Město Avantgard
Stáli jsme někde uprostřed lesa a za námi se uzavřela skála. Byla to pořádná rána. Lucis leknutím vyštěkl a El se mu zasmála.
Nasadili jsme si pláště, batohy a já se podíval na svoji skupinu „Tak… kudy dl?“ El vzala mapu a třikrát jí otočila dokola. Pak ji zmačkala a ukázala na malou cestu“Tudy. Je to jediná cesta.“ Já se udivil a rozhlédl se „Já bych šel na druhou stranu.“ „A to proč?!“ vyjekla po mně. Já ji uklidnil „Je tam vesnice.“ El se obrátila a úžasem upustila zmačkanou mapu. Poklepal jsem ji na rameno „Klid. Byla to náhoda.“ A šel jsem pomalu napřed. Ostatní se ke mně přidali.
Zastavil jsem se před malou ubytovnou. Lucis nám domluvil dva pokoje a zaplatil je.
Po ubytování jsme se sešli v malém hostinci a najedli se. Společně jsme probrali informace o misi a pár lidí zpovídali o zdejší situaci. Všem jsme řekli, že jsme cestovatelé z jiné země. Zdejší lidé byli přátelští a ve všem nám vyhověli…
Jeden starý pán nám pověděl o zdejší legendě…
Já už měl prosezený zadek a musel se projít.
Venku bylo krásně a děti si hráli s malým štěnětem. Sedl jsem se na schod a pozoroval je i celé okolí. Od pozemku školy se to tu moc nelišilo. Akorát tu nebyly zdi a zamčené brány…
Dětem se zaběhlo štěně k lesu. Všechny se zastavily u bílé čáry a naléhavě na něj volali. Ale psík byl zvědavý a šel hlouběji. Já vstal a šel pro něj. Vzal jsem ho do náruče a chtěl se vrátit. Jenomže mě něco chytilo za nohy. Děti strnuly a raději se vzdálily. Já se otočil a za mnou se ukázal muž z popínavých rostlin. Rychle jsem vytáhl katanu, odsekl rostliny, které mě držely, a vyskočil ven.
Naštěstí jsem měl plášť nasazený, takže jsem mohl použít větší sílu na odraz.
Štěně jsem podal dětem, které radostně poskakovaly okolo mě a chtěly vidět nějaké kousky. Nevěděl jsem, jak mám zareagovat. Naštěstí mě vysvobodila jedna dívka „No tak, děti… nechte pána odpočinout. Je tady poprvé.“ Děti ji poslechly a s rozloučením se rozprchly do domů. Já dívce poděkoval. Ona se pouze pousmála a odešla.
Došel jsem zpět do hostince. Ti tři tam stále seděli a povídali si. Já se přidal. No spíše jen přisedl a nic neříkal…
V rohu místnosti seděl muž. Byl sám, tak jsem se za ním vydal. Zastavil mě hostinský „Jeho si nevšímejte, mladý muži. Je jeden z hradních strážných. Nepromluvil by na vás, ani kdybyste ho mučil.“ Udiveně jsem pohlédl na hostinského a raději ho poslechl. Ale všimnul jsem si, že se ten muž pousmál zákeřným úsměvem.
Už se setmělo a vesničané se rozešli do domů.
My zalezli do ubytovny a Lucis mi na pokoji převyprávěl to, co se dozvěděli. Nakonec ta bílá čára značí bariéru kolem temné strany lesa. Údajně ten les jeden čaroděj proklel, aby se ho lidstvo bálo. Jenomže ten les by až moc nebezpečný i pro samotného čaroděje. Proto on sám utekl a vesnici nechal napospas prokletí. Po nějakém čase se ukázali cizince a ti dokázali les zapečetit aspoň do této podoby. Ale nebezpečí uvnitř stále přetrvává…
K ránu jsem probudil a byla ještě tma. Nejsem moc dobrý spáč, tak jsem se oblékl a šel se projít ven. Vyskočil jsem oknem.
Všude byla tma. Jen v jediném domě se svítilo. Nakouknul jsem z protější střechy dovnitř. Byl to dům té dívky z odpoledne a u ní stál zahalený muž z hostince…
Uslyšel jsem kroky. Přikrčil jsem se na střeše a jen nakukoval dolů. Otevřely se dveře, ve kterém se svítilo a dívka i muž vyšli ven. Na dívce bylo poznat, že je vystrašená. Před jejím domem se ukázal zástup různých lidí a jeden z nich seděl na koni.
Seskočil a dívce dal facku „Jsi neschopná. Jak tak hladce utekl?! Jak je to možné. Jen cvičení žoldáci by se s obtížemi dostali ven!“ byl opravdu rozčílený. Popošel k muži. Tomu rovnou dal pěstí do obličeje. Poodstoupil a uklidnil se. Pohladil koně a dodal „Jedině odpadlík by to dokázal. Žádná jiná možnost není.“
Zarazil jsem se „On ví o naší škole?“ pomyslel jsem si a zaměřil se na jeho pohyby. Ukázalo se, že je to taky odpadlík. Vypadal na démona vyhoštěného na Zem. Přes jeho kapuci byly vidět dva růžky. Ale démonů je strašná spousta druhů. Nemohl jsem s jistotou říct, jak je nebezpečný.
Najednou vydal rozkaz „Chci toho kluka. Kdo mi ho najde, dostane velkou odměnu.“ Musím přiznat, že to všechny inspirovalo a já se raději, v tichosti, vrátil zpět do pokoje.
Lucis se zrovna probral. Já si sedl do postele a řekl mu, co jsem viděl. Hned kontaktoval El a Angy.
Nakonec jsme se domluvili, že chvíli budu stranou od nich, abych je nevyzradil a oni mohli pokračovat v misi. El chvíli protestovala, ale když někdo zaklepal na dveře, tak jsem se schoval za silné, tmavé závěsy. El otevřela. Do pokoje vešli dva zahalení muži a v ruce měli svitek s mojí podobou v plášti. Moc toho neměli, jak mě identifikovat, tak jsem mohl být v klidu.
I přes všechny otázky mě ti tři zapřeli. El vymyslela, že jsem se k jejich partě pouze přidal na cestě sem, ale k nim jinak nepatřím. Chvíli tomu nevěřili a prohledávali pokoje. Ale opravdu nic nenašli. Nakonec odešli a hledali dál…