Zdejší kletba - Samuel
Hned po prohledání jsem se sbalil a řekl všem obyvatelům, že odcházím.
Ukryl jsem se v lese u skály, která byla dveřmi do školy. To mi taky připomnělo ředitele, a co by mi řekl „Jsi neschopný vůl. Takhle se prozradit.“ A schytal bych ránu pěstí do břicha či obličeje. Musel jsem se té představě zasmát.
Rozdělal jsem si malý ohýnek a udělal přístřešek z větví. Vypadalo to, že do rána bude pršet.
Pomalu se stmívalo a já dostal hlad.
Někdo mi hodil bochánek chleba a flašku s vodou. Rychle jsem popadl katanu a výhružně zaútočil na člověka. Byla to ta dívka. Měla strach v očích…
Položil jsem katanu se slovy „Tak běž a nahlas mě tomu tvému démonovi.“ Dívka si oddechla a udiveně se zeptala „Ta o tom víš? Jak? Kdo jsi? Já tě tu náhodou našla a tohle měla u sebe. A taky tvůj žaludek je slyšet na míle daleko.“ S poslední větou se pousmála. Udělala pár nejistých kroků ke mně „Jak vůbec vypadáš? Jsi opravdu odpadlík?“ já si dřepl, sebral jídlo a dal jí ho do ruky „Máš moc otázek a tvůj šéf mě hledá. Myslíš si, že ti jen tak odpovím?“ zněl jsem asi zle, protože měla vystrašený pohled.
Povzdechl jsem si „Co mám s tebou dělat. Pokud mi řekneš něco o sobě a tvým šéfovi, pak ti řeknu já o sobě.“ Najednou se jí rozzářily oči a spustila jako proud vody „Jmenuji se Kira. Je mi 16 a bydlím tady asi pět let. Jsem člověk, ale umím dobře bojovat. Samuel říká, že když budu trénovat, tak budu opravdu dobrá. Ale nemám s kým více cvičit. Samuel je náš vůdce. Je to démon bez srdce. Na co šáhne, to změní. Není tu žádný protivník, který by ho dokázal porazit a lidé se ho bojí. Je jeden z hlavních strážců temného krále.“ Řekla mi naprosto všechno. Já dojedl chleba a vypil vodu „A jak ti mám věřit, že mě nenahlásíš.“ Ona se mi zahleděla do očí a já najednou slyšel její myšlenky „Co mám říct, aby mi věřil. Už tu nechci být. Nechci, aby mě ten tyran mučil…“ pak bylo ticho. Sám jsem byl mimo z toho, že umím číst myšlenky. Ale rychle jsem řekl „Jsem Alex. Jsem odpadlík, kříženec. To ti raději nebudu vysvětlovat. Mám zaměření na boj a špehování. U nás mi říkají temný stín. To pochází z otcovy strany. Ale vzhledem jsem světlo. To je z matčiny strany. Jsem tu jako neškodná myš. Abych poznal svět lidí. A hned se dostanu do problémů.“ Kira se pousmála „Ale máš dobré srdce, Alexi. Zachránil jsi to štěně. Pokud mě naučíš bojovat, ta tě nenahlásím a řeknu, že jsi odešel dál do dalšího města.“ „Města? Toto není vesnice?“ udivil jsem se. Ona se začala smát „Jde vidět, že jsi neviděl celé město Avantgard. Je to město průzkumníků. Lidé zde jsou vyhlášení průzkumníci v širém okolí.“ Docela jsem byl zmatený. Naše mise měla být ve vesnici jménem Avandril. A teď mi to došlo. Názvy jsou podobné a otec říkal, že nás brána vyhodí tam, kde je větší problém, než je naše mise… Zatvářil jsem se nejistě a zaraženě. Kira se postavila nad mým pohledem „Jsi v pohodě, Alexi?“ vzpamatoval jsem se „Promiň, jen mi něco došlo.“ … Nakonec jsme si chvíli povídali a před setměním jsem ji doprovodil k vesnici.
V noci mi El donesla jídlo. Vše jsem jí řekl a ona hned vymýšlela, jak se dostat do vesnice. A já přemýšlel, jak pomoct Kiře.
Ráno byla celkem zima. Probudil jsem se s východem slunce. Z lesa byl pěkný výhled na město.
Asi jsem se moc zakoukal, protože jsem si, až na poslední chvíli všimnul, že na mě někdo útočí. Uskočil jsem a chytil člověka… „Kiro?“ udivil jsem se. Ona se pousmála „Dobrý ráno, Alexi.“ Pozdravila mě a já ji postavil na zem. V ruce měla malou dýku „S tím jsi na mě chtěla zaútočit?“ zastyděla se „Jsi fakt dobrý.“ Já si povzdechl „Najednou opravdu vypadáš jako šestnáctiletá holka.“ Doslovně zrudla. Po chvilce ze sebe vykoktla „Budeš mě učit bojovat?“ poodstoupil jsem „Když myslíš. Zkus na mě jakkoliv zaútočit.“ Pomalu ke mně došla a dala mi ránu do břicha. Ani jsem to necítil „Neboj. Já něco vydržím.“ Řekl jsem a ona si povzdechla. Poodešla, rozeběhla se a plnou silou mě kopla. Trochu to zabolelo, ale ustál jsem to. „To je tvůj nejsilnější útok?“ zeptal jsem se a začal ji vysvětlovat, kde všude udělala chyby. Hned se opravovala. Učila se opravdu rychle.
Angy mi donesla snídani v době, kdy mě Kira shodila na zem a zaťala pěst. Angy vytáhla luk se šípy a vystřelila po ní. Já Kiru rychle svalil na zem a chytil šíp „Angy, to je v pořádku. Jen trénuje.“ Angy se zastyděla „Promiň, to jsem nevěděla.“ Schovala luk i šípy a došla k nám. Kira se zvedla „Děkuji, Alexi.“ Nejistě mekla a byla rudá. Angy mi dala jídlo a chvíli si s Kirou povídala.
Holky odešly do města a byl klid.
Abych nezakrněl na místě, tak jsem se proběhl po lese. Dokázal jsem vyšplhat na strom a rozhlédnout se po okolí z vrchu… Viděl jsem celé město Avantgard a dál na kopci černý hrad. Ještě mezi nimi byla malá vesnička. To musela být Avandril.
Slezl jsem o pár větví níže a na koho jsem nenarazil. Na démona Samuela a jeho bandu. Vypadalo to, že se odněkud vrací a za jedním koněm vlekli špinavého, spoutaného kluka. Šel stěží a unaveně. Bylo mi ho celkem líto, ale teď jsem nic nezmohl.
Přeskočil jsem pár větví a sledoval je. Mířili do města. Docela mě to zaujalo a pod pláštěm a maskou jsem mezi ně zapadl. Nikdo si nevšiml, že jsem tam navíc.
Zastavili se u domku Kiry. Samuel ji zavolal. Došla se strachem. Sam ji chytil za tričko „Jak pokračuje pátrání po odpadlíkovi!“ zalapala po dechu „Odešel do jiného města. Podle posledního hlášení šel na jih do Roventru.“ Samuel ji pustil „Takže nemá nic proti nám. Nu dobrá, necháme ho být.“ Otočil se, vzal kluka a dal ho Kiře „Chvíli mi ho pohlídej. Podám hlášení, a pak z něj udělám vojáka.“ Kira ho chytla a Samuel odešel s celou bandou. Jen já tam zůstal stát. Kira se dívala se strachem. Já k ní popošel „Ta jsi strašpytel. A po mě chceš, abych tě učil.“ Její obličej se rozzářil „Alexi? Tys dokázal být mezi nimi.“ Já si unuděně povzdechl „Omylem jsem na ně narazil v lese. Chtěl jsem se dozvědět nějaké informace od toho démona, ale za celou cestu ani necekl.“ Kira nás vzala k ní domů.
Její dům byl útulný. Kluka odpoutala a dala mu jídlo. Doslova to jídlo hltal. Já si sedl k oknu, odkud bylo vidět na náměstíčko. Kira si přisedla a podala mi polévku. Udiveně jsem na ni pohlédl, ale dobře vypadající polévku jsem odmítl. Se zklamáním ji odnesla… Venku jsem zahlédl Lucise. Šel jsem za ním. Poznal mě jen díky plášti. Domluvili jsme si večer schůzku v pokoji. Už jsme s e museli někam pohnout. Po domluvě jsem se vrátil ke Kiře a s ní se domluvil na tréninku boje s mečem. Nakonec jsem se vrátil do lesa.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojky... je to moc hezký, už se strašně těším na pkračování, jestli nějaké bude, ale byla bych za to ráda :)
Re: overwritten-snow.blog.cz
(Alex, 21. 4. 2014 19:40)Ahoj. jo pokráčko bude. v sešitě to mám celý, jen se dokopat poslední dvě kapitoly přepsat do pc... :)
Re: Re: overwritten-snow.blog.cz
(Snow, 23. 4. 2014 11:36)
Ahá... to znám... snad se k tmu dokopeš... moc se těším, jak to dopadne :)
Píšeš moc pěkně :)
overwritten-snow.blog.cz
(Snow, 21. 4. 2014 11:08)