Hlídka na škole
2)HLÍDKA NA ŠKOLE
Probudil jsem se v pokoji. Bolelo mě celé tělo. Ředitel stál u okna a sledoval mě. Jen jsem si lehl na přední packy a pohodil ocasem. Ředitel se usmál „Jsi paličatý po mě, ale ty pohyby máš po matce, Alexi. Ladné a mrštné.“ Sklopil jsem uši vzad a dal mu najevo, že o jeho řeči nestojím. Sednul si ke mně na postel a dal mi ruku na hruď. Kňourl jsem a zavrčel. Mezi zuby mi ukápla krev. „Změň se, Alexi. Bude to lepší.“ Podíval jsem se na svého otce. Měl v očích strach. Sedl jsem si a změnil se. On se pousmál a začal mi obvazovat hrudník. Měl jsem zlomená žebra. Pak jsem se natáhl do postele. Otec mi dal na stůl čaj, který mi měl pomoct od bolesti. Vypil jsem ho a usnul.
Probudil jsem se a cítil se jako opilý. Albert seděl na židli a za měsíčního svitu si četl knihu. Sedl jsem si a čekal, až ta malátnost ustane. Albert se po mně ohlédl a vrátil se ke čtení.
Vstal jsem, vzal si plášť a masku. Jenomže mě Albert nenechal. Zastavil mě u dveří „Dnes nemáš hlídku, Alexi. Jsou tam nováčkové.“ Já se mu zahleděl do očí „Díky za plnění rozkazů, ale pokud se přiblíží k severu, jsou mrtví.“ Albert se podíval udiveně a já zmizel.
Docela mě ta žebra bolela.
Našel jsem nováčky u západní brány. Seděli tam a odpočívali. Vypadali unaveně. Zasmál jsem se, uložil se v koruně stromů a poslouchal hukot sov v okolí.
Asi jsem usnul. Stále jsem byl vyčerpaný. Otevřel jsem oči a nováčkové se balili. Zpozorněl jsem. U brány se ukázala dvě rudá světýlka. Oči temného nepřítele. A nikdo z nováčků si jej nevšimnul.
Odcházeli směrem na sever. Vypadali už veseleji a odpočatě…
Poodešli a bránu přeskočil tygr. Plížil se za nováčkama. Připravil jsem se ke skoku, ale nováčkové se zastavili. Tygr taky. Jeden z nich se prudce otočil a vystřelil dva šípy. Ale minul. Další hodil dýkou a trefa. Třetí rovnou vyběhl a zaútočil na schovaného tygra. Spadla mu kapuce. Poznal jsem Lucise. Poté už bylo lehké rozpoznat zbytek. El a Angy. Byli dobře sehraní.
Uvolněně jsem se usadil na větvi a čekal, co udělají s mrtvým tělem. El vytáhla vysílačku a nahlásila to vedení.
Došel tam Albert. Jeho oči rudě zářili. Vzal tělo tygra a otevřel bránu. To mě dostalo na nohy a do pozoru. Tělo odhodil a zase zavřel. Pomocí pečetě v prstenu bránu uzamknul, nováčkům pogratuloval a ohlédl se po mě. Já se pousmál a dál na ty tři dohlížel.
Albert odešel a El se rozhlédla. Poté se opravdu vydali na sever. Já si povzdechl a seskočil na nižší větev.
Byli u severní brány.
Ta byla otevřená.
Zatnul jsem zuby a pěsti. Přitiskl se k větvi a rozhlížel se.
Nováčkové zastavili. El vytáhla vysílačku, ale něco na ni zaútočilo. Vysílačka jí vypadla. Útočník se zastavil naproti skupince. Šli mu vidět pouze zelené oči a obrys postavy. Poté promluvil „Ale… ale. Dnes tady není můj kamarád?“ jeho hlas byl celkem dětinský. Chtěl jsem seskočit, ale někdo mě chytil. Byl to Albert „Jen je nech. Třeba nás ještě překvapí.“ Zděšeně jsem mu hleděl do očí. Měl v nich taky nejistotu, ale byl v klidu.
Útočník popošel o dva kroky blíže a Lucis hned zaútočil. El zakryla Angy a čekala, jak dopadne. Ale neměl žádnou šanci. Útočník si povzdechl „Takové blechy sem posílat. To nemá ředitel nic lepšího… Já chci svého kamaráda. Kde je temný stín.“ Všichni se zarazili a útočník se posadil „co se tak představit… já začnu. Jmenuji se Korel a jsem neškodný démon.“ El se pousmála „Neškodný démon? Pak bych tě měla lehce zvládnout. Jsem totiž upír. A jmenuji se Elizabeth.“ Zaútočila docela bezhlavě. Angy si připravila luk se šípy a čekala. Lucis se přidal do útoku. Já si dlouze povzdechl. Je pravda, že by ho El mohla porazit, ale dávám jim malou šanci.
Snažili se, ale Korel dokáže číst myšlenky. A to jim neřekl.
Trojce byla stranou a odpočívali.
Korel si povzdechl „Tý jo… takovou zábavu jsem už dlouho nezažil…“ vytáhnul z kabátu dýku a dodal „jenomže mě to už nudí. Musím s vámi skončit. Mám daný úkol.“
El se postavila. Bylo vidět, že je na pokraji sil, ale vytáhla své dýky. Korel k nim došel a tiše řekl „To ti nepomůže, El. Já čtu myšlenky.“ Vyvedlo ji to z míry a Korel zaútočil.
Já to nevydržel a skočil do rány mezi ně.
El se zasekla a Korela jsem odrazil.
Usmál se „Konečně jsi tady. To je bezva. Teď si užiju opravdovou legraci.“
Pomalu jsem vstal a chytil si žebra. Korel začal zvesela poskakovat a já útočit. Párkrát se mi vyhnul, ale já ho dokázal myšlenkově oklamat. Svoji mysl jsem zastínil temným dýmem a dal mu ránu do hlavy. Ležel na zemi s úsměvem „Tý jo. Zlepšil ses.“ Pomalu se zvedl a zaútočil. Odrazil jsem ho na úkor žeber. Ukázaly se mi uši, ocas a vykašlal jsem krev. Korel poskočil „Dnešek jsi měl asi pevný, kamaráde. Třeba tě konečně porazím.“ Byl veselý a plný energie.
Zaťal jsem pěsti, pevně chytil katanu a z hrdla mi vyšlo mohutné zavrčení. Za mnou se ukázal Albert a chránil nováčky.
Korel se přestal hýbat a já zaútočil. V mysli mi proběhla myšlenka na naše první setkání. Setkání na mé první misi. Korel se asi moc zamyslel, protože se nepohnul, dokud jsem do něj nezabodl svoji katanu. Tehdy se mi podíval do očí a řekl „Moje mise je u konce, Alexi. Díky za pomoc.“ Usmál se a rozplynul v prach…
Povzdechl jsem si a padl na kolena „Ten zmetek. Prohlédl mě.“ z hrudníku jsem si vytáhl jeho dýku a zhluboka dýchal.
Někdo si přede mě stoupl. Zvedl jsem pohled a uviděl otce. Měl rudé, naštvané oči. „Promiň. Jinak to nešlo.“ Meknul jsem, vstal a šel zapečetit bránu. Když jsem mířil ke škole, tak mě otec srazil k zemi. Věděl jsem, že jsem ho naštval. Opět jsem ho neposlechl, ale netušil jsem, že mě za to potrestá. Skrze zuby mi protekla krev a on mi ji otřel se slovy „Ty blázne. Proč jsi tak paličatý.“ Sedl jsem si „Proč? Protože to mám po tobě, tati.“ Pousmál se a řízl do ruky a nechal pár kapek stéct na mé rány. Rána se začala hojit rychle. Ale bolelo to, jako by do mě někdo neustále bodal nožem.
Klid… Bolest utichla a já mohl vstát. Otec mě poklepal na zádech a došli jsme do školy.
V ředitelně už čekali tři unavené postavy. Ředitel jim pogratuloval a dal jim volno. A mě poslal obejít zbytek pozemku. Ale nováčkové se drali k tomu, že chtějí svůj úkol dodělat. Ředitel se ohlédl po mě a Albertovi. My jsme zakroutili hlavou, že je nechceme. Takže museli na internát a do postele.
S Albertem jsme si rozdělili místa a vyskočili jsme z okna.
První moje místo byla severní brána. Na zemi stále ležela Korelova dýka. Vzal jsem ji a schoval do svého pláště. Poté jsem zamířil na východní stranu. Pomalu jsem s procházel, ale nic nenašel. S Albertem jsme se sešli u východní brány. Oba jsme nic nenašli a všude byl již klid. Nakonec jsme to nahlásili ředitelovi a já hned zamířil do pokoje. Padnul jsem do postele jako mrtvola a po zbytek noci mě nic nevzbudilo.