládali, tak to byl černý vlk. A navíc se o takové to věci velice zajímám, ale proč vám to vlastně říkám. Stejnak mi to nijak nepomůže najít dobré kamarády a už vůbec ne přátele v lesích. Tím myslím lesní zvěř.“ A potom jsem se otočila k nim zády. Naštěstí tam vešel doktor a museli odejít, protože mi museli zkontrolovat nohu. Takže mi nestačili položit více otázek. A to mě zachránilo...
Komentáře
Přehled komentářů
Píšeš moc zajímavě, tenhle příběh má co do sebe. Jak tě něco takového napadlo, tedy kde jsi vzal inspiraci tohle napsat? Smím-li se zeptat.
Re: Dobrý příběh
(Alex, 24. 1. 2014 16:21)
Děkuju. No inspirace je tam z části napsána. se svým psem jsem chodil ven, a když zemřel, tak mi v hlavě probíhaly vzpomínky na ni. Takže jsem začal psát o mě... Jsem z ženštilej chlap :)
No a strejda dostal vlka. Koupil si štěně, co bylo nezbedný a mě toto napadlo. Je to příběh ze základky, takže tam je plno chyb, hrubek a nesmyslných frází. Ale aspoň mi to připomíná staré časy :)
Re: Re: Dobrý příběh
(Alae Draconis, 24. 1. 2014 21:47)To jsem si všimla, ale i tak je to dobrý :) Na základu dosti :D
Dobrý příběh
(Alae draconis, 24. 1. 2014 9:54)