Směr Avandril
Večer jsem se proplížil do Lucisova pokoje. El a Angy už čekaly… Skočil jsem do pokoje a sedl do postele „Tam venku je opravdu hnusně. A zima.“ Pronesl jsem a pak jsme začali řešit naši misi. Museli jsme se dostat do Avandrilu, kde mají nováčkové za úkol najít odpadlíka a dostat ho do školy.
Přes noc jsme se domluvili na odchodu, a že se sejdeme u skály, kde sídlím.
Ráno jsem se probudil a Kira seděla vedle mě se smutným pohledem. Vstal jsem „Ahoj Kiro. Jak to, že jsi tady tak brzy?“ ona se pousmála „Chci jít s vámi do Avandrilu.“ Zasekl jsem se „To vůbec. Sice jsem tě nechal poslouchat, ale to neznamenalo, že s námi někam půjdeš. Jsi obyčejný člověk nepřežila bys s námi…“ odmlčel jsem se. Kdo je kdo. Podíval jsem se jí do očí a slyšel její myšlenky „Prosím… nechci tu zůstat ani minutu…“
Mezi tím došla banda a divili se, co tam dělá Kira. Já si povzdechl „Jde s námi do Avandrilu. Bude nás doprovázet.“ El okamžitě protestovala „Pokud se nechce stát mým obědem. Tak ať se rychle rozmyslí, zda půjde nebo zůstane.“ Kira se podívala udiveně a já dodal „Kiro, toto je Elizabeth. Ona je upír.“ Chýra zbělala. Myslel jsem, že ji budu sbírat ze země. Ale ustála to.
Angy došla ke Kiře „El, nebuď taková. Určitě tu cestu zvládne.“ Popadla Kiře ruku „My se už trochu známe. Jsem Angela a jsem kočka. Mám prakticky nulové ohrožení, ale drápky se nebojím vytáhnout.“ Kira se uklidnila. Lucis ji podal ruku „Jmenuji se Lucis a jsem černý vlk.“ Vždy je stručný. Poté hleděla na mě „Co jsi ty, Alexi?“ povzdechl jsem si „Jsem vlk. Jak jsem ti už dřív řekl. Jsem kříženec světla a temna.“ Zírali na mě všichni. Já si rychle sbalil věci a vyšli jsme.
Šel jsem raději po větvích. Měl jsem obavy, abychom nepotkali Samuela a jeho bandu. Takto Kira mohla říct, že jim ukazuje cestu…
Kira se po mě neustále ohlížela a nedávala pozor, kam odbočujeme na rozcestí. Najednou jsme stáli u obří propasti se zříceným mostem. Kira se nám omluvila a dodala „/plně jsem zapomněla, že se tato cesta roky nepoužívá. Vrátíme se zpět na křižovatku a…“ El ji zastavila v řeči „Je to délka asi dvanácti metrů. Dokážeš to skočit, Alexi, i se zátěží?“ já se zazubil „Nejsem pijavice, abych mohl skákat jako klokan.“ El zrudla. Popadla Angy a jednoduše to přeskočila. Lucis to také přeskočil, ale El ho musela chytit. Měl to vážně o fous.
Kira se na mě nevině podívala „Můžeme to obejít, pokud chceš.“ Já si povzdechl, nasadil masku a vzali ji na záda „Ne, že budeš křičet, nebo mě škrtit.“ A popošel jsem pár kroků zpět. Rozeběhl jsem se a skočil až za holky. El mi s nezájmem zatleskala a zeptala se „Proč máš pořád tu masku. Každý ví, že jsi bílý vlk po matce.“ Sundal jsem si ji „Ta maska je něco jako pečeť mojí síly. Uvolní pouze tolik temnoty, kolik je zrovna zapotřebí.“ El jen podotkla „Mě bys neporazil.“ A šlo se dál.
U vesnice byla krásná pole s plno zeleniny a ovoce. Dostal jsem nesmírný hlad.
Ve vesnici byli lidé, kteří se v klidu bavili s úsměvem na tváři. A byl tam klid. Nikdo nevypadal ustaraně.
Kira nás zavedla k ubytovně. Lucis objednal dva pokoje pro tři lidi. Já se raději budu držet dál. A Kira šla ke své tetě.
Byl čas oběda a všichni jsme se sešli u tety. Kira nám udělala jídlo. Opravdu skvěle vaří. Poté jsme se rozdělili a hledali odpadlíka, která žádal o přestup. Měli jsme přibližný popis. Rezavé vlasy, druh liška.
Sedl jsem si na lavičku a přemýšlel. Nad svým úkolem. Úkol týmu A mě nijak nezajímal. Já měl za úkol najít jiného démona. S velmi vzácnou schopností…
Slunce svítilo ostře a odehnalo všechny mraky. Musel jsem mít plášť, abych se neupekl.
Najednou mě někdo zastínil… Kluk. Měl rezavé vlasy a pihy po obličeji. Jeho tvář byla veselá a řeč neomalená „Ty jsi ze školy odpadlíků. Ty jsi pro mě přišel?“ díval jsem se udiveně „Asi ano. Jsi liška?“ kluk tomu kývnul. Kde bydlíš a jak se jmenuješ?“ začal jsem se ho ptát. „Bydlím na okraji vesnice a jmenuji se Erik.“ Vstal jsem a uviděl jeho zelené oči, které jiskřily nadšením.
Pomocí hesla jsem všechny svolal.
Sešli jsme se na náměstíčku. Tam jsem Erika všem představil. Jedno mě na něm znervózňovalo. Stále se ohlížel. Zahleděl jsem se mu do očí a uslyšel myšlenky „Je tu nebezpečno. Měli bychom odejít. Jinak budeme moc nápadní.“ Pak se mi zamotala hlava. Všimla si toho Kira, která ze mě nezpustila oči. Lehce se mě dotkla „Jsi v pořádku?“ já se zhluboka nadechl a uvědomil si svoji schopnost. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem nabídl, abychom šli k Erikovi domů. Byla na něm vidět úleva.
U Erika to bylo útulné. Ale bydlel sám. Byl zázrak, že dokázal kontaktovat školu.
Už se stmívalo a všichni se rozešli. Já zůstal u Erika. Byl klidnější a po jídle usnul. Vypadal unaveně. Já však nezamhouřil oko. Nedokázal jsem usnout. Hlava mi třeštila, jako by mě po ní někdo praštil kládou.
Ráno jsem pozoroval východ slunce za hradem. Celkem pěkný pohled.
Seděl jsem na střeše domu. Erik vyletěl z domu, jako splašený kůň, a rozhlížel se. V očích měl strach. „Hledáš mě, Eriku.“ Ozval jsem se. Kluk se prudce otočil a rozzářil se „Už jsem si myslel, že jsi mě tu nechal samotného, Alexi. Je nebezpečné tam sedět. Královi havrani by si tě mohli všimnout.“ Já seskočil na zem, pohladil ho po vlasech a zašli jsme do domu.
El, Angy, Lucis a Kira došli před obědem. Erik se sbalil a já dal, skrze pečeť na prstenu, vědět ředitelovi, že jsme misi splnili a vracíme se nazpět. Ředitel mi poslal informace o nejbližším průchodu a my vyrazili. Šla s námi i Kira. Prý nás aspoň doprovodí.
Procházeli jsme lesem. Bylo krásné počasí a my si mysleli, že už bude klid.
Šel jsem napřed a značil cestu. A narazil na problém.
Armáda Samuela byla přímo v naší cestě a byli rozlezlí natolik, že nám cestu zatarasili.
Stál jsem opodál a El upozornil sovou. Došli ke mně. Kira mohla protáhnout všechny krom mě. Souhlasil jsem s tím, že je protáhne a já se to nějak pokusím proskočit vrchem přes stromy. Kira se podívala zděšeně „To nejde. Takto zemřeš. Viděla jsem to.“ Nechápavě jsme na ni všichni hleděli. Ona si to uvědomila a já se zeptal „Ty jsi démon?“ nejistě přikývnula „Vidím budoucnost. Proto si mě Samuel váží. Jednou jsem mu řekla, že zabije odpadlíka… Tebe… Alexi.“ El, Angy i Lucis nechápavě stáli. Já dal Kiře ruku na rameno „Jen se neboj. On mě jen tak neporazí.“ Pousmál jsem se a nechal je jít napřed. Kira je opravdu protáhla bez problémů.
Já vyskočil na strom, nasadil masku a využil jejich nepozornosti při sledování malé skupinky před nimi. Povedlo se mi dostat nad Samuela, ale tím klid skončil. Nejspíše si mě všimnul, protože se pousmál a nechal strom pode mnou změnit v prach. Sice jsem uskočil, ale už jsem nemohl pokračovat za skupinkou.
Kira se po mě ohlédla a já změnil směr, aby měli klidnou cestu.
Samuel mě dostal na zem. Stál jsem přímo naproti němu. On se usmál a já zavrčel. Všichni jeho poddaní psi nám udělali prostor. Samuel vytáhl katanu. Já jsem udělal to samé. Pomalu ke mně popošel, poté prudce zaútočil. V boji moc dobrý nebyl, ale všude se oháněl levou rukou s pečetí démona. Na chvíli jsem se mu zahleděl do očí a věděl jsem, jaké útoky chystá. Měl jsem šanci na něj zaútočit, ale zase mě chytla ta nesnesitelná bolest hlavy. Trochu jsem se zamotal a uviděl Samuela, jak ke mně natahuje ruku. Pak jsem uviděl Kiru, jak přede mě skáče…
Co nejrychleji jsem ji chytil a strhnul ji stranou. Samuel se jí dotkl ruky, která ji začala kamenět. Postupovalo to k tělu. Nezbylo mi nic jiného, než ji tu ruku bez váhání useknout. Bolestí padla do bezvědomé. Zbytek pahýlu ruky jsem jí obvázal kusem hadry a zatáhl provazem. Nakonec jsem ji přikryl pláštěm.
Samuel si zlostně povzdechl „Takže mě opravdu zradila. Jaká škoda…“ otočil svůj zrak na mě a dodal „Aspoň se mi nebude plést do cesty a vypořádám se s tebou, odpadlíku.“ Já si sundal masku a nechal ji volně vyset na krku. Bílé uši a bílí ocas na mém černém oblečení zářili. Stejně tak i tesáky, které mi vyčnívaly a oči mi zářily jasně zelenou barvou.
Pevně jsem chytil katanu a bleskově zaútočil na Samuela. Podařilo se mi useknout mu levou ruku. Byl mimo. Vůbec nechápal, jak se to stalo. Že jediné, co viděl, byl temný stín. Došel jsem před něj a řekl „Já jsem temný stín.“ A bez rozmyšlení ho dorazil. Změnil se v prach. V tom na mě zaútočili jeho psi. Obyčejní lidé proti mně neměli šanci. Ty jsem jen silnými ranami dostal do bezvědomí. Většina se rozutekla…
Byl klid. Seděl jsem vedle Kiry a myslel, že mi praskne hlava. Asi moc nesmím používat to čtení myšlenek… Kiry se probrala „Co se stalo?“ já se pousmál „Nic moc. Jen ten váš Samuel se už nikdy neukáže. A… Promiň mi tu ruku. Jinak bys nepřežila.“ Kira se usmála „Já věděla, že mě v tom nenecháš, Alexi. Ale, co teď budu dělat? Už nic nevidím ohledně budoucnosti.“ V tom se u nás ukázala El „No… Pěknej nepořádek. Co s ní chceš dělat?“ podíval jsem se na ni „Otec mě zabije, ale nechat ji tu nemůžu.“ El si povzdechla a vzala ji na záda. Já šel v jejím těsném závěsu.
Stáli jsme pod skálou a já namířil prsten k zelenému pásu mechu. Před námi se ukázaly dveře. Lucis je otevřel a za nimi stál Albert s učitelem mytologie. Albert si nás prohlédl a zrak mu uvízl na Kiře „Ona dovnitř nemůže. Je pro nás hrozbou.“ Já se zle podíval „Nasadila za mě život. Vezmu ji s sebou, ať si říká, kdo chce, co chce!“ přešel jsem na přísný hlas. Albert se podíval hodně přísně „Ne, Alexi! Dovnitř nesmí. Pokud chceš, tak si tu s ní zůstaň, dokud se neuzdraví, ale tento práh nepřekročí!“ naštvaně jsem zaťal pěsti „Dobrá… Budu tu s ní.“ Všichni se na mě nevěřícně podívali a Angy řekla „Sám jsi na pokraji sil. Dlouho tu nepřežiješ.“ Já se na ni pousmál „O mě se neboj. Já nejsem žádná padavka. Já si poradím.“ Od El jsem si vzal Kiru, která se tvářila smutně.
Skupinka zašla do dveří, které nakonec Albert uzavřel a zapečetil.
Kiru jsem položil na zem. Dýchala stěží a rychle. „To, co ti teď udělám, ti nebude nijak příjemné.“ Pořezal jsem se, nasál si krev do úst a políbil ji. Rychle jsem odvázal její ruku a pár kapek na ni nechal stéct. Kira se začala svíjet bolestí, až upadla do bezvědomí. Poté jsem ji odnesl domů…